Stříbro na hladině/XXII

Stříbro na hladině
XXI	XXII	XXIII

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XXII
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

U Olsenů je všechno jiné.

Jenny se zařizuje po svém. Všude je slyšet její chvatné kroky, její vysoký smích a zpěv. Šíří kolem sebe prchavou vůni šeříku a pod doteky jejích rukou se všechno mění k nepoznání.

Ani Mayin tichý pokoj si neudržel mlčelivé kouzlo své obyvatelky. Maya jej přenechala mladé ženě doktora Olsena, které se zdálo, že jej nutně potřebuje. Bydlí teď se starou paní v jejím starodávném pokoji se sloupovými hodinami, kterým se kdysi dávno tolik obdivovala. I teď ještě někdy stává před jejich zasklenou skříní a pozoruje houpavé pohyby kyvadla. Nevidí však už měsíční kotouč jako dříve, ale světlou hlavu Jenny Olsenové, která ji čím dále tím více zneklidňuje.

Maya už netuší, ale má jistotu, že k ní Jenny cítí nechuť a snad dokonce i nepřátelství. Dívka se teď často prohlíží v zrcadle. Prohlíží svou tvář, ruce, kolikrát shodí i šaty a prohlíží celé tělo. Čím se liší od ostatních lidí? Tím, že má dlouhé, kovově se lesknoucí vlasy? Tím, že má hebkou pleť barvy světlého bronzu? Nemá stejně pravidelné rysy a stejnou postavu jako jiné mladé dívky?

Ach ano, má. A přece na ni většina lidí hledí tak, jako na uvězněná zvířata ve zvěřinci. Maya si jich dosud mnoho nevšímala. Doktor Olsen se jí mnoho navyprávěl o rovnosti všech lidí na světě.

„Hloupí lidé,“ říkal těm, kteří se za Mayou pohrdlivě otáčeli.

„Hloupí,“ opakovala si Maya a naučila se hledět přes ně jako přes propast.

Ale v duši jí roste hora zmatku a pochyb, ptá se sama sebe, jakým právem žije mezi bílými lidmi, pro něž neznamená víc než zrno písku na cestě?

Jindy by šla k Olsenovi, usedla by v jeho pracovně na hromadu ulovených kožešin a vypověděla by mu vše tak upřímně a jasně, jako to dělávala dlouhý čas předtím, než plavovlasá Jenny přijala jeho jméno.

Lékař by ji vzal za ruku a promluvil by na ni hrdelním nářečím jejího kmene, které v jeho ústech zní podivně měkce, řekl by jí, že každý člověk má nějaké bolesti a že í nejšťastnější život má stíny, tak jako slunná louka má stromy na svém okraji, a že stíny přejdou, jako přejdou mraky, které plují přes modrou oblohu.

A kam dnes?

Lékař nemá mnoho času na její zpovědi. Mladá žena zaujímá všechen jeho volný čas a pro Mayu mu zbývá jen odlesk úsměvu, který teď patří Jenny. Maya už s ním nemluví řečí svého kmene. Ani Synem Větru už jej nejmenuje. Říká mu Jensi a vyká mu. Jenny si to tak přeje a lékař plní každé přání, které jí vidí na očích.

Poznává teď mnoho věcí, které v krásném životě u Olsenů nepoznala.

Cítí, jak ji Jenny začíná nenávidět už proto, že ona, „rudoška“, nosí též Olsenovo jméno.

Vyhýbá se Jenny, kde může. Nepatří sem, namlouvá si, a ví, že je to naopak. Jenny jí to dává zřetelně najevo. Stará paní to nevidí. Má plné oči štěstí svého syna. Maye se tak odcizují dvě nejdražší bytosti, které našla ve svém životě mezi bělochy.

Podzim už je pokročilý. Od severu se honí studené větry a pronikají oděvem na kůži, ale Maya toho nedbá. Tráví celé hodiny mimo dům, chodí ulicemi nevšímavá a zabraná do svých myšlenek, ani snad neslyší, jak za ní děti volají.

„Hele, Olsenovic Indiánka!“

Kdyby aspoň byla ve velikém městě. Tam je mnoho barevných lidí a nevzbuzují žádnou pozornost. Zde je v celém městě sama a zná ji už každý. Chodí tak až do večera, až se v šerých ulicích rozsvítí elektrická světla, a pak se pomalu loudá k domovu.

V osvětleném okně se mihne Jennina postava a Maya místo domů zamíří za roh k Hoodovům.

Chvíli prohlíží v jejich výkladě zlaté a stříbrné skvosty a jiskřivé drahokamy, drahé vázy vybroušené z temného ametystu, stříbrného ptáka s rozpjatými křídly, šňůru narůžovělých perel položenou na černém sametu. Na chvíli ji upoutá oslnivá hra světla na drahém kovu, potom však vstoupí do domu.

Už za dveřmi slyší vzrušené hlasy chlapců a káravý hlas paní Hoodové. Zaklepe a rozpačitě vstoupí.

V pokoji stojí oba bratři. Edwin má roztržený kabát a Jackovi teče z nosu krev. Paní Hoodová nad ním stojí s mokrým ručníkem, střídavě ho ošetřuje a poslouchá slova staršího syna.

„Zbabělci, sprostí kluci,“ říká Edwin a celý se zlostí chvěje. Paní Hoodová však není z těch výkřiků dost moudrá.

„Tak mi konečně řekni, proč jste se prali.“ Mluví mírně, nezlobí se. Chce napřed vědět, co se chlapcům stalo. Ví, že jsou ti její divoši dobře vychováni a že by se s kamarády neprali jen ze zlé vůle.

Edwin postřehne Mayin příchod a výstražně zamrká na bratra. Ale pozdě. Jack tiskne k nosu zakrvácený ručník. V jeho hlase je ještě plno rozčílení.

„Posmívají se Maye. Říkali jí divoška a nadávali jí. A smáli se nám, že s ní kamarádíme, a taky panu doktorovi se smáli.“

„Proto jste se museli prát?“

Paní Hoodová je přísná, snad chce hochy potrestat, pro takovou maličkost se pustit do rvačky, ale než se skutečně rozhněvá, padne její pohled na Mayu u dveří.

Ta stojí strnule s rukama skleslýma podle těla beze slova se skloněnou hlavou a chvějícími se rty.

Paní Hoodová zadrží hněvivá slova.

„Je to pravda?“ zeptá se jen.

„Ano,“ říká Edwin vážně, „museli jsme ji bránit, vždyť nemá nikoho než nás.“

Teď už je mu jedno, že to slyší Maya. Sevře pěst a ukáže odřené knoflíky.

„Ale vyhráli jsme,“ řekne bojovně a Jack nadšeně přisvědčuje.

„Dostali všichni… a bylo jich pět!“

Paní Hoodová ucítí hřejivý stisk u srdce. Pohladí Edwina po vlasech.

„Jdi si vzít jiný kabát a ty si, Jacku, doběhni k doktoru Olsenovi, on ti něco dá.“

Maya se zmůže konečně na slova.

„Neříkej mu nic, prosím tě.“

„Neboj se, Mayo,“ slibuje za něj paní Hoodová a vede Jacka ven.

„Pověz,“ šeptne Edwin, když jdou kolem něho, „ať ví.“

Maya nic neslyší. V uších jí hučí, hrdlo má stažené. Někdo se odvážil smát Synu Větru. Neomlouvá je, že jsou to děti. Posmívali se. Snad se mu dospělí posmívají proto, že přijal za dceru Indiánku, vždyť i sama Jenny se někdy neudrží a dělá ironické narážky, které lékař pro samou lásku neslyší.

„Děkuji ti, Edwine,“ ozve se tiše, „jsi jako Zpívající Luk, ten by za mne také bojoval.“

Chlapec se zardí hrdostí nad tím, že ho Maya přirovnává k indiánskému bojovníkovi.

„To nic není, my tě přece máme rádi.“

Maya odchází skleslá. Do Olsenova domu jako by ji někdo strkal. Konečně je zase ve společnosti paní Olsenové, Jense a jeho ženy. Úzkostlivě sleduje každé hnutí lékařovy tváře. Ví, neví?

Olsen vesele hovoří, usmívá se, pije čaj, o Jackově rozbitém nose se ani nezmiňuje.

Pro mne nesmí mít mrzutosti, tvrdí Maya sama sobě a usmívá se také, jen bledost činí barvu její pokožky ještě světlejší.

Neujde jí však, že s ní hovoří lékař víc, než je Jenny milé, často se k ní obrátí s otázkou a dotkne se konejšivě její ruky. Dověděl se Olsen od Jacka, co se stalo, a snaží se hovorem rozptýlit její bolestné myšlenky? S tou otázkou jde spát.

„Dobrou noc,“ říká laskavě lékař, a nedbaje Jenniny nelibosti, dodává v řeči Medvědů.

„Nesklánět hlavu, Stříbrná Květino! Bude zase dobře.“