Stříbro na hladině/XXI

Stříbro na hladině
XX	XXI	XXII

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XXI
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Sourozenci Hoodovi se už nemohou dočkat. Obcházejí kolem Olsenova domu. Dovnitř nechtějí vejít, aby se tam nezdrželi se starou paní, která se vždycky na všecko vyptává.

Maya vyjde z domu. Má prosté tmavé šaty, které nejraději nosí, a lehký plášť.

Vydají se na cestu. V ulici potkají několik známých. Procházejí se tam dívky, s kterými chodila Mary do školy. Na její úsměv odpovídají chladným pokývnutím hlavy. Mayu úplně přehlížejí.

„Hloupé žáby,“ vysloví Edwin svůj úsudek, „s těmi bych nekamarádil.“

„Já taky ne,“ přizvukuje rychle Jack, aby nezůstal v něčem pozadu. Maya nedbá kolemjdoucích. Usměje se a pokrčí rameny.

Na nádraží čekají jen malou chvíli. Vlak je zaveze dvě stanice za město. Tam je blízko do lesů. Kolem polí vedou úzké kamenité cesty s hlubokými kolejemi, kde se po nočních deštích udržuje voda a svítí na slunci jako zrcadélka.

Maya cítí radost z volného prostoru před sebou, kde její pohled nenaráží na vysoké domy, kde se nemusí vyhýbat hřmotícím vozidlům, jichž se v prvých dnech pobytu u Olsenů tolik děsila.

Není to nekonečný les táhnoucí se přes průrvy a bažiny, nýbrž obyčejný les, jakých je na sta na mírných svazích kopců. Mayu však okouzluje, protože v něm už dlouho nebyla.

Rozdovádění chlapci chtějí kolem hledat vlákna na tětivy.

„Musíme hlouběji do lesa,“ vysvětluje Maya s porozuměním. „Tady bychom nic nenašli.“

Zelená náruč lesa je pohltí.

Je krásně. I chlapci trochu ztichnou.

Mary ji vezme za ruku.

„Máš ráda les?“

„Tam u nás…“ Maya nedokončí větu a udělá rukou neurčitý pohyb.

„Co je u vás?“

Do Mayi jako by vjel blesk.

„Lesy, lesy bez konce, stromy tak mohutné, až se tají dech, strže a přes ně pokácené kmeny místo lávky, bažiny, které nikdo nepřejde živ, divoké řeky, po jejichž ledě v zimě ubíhají spřežení, bílá planina beze stop a na jaře povodně, které údolí mění v jezera.“

Maya mluví šeptem, ale hlas se jí chvěje, jak se snaží nekřičet. To je kraj statečného lidu od Severní řeky, který celý život bojuje se záludnostmi přírody, to je domov kmene Medvědů, Mayin domov.

„… a v řekách zlatá zrnka tak žlutá a lesklá jako prsten, který nosíš na ruce …“

Mary napjatě poslouchá a ztichlí hoši se rozčilením uchopí za ruce.

Maya zmlkne.

„Řekni mi, Mayo,“ zeptá se Mary trochu nesměle, „ale neměj mi tu otázku za zlé. Proč jsi odešla s doktorem na jih, když svůj domov tak miluješ?“

Maya snad čeká tu otázku.

„Chtěla by ses, Mary, podívat na sever? Uvidět stany Indiánů, mít v ruce otěže psího spřežení a vidět polární záři?“

„Chtěla,“ přisvědčí dychtivě Mary. „Jistě, chtěla.“

„Vidíš,“, usměje se Maya, „a já chtěla vidět zemi na jihu, kde není krutá zima a kde pleť lidí má jinou barvu než máme my a poznat všechno, o čem mi doktor Olsen vypravoval.“

„A chtěla by ses vrátit?“

Mayin pohled i hlas se uklidní.

„Ne, nechtěla bych se vrátit.“

„Tady je to lepší, viď,“ malý Jack si nemůže odpustit poslední slovo.

„Ano, je.“

Dají se znova na cestu.

Maya učí hochy indiánským názvům stromů a květin a hledají přitom rostliny s pružnými vlákny. Dlouho nic nenalézají, až hodně daleko v lese jim Maya ukáže rostlinu, která se popíná po vysokém stromě a tvoří na spodních větvích zelené závěsy. Chlapci nařezají náruče jejích úponkovitých větví a jsou plni zvědavosti, co teď.

„Až doma,“ krotí je Maya „je to další práce. Stejně se už musíme vrátit.“

Vyjdou z lesa a zamíří ke vsi, kde je zastávka.

Slunce se pomalu naklání k západu.

Na východě se objeví srpek měsíce. Ze zatáčky se vyřítí vlak a táhne za sebou ohon zlatých jisker

„Rychle!“ vykřikne Edwin a všichni se dají do běhu.

Udýcháni vstoupí do vagónu a usadí se na lavičku. Vlak se rozjede.

Maya otevře okno.

Je večer, když se Maya vrací domů. Pohled na vysoké domy ji skličuje, nadýchala se příliš vůně jehličí a mechu. V šeru chodby nahmatá zábradlí schodů a skoro po paměti hledá dveře.

Z pokoje se ozývá klavír, zní nejmodernější šlágr. Maya ho zná od Mary. Pomyslí si hned, že to nehraje doktor Olsen ani jeho matka.

Slyší zpívat ženský hlas. Vstoupí. Rozpustilá melodie se vyvalí z otevřených dveří jako zadržená voda.

„Dobrý večer,“ řekne a její hlas se téměř utopí v tom přívalu.

U klavíru sedí cizí bledovlasá žena, hraje a zpívá. Doktor Olsen stojí za ni, usmívá se svým nejkrásnějším úsměvem a paní Olsenová sedí v křesle, poslouchá a usmívá se též. Maye se zdá, že je tu zbytečná. Obrátí se k odchodu, když si jí Olsen všimne

„Zůstaň, Mayo,“ zavolá, a když se dívka nehýbá, jde k ní a přitáhne ji dále do pokoje. Světlovlasá žena vstane od klavíru a podává Maye ruku.

„Jak se máš, dívenko?“

Maya nestiskne její dlaň.

„Děkuji, velmi dobře,“ Maya sbírá všechnu zdvořilost a přemáhá se, aby se k ní neotočila zády. Nelíbí se jí bílá žena s krásným obličejem a veselým úsměvem. Cítí, že se k ní chová povýšeně pro její rasu.

Přitáhne si židli k oknu a zahledí se ven.

Nevnímá vysoký hlas bílé ženy. Sklopí jen hlavu, když vidí, jak jí Olsen políbil ruce.

„Jensi, zahraj teď ty!“ Bílá žena se usadí vedle paní Olsenová.

Lékař uhodí několik akordů. Očima je připoután k bílé ženě, ale jeho ruce snad cítí i přítomnost Indiánky Mayi. Skoro bezděky začíná hrát hlubokou jednotvárnou píseň Mayina kmene.

Dívka se nakloní dopředu. Slyší zas zvuk bubnů a píšťal, praskot ohně a kroky tanečníků. Pootevře ústa a začne si tiše zpívat. Jen lékař rozumí slovům, která se v melodii stále opakují. Mayin hlas je temný jako její vlasy. Je neškolený, trochu drsný, ale právě jen takový hlas může zpívat tu píseň.

Cizí žena naslouchá nejprve s úsměvem, pak vážně.

„Zazpívej ještě něco, nu,“ pobízí Mayu, když skončí.

Lékař nechce začít jiný nápěv. Maya vstane ze židle.

„Nechci,“ řekne prudce nářečím Medvědů, „nebudu jí zpívat.“

Olsen spustí ruce s klávesnice.

„Mayo? Co to má znamenat?“

„Syn Větru odpustí,“ řekne Maya a obrátí se anglicky k paní Olsenové.

„Chtěla bych jít spát. Mohu?“

„Jdi, děvenko, dobrou noc.“ Políbí Mayu na čelo. Také lékař jí vždy líbal na čelo. Ted však ho zarazí Mayina věta.

„Syn Větru odpustí.“

Olsen zavrtí hlavou a usedne.

Bílá žena ji podá ruku na rozloučenou Maya ji uchopí ale nestiskne. Pak projde pokojem do protějších dveří.

Jenny za ní vrtí hlavou.

„Prosím Tě, Jensi, kdes ji našel?“

Olsen ji uchopí za ruku. Vypráví příběh Stříbrné Květiny, dcery náčelníka Medvědů.

„A vidíš, Dickova obava se nesplnila, přesazená květina se ujala v cizí půdě. Mám ji rád. Ty si ji také zamiluješ, uvidíš.“

Jenny se trochy odtáhne.

„Ala považ, je to přece jen rudoška.“

„Jak to?“ Olsenovi naskočí na čele vráska. „Nemyslil jsem, že také ty máš předsudky k barevným lidem!“

„Ne, nemám,“ opravuje se rychle Jenny, „ale je to přece jiná povaha.“

Lékař přisvědčí.

„Ano, to je, ale zvyknete si na sebe, uvidíš.“

„Jistě,“ kývne Jenny jen proto, aby se už skončil hovor o Maye, potom se však přece ještě vrátí k tomu nepříjemnému námětu.

„Kolik je jí vlastně let?“

„Bude jí sedmnáct.“

„Tak! A to zůstane stále u nás?“

Olsen kývne.

„Kam jinam by šla?“

„Myslím, že jsou takové soukromé ústavy, kde se vychovávají mladé dívky. Nemyslíš, že by jí tam bylo líp než zde?“

Olsen je překvapen.

„Už jsem o něčem takovém jednou přemýšlel, ale nechci, aby trpěla proto, že je Indiánka.“

Jenny už neříká nic. Neškodilo by, kdyby měl Jens trochu tak zvaných předsudků.

Lékař si náhle vzpomene na Mayu. Na její zvláštní chování. Není snad nemocna? Omluví se Jenny a vstane.

„Jdeš za ní?“

Olsen se zastaví u dveří.

„Ne,“ říká a neví ani, proč zapírá.

V Mayině pokoji je ticho. Snad spí. Na jeho zaklepání se ozve tichý hlas. Maya ještě neulehla. Stojí u otevřené skříně, v ruce má čelenku z barevných per.

Lékař jí položí ruce na hlavu.

„Stýská se ti, nebo ti někdo ublížil?“

Maya zavrtí hlavou.

„Syn Větru mě chrání.“

„Chce se snad Stříbrná Květina vrátit do stanů svého kmene?“

Doktor Olsen zapadá do obřadné mluvy Medvědů

„Ne, nechci,“ ozve se po chvíli Maya s nezvyklou prudkostí, „ale bude-li Syn Větru sám chtít, vrátím se.“