Stříbro na hladině/XXIII

Stříbro na hladině
XXII	XXIII	XXIV

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XXIII
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Doktor Olsen už nepouští Mayu samotnou na dlouhé procházky. Chodí s ní a s Jenny, která už svůj odpor k Indiánce ani neskrývá, přesto však ještě trpí Mayinu společnost.

Nevidí však, že tím cosi ztrácí u svého muže, který se na ni začíná dívat kritickým zrakem Olsen je idealista a rád by předělával svět podle svého obrazu. Všechny úvahy o rasách pokládá za malichernost.

Všichni lidé jsou jen lidé a všichni vyšli z jedné dlaně Boží. Není mezi nimi rozdílu. Snaží se to vyložit všem, kteří chtějí poslouchat. Jenny též poslouchala a přisvědčovala, zdá se však, že jí jeho slova nevnikla příliš do srdce. Lékař se proto nezlobí.

„Hleď, Jenny,“ říká mírně a objímá její ramena, „mohu já za to, že jsem se narodil bílý? Může černoch za to, že je černochem?“

Jenny se vyhýbá odpovědi smíchem.

„Miluji tě,“ odpovídá mazlivě, „a to musí stačit“

Ale Olsenovi se zdá, že to nestačí. Někdy si ji prohlíží, jako by ji spatřil poprvé. Kde nechala duši? Nestačí vést duchaplný hovor o ničem, přetřásat společenské klípky.

Lékař poznal svět z jiné perspektivy než Jenny. Ta cestovala pro zábavu, Olsen proto, že ho vnitřní neklid nutil, aby se naučil všemu, čemu učí život.

Dlouhý čas Mayu opomíjel, jako by už zapomněl, co ho stálo námahy přivést ji sem a přizpůsobit ji novému způsobu života Hoodův Jack mu trochu otevřel oči. Zatímco jej ošetřoval, vyprávěl mu chlapec, jak se to všechno sběhlo. Doktor odpovídal jednoslabičně, v duši však cítil lítost. Neřekl Maye nic, ale chová se k ní zas s tou laskavou něžnosti jako dříve. Jenny to popuzuje, začíná vyčítat. Olsen jen klidně pokrčí rameny. Pak se ale přece jen ozve.

„Víš, co je to samota“?

Jenny pohrdlivě pokrčí čelo.

„Já vím, že ne,“ odpovídá lékař sám na svou otázku.

„Měla jsi vždycky to, cos chtěla.“

„Nu, a?“

„Maya je sama,“ mluví trpělivě Olsen, „nemá nikoho než mne, potřebuje lásku. Její duše je prostá, mnohému v našem životě nerozumí.“

„Měls ji tedy nechat mezi Indiány,“ usekne Jenny a pokračuje se stále větší prudkostí „abys to věděl, hnusí se mi, nenávidím ji, je mi odporná, že nosí totéž jméno jako já.“

„Stydíš se snad za mé jméno?“

Lékařovy oči prozrazují, že jeho neklid zmizel. Je rozčarován, zklamán.

Jenny se už dost neovládá.

„Za jméno, které jsi dal sprosté divošské holce, kterou si přivezl bůhví odkud …“

„Dost,“ zasykne lékař a ruce se mu chvějí.

„Ano, dost! Vyber, si, bud ona, nebo já Obě pod jednou střechou nemůžeme žít!“ Olsen nevěří svým očím.

Ty zlé oči a hněvem zkřivená tvář, to že je jeho zlatovlasá žena?

„Chceš mě tedy opustit?“ slova mu nejdou z hrdla, musí však mít jasno stůj co stůj.

„Ano. Buď ona hned půjde z domu, nebo půjdu já. Skandál ale nebudu mít já. Potvrdím jen, že je to pravda, že vážený pan doktor Olsen žil před svým sňatkem s Indiánkou, kterou má v domě dodnes.“

Olsen zrudne a vzápětí zbledne. Klouby na jeho zaťatých rukou zbělejí.

„Potvrdíš?“ zeptá se, jako by nemohl dýchat.

„Ano. Celé město o tom hovoří!“

Hlas paní Jenny řeže a její oči triumfují.

Lékař se snaží uklidnit s vypětím všech sil. Tak tohle udělali z jeho krásného úmyslu! Lékař by snad plakal nad jejich ubohostí, kdyby jím nelomcoval divoký vztek. Snad by se vrhl na Jenny a srazil ji k zemi jako tenkrát kouzelníka v táboře u Severní řeky. A tady, ve městě bělochů našlo se ještě více kouzelníků, kteří teď Jenninými ústy uhodili na nejcitlivější místo jeho i Mayina srdce.

„Je to podlé, hnusné!“

Jenny pokrčí rameny.

„Vol tedy! Zůstaneš u mne i přes tu pomluvu?“

Jeho hlas je úplně bezbarvý.

Jenny k němu přistoupí a pokusí se ho obejmout.

„Vždyť tě miluji.“

Lékař uhne.

„Pochybuji,“ řekne zmodralými ústy a po chvíli přemýšlení dodá: „Maya odejde za několik dní. Do té doby se k ní budeš chovat tak, jako se chová ona k tobě.“

„Tedy nevšímavě,“ zašpičatí Jenny, která si dobře všimla, že lékař nežádá jako jindy, nýbrž rozkazuje.

„O to bych tě prosil,“ řekne Olsen a ironicky se ukloní.

Ubohá Maya. Co teď?

Po tomhle není možné, aby u nich zůstala. A jeho vlastní žena mu vrhla do tváře takovou urážku. Jak se změnila! Chodí z pokoje do pokoje a přemýšlí, co s Mayou. Jak jí řekne o tom, že musí pryč, jakými slovy jí vysvětlí proč. Z toho vysvětlování má hrůzu, protože chce mluvit pravdu. A co řekne matce? Tisíc otázek se mu honí hlavou. Snad to nějak dopadne. Ale co s Mayou? Napadne ho ten soukromý ústav, o němž mluvila Jenny; dnes už rozumí. Tenkrát to byl jen zastřený pokyn. Mrzí ho, že ta myšlenka je právě Jennina, ale není vyhnutí. Hned zítra si opatří prospekty a bude psát.

Náhle zatouží spatřit Mayu. Vejde do pokoje své matky. Dívka sedí u stolu nad knihou. Hlavu má v dlaních a pláče.

„Mayo, proboha, co se ti stalo?“

Maya zvedne hlavu a usměje se slzami. Ukáže mlčky na knihu. Je to kniha, kterou ji Olsen nedávno daroval. „Dějiny říše Inků.“

„Je to pravda?“ vzlyká Maya a otvírá stránky, kde je psáno o vraždách a ukrutnostech španělských vojáků a o zradě jejich vojevůdce.

„Běloši jsou zlí,“ říká a Olsen s ní v té chvíli souhlasí.

„Synu Větru, potrestal Velký Duch bílé kněze, kteří se na ty ohavnosti dívali?“

Olsen ji pohladí.

„Snad potrestal,“ odpovídá tiše, „ale mocný národ Inků zahynul.“

„A kdysi velké kmeny na severu také skoro zahynuly, což může svobodný lovec žít v rezervaci?“

„Nereptej, Mayo, my to nespravíme,“ tváří mu přeletí smutný úsměv. Teď teprve nemá odvahu říci Maye, s čím přišel. Vždyť i kniha ji tak dojala. A tomu se říká „divoška“. Vzpomene na Jenny s útrpným pohrdáním. Ne, neřekne nic. Má ještě pár dní času. Maya se nesmí naučit nenávidět.

Ale mine druhý den, už je tu třetí a doktor Olsen ještě stále hledá příhodnou chvíli k trapné rozmluvě s Mayou. Všechny jeho smysly jsou nyní zbystřeny. Vidí chladně zdrženlivé chování svých kolegů v nemocnici a jejich kosé pohledy, slyší šepot rozhovorů, které jsou přerušeny, jakmile se přiblíží.

Práce ho přestává těšit. Před jeho zrakem se zase otvírá vidina dlouhé cesty, vzpomínka na lidi, které na svých toulkách poznal, ti se nikdy neptali, odkud přichází a kam jde, ale stali se jeho přáteli.

Paní Olsenová zná ten starý neklid svého syna.

„To chceš zas odejít?“ zeptá se ho jednou. „A co Jenny a Maya?“ Na sebe přitom nemyslí.

Olsen si přitáhne matku do náruče a povídá jí všechno, rychle a překotně, jako když byl ještě dítě a přicházel jí vyprávět o svých bolestech.

„Vidíš, mami,“ řekne Olsen a obrátí se k oknu.

Paní Olsenová sepne vrásčité ruce. „Tohle, že udělala Jenny?“ Nechce věřit. Ta milá, plavovlasá žena! „Ano, mami, zmýlil jsem se. Oba jsme se zmýlili. Já i ty.“

„A co s Mayou?“ Lékař hledí do stropu. „Už jsem psal. Snad se něco najde.“

„Tak, tak,“ šeptá stará paní a dívá se, jak její syn vychází ze dveří. Slova její snachy se do ní zařízla jako nůž.

A teď druhý těžký rozhovor s Mayou. Nelze již otálet. Hledá ji po celém domě. Všude je prázdno. Jenny teď odchází na dlouhé návštěvy k svým známým a Olsen je rád, že se s ní nemusí setkávat. Je mu teď úplně cizí. Přichází domů až za tmy, někdy se pokouší o sblížení, Olsen je však obrněn proti jejím úsměvům. Nezapomněl na její urážku.

Nalezne Mayu u vchodu do zahrady. Vezme ji za ruku a beze slova ji vede do své pracovny. Maya jej následuje s trochou zvědavosti. Olsen ji posadí na hromady kožešin, sám si přitáhne nějaký černošský buben, usadí se naproti ní. Neví, jak má začít. Nejlépe snad je bez všech úvodů.

„Už jsi Mayo velká a víš, že není možné, abys žila v tomhle městě až do smrti. Napsal jsem do jedné soukromé školy, kde se vzdělávají mladé dívky. Budeš tam přijata, co tomu říkáš?“

„Do školy? Pryč od vás?“ ptá se Maya a Její oči říkají: „To není přece možné.“

Olsen přikývne.

„Myslím, že se tam budeš mít dobře. Není tak daleko. Budeš nás moci často navštívit.“ Bude se mi stýskat, myslí si.

Maya na něj hledí s rozšířenýma očima.

„Musím, opravdu musím?“

„Ano, Mayo, je to nutné.“

Lékař s bázní čeká osudnou otázku proč.

Ale Maya se neptá. Jen sklopí hlavu a řekne sotva slyšitelným hlasem.

„Půjdu tedy. Syn Větru si to přeje.“

Olsen k ní pocítí hlubokou vděčnost, že se nezeptala. Vstane, ale je mu, jako by měl na ramenou těžký kámen

„Kdy pojedu?“ ozve se Maya s rozloučením v hlase.

„Nevím ještě, až přijde dopis.“

Maya nevnímá jeho řeč. Před očima se jí roztáhla palčivá mlha. Dívá se, jak po skle okna stékají kapky deště a nechávají za sebou křivolakou stezku, jako stopu stříbrného hada.