Stříbro na hladině/XI

Stříbro na hladině
X	XI	XII

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XI
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Jaro je tak krásné, že takové v táboře Medvědů nepamatovali. Jako by chladná ruka zimy ztratila všechnu moc. Slunce ještě málo hřeje, obloha však je modrá, tou pobledlou modří čisté vody, v níž se rozplynul průsvitný led na řece.

Z pralesa dýchá vlhko a ráno i večer z něho vystupuje hustá mlha jako neprůhledný závoj.

Indiáni postavili letní stany a den co den vyjíždějí na lehkých kánoích na řeku a loví mrštné ryby, které se na slunci lesknou jako plátky stříbra.

Lovci opravují zbraně, zkoušejí ohebnost luků, dávají nové, pevnější tětivy a chystají se na dlouhou výpravu za zvěří.

Jak se dřív Zpívající Luk těšil na tu cestu! Přípravy k lovu ho vzrušovaly. Chodíval vždycky pyšně táborem, vědom si toho, že přes své mládí je nejlepším střelcem kmene a že jeho kořist bude nejbohatší.

Dnes však se chystá k lovu váhavě. Nadělal si nové šípy a tím se jeho přípravy skončily. Vysedá na břehu řeky a přemýšlí, má li se vydat na tak dlouhou cestu.

Maya by zůstala v táboře sama, říká si a je mu těžko přiznat, že jí hrozí nebezpečí právě od jeho otce.

Syn Větru ji bude chránit, vyvrací zase své námitky, znova si však myslí… Syn Větru třeba odejde a Stříbrná Květina zůstane bez ochrany. Nemůže tak dojít k žádnému rozhodnutí. Konečně vstane a vypraví se k stanům bělochů.

Doktor Olsen sedí na lůžku a čte. Maya, která si již zvykla návštěvám v jeho stanu, sedí proti němu a hltá očima barevný obrázek na obálce. Olsen si oblíbil svou tichou návštěvnici, která beze slova, ale s velkým zájmem pozoruje jeho počínání. Nikdy už nedá najevo údiv nebo překvapení. Věří, že pro Syna Větru není nic nemožného, že by snad dovedl přivolat i slunce na zem, kdyby chtěl.

Lékař zvedá hlavu a setká se s jejím tázavým pohledem.

„Chce mi snad Stříbrná Květina něco říci?“

Osloví ji, protože ví, že by se sama nezeptala. Zvyky jejího kmene zakazují ženám vyptávat se mužů.

Maye se zalesknou oči.

„Co to má Syn Větru v rukou?“

„To je kniha,“ řekne lékař a podiví se té otázce, „Rozumíš, Mayo, kniha.“

Indiáni nemají takových slov. Olsen to tedy říká anglicky a marně si vzpomíná, jak by se vyjádřil pro Mayu aspoň trochu srozumitelně.

Maya se zamyslí. Její rty se chvíli tiše pohybují, v očích se jí zračí námaha.

„Kniha,“ řekne konečně a doktor vyskočí překvapením.

„Ano, tak se to říká,“ potvrzuje a Maya s úsměvem opakuje nové slovo: „Kniha“.

Vysloví to, ale neví, co to znamená. Lékař chápe a snaží se vysvětlit.

„Zde mohu vidět slova, která mluvím.“

„Slova?“

Maya je zaražena, potom však kývne hlavou

„Syn Větru je veliký kouzelník, když může spatřit slova, která se ztrácejí, jakmile vyletí z úst.“

Olsen se shovívavě a pobaveně směje Mayině pevné víře v jeho kouzla.

„I ty můžeš spatřit slova. Pojď sem ke mně a pohleď …“

Maya zdráhavě přistoupí.

Na bílém listě se černají řádky podivně rozdělené. Syn Větru ukáže na jednu temnou skvrnu.

„To je slovo,“ říká.

Maya se nemůže vynadívat.

„To všechno jsou slova a kniha je mnoho a mnoho slov, která vyprávějí o tom, jak žijí lidé, jak zvířata, proč jsou na nebi hvězdy, kam tekou řeky, a mnoho jiných krásných a moudrých věcí.“

„A jak se dělá papír, který mluví?“

Olsen vidí, že se v dívce probudila bezmezná zvídavost, třebaže ji dívka nechce dát najevo. Dostane nápad. Vezme papír a tužku a posadí Mayu vedle sebe.

„Pohleď, dávej dobře pozor.“

A jeho ruka kreslí pomaloučku na papír velká písmena.

MAYA.

„Vidíš, napsal jsem tvé jméno,“ vysvětluje, „to je M, to druhé je A.“

Pak napíše jméno Zpívajícího Luka. To už je o mnoho delší. May; je u vytržení. Na konec se odváží vzít sama tužku do ruky a opsat okouzlující slovo Maya. Olsen jí pomáhá, vede neobratnou chvějící se ruku. Těší ho dívčiny zářivé oči hledící široce na své jméno napsané na papíře.

Pak napíše doktor Olsen slovo kniha. Pro Mayu je to neznámé slovo, dlouho se s ním trápí, ale přece to jde.

Olsen povzbuzen úspěchem vymýšlí nová a nová slova a vžívá se do své úlohy učitele tak, že ani neví, co se kolem děje. Nalezl v Maye neobyčejnou posluchačku. Sedí s očima upřenýma na jeho rty a opakuje po něm anglická slova, kterými nazývá různé předměty ve stanu.

Maya snad ani dobře nechápe, že se učí cizí řeči. Pro ni to není cizí řeč. Pro ni je to řeč Syna Větru, který jí není cizí, a ta řeč je krásná, jako je krásné všechno, co mu patří.

„To je stan,“ říká lékař a pro jistotu to překládá do hrdelní řeči domorodců, „ … a toto je kožišina.“

Maya namáhavě opakuje krátké věty, má komickou výslovnost, Olsen se však jen usmívá. To časem přejde, to se poddá. Teď už se vážně zabývá úmyslem naučit Mayu číst a psát. Vidí, jak lehce a rychle chápe, a umiňuje si, že bude ve všem jejím učitelem.

Zpívající Luk vstoupí do stanu, právě když se Maya učí novému slovu. Zastaví se udiven tím více, že vidí v Mayině tváři úsměv, ne pouhý úsměv, ale krásný, radostný výraz, který u ní ještě nikdy nespatřil.

Maya se přece nikdy nesmála, a když se přece někdy usmála, byl její úsměv teskný a prchavý jako světlo měsíce, které vždycky za noci pluje na vodní hladině, až se ztratí v černé hloubce tůně pod vymletým břehem.

A teď se usmívá prostě a šťastně, právě tak jako ostatní dívky, když se sejdou před svými stany a zanotují táhlé písně Velkému Duchu, který se na ně dívá okénky hvězd.

Syn Větru drží Mayu za její dlouhé pletence a říká:

„Vlasy, to jsou černé vlasy.“

Maya to opakuje a říká to tak dlouho, dokud Syn Větru neukáže na své očí a řekne:

„A toto jsou mé oči.“

Zpívající Luk tomu nerozumí, vidí však, že se tu děje něco zvláštního. Stále ho ještě nikdo nevidí. Postoupí a zavadí schválně o napjaté hedvábí stanu. Ozve se zašustění a Olsen se otočí.

„Co si přeje Zpívající Luk? Co ho ke mně přivádí?“

Zpívající Luk neví, jak začít. Mate ho také přítomnost Stříbrné Květiny, o níž chce právě mluvit.

Konečně promluví.

„Zůstane Syn Větru v táboře po dvakrát sedm dní?“

„Jistě, že zůstanu,“ říká Olsen nechápavě, „či snad si přeješ, abych odešel?“

„Ne, ne,“ chvátá chlapec s odpovědí, „naopak, já bych si přál, abys nikdy od nás neodešel!“

„Jednou budu muset odejít,“ říká Olsen a Maya se ulekne. Ale Zpívající Luk pokračuje.

„Vydám se na dlouhý lov, nebudu mnoho dní v táboře. Stříbrná Květina zůstane doma. Prosím, aby ji Syn Větru chránil před nebezpečím, které jí hrozí.“

„Od tvého otce,“ dodá Maya tiše.

Zpívající Luk sebou trhne, jako po ráně bičem. Nemůže však říci ani slovo na obranu, ví, že je to pravda Maya pak řekne přísně a káravě.

„Náčelníkova dcera nepotřebuje ochrany. Ochrání se sama. Umí dobře vládnout lukem a oštěpem.“

Doktor Olsen chápe hochovu starost. Poznal, jak upřímné přátelství ho k dívce poutá, vidí, jak se mají rády děti, jejichž otcové se na smrt nenávidí. Kouzelník by náčelníka nejraději zabil a jeho syn by zas dal život za náčelníkovu dceru. Jako v románě, myslí si Olsen a pokládá chlapci ruku kolem šíje.

„Zpívající Luk ať je bez obav. Stříbrné Květině se nic nestane.“

Hoch položí lékařovu ruku k obřadnému pozdravu na své srdce.

„Děkuji,“ říká radostně a dodá tišeji: „ … Stříbrná Květina není zlá, můj otec se mýlí.“

Maye se zablýskne v očích.

„Lže, protože chce zahubit mne i mého otce.“

Čeká, zvedne-li Zpívající Luk ruku k ráně jako tenkrát v pustině. Ale chlapec jen zahanbeně schýlí hlavu a beze slova odchází. Olsen vrhne na Mayu káravý pohled. Ta porozumí. Vyběhne za Zpívajícím Lukem.

„Odpusť mi má slova,“ říká tiše do jeho zasmušilé tváře… „jsou pravdivá, ale ty nejsi vinen, já vím.“

„Nemám co odpouštět,“ odpovídá Zpívající Luk mírně, „nehněvám se; bolí mě jen, že to, co jsi řekla, je pravda.“

Prudce odchází. Ale ještě jednou se zastaví. Nedívá se už na Mayu. Jeho oči jsou teď upřeny do tváře doktora Olsena, který mlčky naslouchá jejich rozmluvě.

„… a Syn Větru ať nosí svou zbraň, která zabíjí na dálku a ať nevychází do lesů sám.“

Odchází se skloněnou hlavou. Hlas bílého muže, který rozmlouvá s Mayou, ho nutí, aby se ohlédl. Zpívající Luk však překoná to přání. Vrátí se do stanu svého otce.

Nalezne ho nad ohništěm, kde sváří své bylinné odvary. Kouzelník nepřivítá syna ani pohledem.

„Od kdy stateční bojovníci vcházejí do stanů žen?“ ozve se jeho posměšný hlas a hocha zamrazí v zádech.

„Proč se můj syn straní bojovníků a nechystá zbraně lovu? Chce snad, aby na něj staré ženy ukazovaly s posměchem?“

Zpívající Luk cítí, jak se mu žene krev do spánků. Žíly na krku mu naběhnou, zatne pěsti. Řekne však chladně.

„Můj otec se mýlí. Neseděl jsem ve stanech žen, ale ve stanu bílého kouzelníka Syna Větru a hovořil s ním o velkém lovu!“

Kouzelník pozorně míchá hnědou tekutinu v kotlíku a řekne zvolna hlasem, z něhož Zpívající Luk cítí hrozbu.

„Můj syn nevejde už nikdy do stanu bílého muže, bude-li tam dcera Šedého Orla!“