Stříbro na hladině/X

Stříbro na hladině
IX	X	XI

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola X
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

A sedí tam tak dlouho, dokud se Mayina hlava na lůžku nepohne.

Indiáni si již trochu zvykli na řvoucí příšeru, která nosila Syna Větru nad krajinami, posvátné hrůzy se však nezbavili. Jak se ozval její hlas, zalézali do stanů; i sám kouzelník zbledl a chvěl se strachy. Celkem však se život v Medvědím táboře vrátil do starých kolejí.

Jen víra v kouzelníkovy čáry značně utrpěla. Mnozí mu již nevěřili. Vždyť bílý kouzelník, Syn Větru, je daleko mocnější. Začíná se o něm vypravovat u táborových ohňů

„Počkej, ještě se staneš nějakým indiánským králem,“ směje se North a je mu zprvu divné, co Indiáni na Olsenovi vidí. Vždyť on je také běloch, ale tak jako k doktorovi se k němu domorodci přece jen nechovají.

Olsen se jen směje. Jejich úcta se právě hodí jeho záměrům. Může se všude volně pohybovat, zkoumat vše, co ho zajímá, nikdo mu v ničem nebrání.

„Jsem velký kouzelník,“ usmívá se na Northa, „a jestlipak víš proč?“

„Protože jsi je vyléčil,“ hádá pilot.

Olsen vrtí hlavou.

„Protože mám světlé vlasy a modré oči.“

„Zrzavé,“ opraví ho suše přítel.

„Tak tedy zrzavé,“ mávne rukou Olsen, „a takového člověka Indiáni nikdy neviděli. Ve svých prostých duších si myslí, že mé vlasy zesvětlely zásahem nějaké nadpřirozené síly. Ty jsi brunet, a proto jsi malý kouzelník.“

North vrtí hlavou nad tím vysvětlením a uznává, že je to pravda. Vždyť už si doktor Olsen vysloužil druhé jméno: Muž, který má slunce na hlavě.

Je to vlastně dlouhé slovo a North si na něm může zlomit jazyk.

Náčelník Šedý Orel je pyšný na to, že si Syn Větru vyvolil za domov stany jeho kmene. Je pyšný a vděčný.

Bílý kouzelník zachránil jeho dceru a to mu nikdy nezapomene.

A ještě dvoje oči sledují Olsena skoro s láskou Oči Zpívajícího Luka a Mayi.

Tenkrát, když se kouzelníkův syn probudil ze svého dvoudenního spánku po vysilující pouti pustinou, jeho první cesta vedla ke stanu bílého lékaře.

Vstoupil tiše a důstojně, uchopil lékařovu ruku a položil jí na srdce.

„Děkuji bílému muži za to, že vrátil život mému otci a mně.“

Olsen se zahleděl do vážné tváře mladého Indiána

„Zpívající Luk je statečný muž a bude chloubou svého kmene.“

Hoch přistoupil k otvoru ve stanu, nevyšel však, vrátil se ještě jednou k Olsenovi.

„Co ještě má na srdci mladý bojovník Medvědů?“

Olsen náhle už nepotřebuje tlumočníka. Domorodé věty se mu samy kladou na jazyk.

„Děkuji bílému muži za to, že vrátil život Stříbrné Květině.“

Než se doktor zmohl na odpověď, zmizel ze stanu.

Trvalo to ještě mnoho dní, než se Maya uzdravila. North vyslechl všechny pověsti, které o ní kolovaly, a vyprávěl o tom svému příteli.

Doktor jen vrtěl hlavou. Jak je možné, aby všichni uvěřili těm povídačkám!

„Chtěl bych jí nějak pomoci.“

„Radši to nezkoušej,“ radí North. „Indiáni nemají rádi, když se jim někdo plete do jejich věcí.“

„Zkusím si promluvit s náčelníkem,“ trvá na svém Olsen, který se nemůže dívat na dívčinu opuštěnost.

North zabloudí očima do tábora.

„Tím mnoho nespravíš. Myslím, že tu má větší slovo kouzelník. Je to starý šibal, prokoukl jsem ho. Chce dostat náčelníka ze sedla a skoro se mu to daří. Šedý Orel je poctivec a nechce dělat v kmeni rozbroje.“

„Tedy jakýsi spor o vládu?“

„Tak nějak,“ říká North, „takové věci se dějí i mezi primitivními národy. Znám to, sloužím tady už dost dlouho.“

„A tady má kouzelník jistě větší vliv než Šedý Orel. Provádí své kejkle před žasnoucími diváky, a kdo ho nechce poslechnout, tomu pohrozí nějakým zlým duchem nebo mu dá napít kouzelného nápoje, po němž se dostane do věčných lovišť. Tys mu to teď trochu pokazil, lidé už mu tolik nevěří. Myslím, že by tě nejraději viděl někde na severní točně …“

Olsen si skutečně povšiml kouzelníkova nepřátelského chování, nepřikládá mu však význam. Zato pozoruje Mayu, která se neúčastní táborového života, která žije sama ve stanu na konci osady.

Maya cítí, že ji bílý muž chce chránit.

Druhý bílý muž se k ní chová také přátelsky, Maya má ráda jeho žertovné řeči, celá její duše však patří Muži, který má slunce na hlavě. Chodí tiše kolem jeho stanu a neodváží se ani ohlédnout, dokud ji nezadrží jeho hlas.

„Co tíží srdce Stříbrné Květiny, proč je tak smutná?“

Olsen si již uvykl květnatým obratům domorodé řeči. Vidí dívčinu skloněnou hlavu a napadá ho, zda jí kouzelník zas něčím neublížil.

Maya se zastaví a mlčí. Pak se rozhodne a vejde do stanu.

„Co se ti stalo? Pověz, na co myslíš?“ vyptává se lékař.

„Syn Větru mi zachránil život, můj život patří jemu,“ říká Maya tiše a neví, jak by víc vyjádřila svou vděčnost.

Olsen je dojat.

„To je má povinnost, dívenko, zachraňovat lidi. Tvůj život patří jen tobě a nikomu jinému.“

Maya mírně zavrtí hlavou.

„Patří tobě, Synu Větru, já jsem ti jej darovala.“

Olsenovi začíná být z toho všeho úzko a je rád, když Maya odejde. Je tichá jako vyprahlá step a tajemná jako prales. Napadá ho, jako každý, kdo je dlouho sám.

Pak energicky mávne rukou.

Večer o tom mluví s Northem.

„Začíná mě zajímat. Připadá mi velmi inteligentní. Také ten chlapec je velmi milý. Jako by to ani nebyl syn největšího pleticháře v táboře.“

Skutečně. Zpívající Luk si toho ani není vědom, jak jej přitahují dva bílí muži, kteří přinesli do tábora kus svého dalekého světa, plného záhad a divných věcí. Jejich světlá pleť, jejich cizí řeč a jednání, pro indiánského hocha nepochopitelné, má v sobě nádech zázraku a Zpívající Luk je někdy ochoten věřil, že k nim sestoupil sám Velký Duch ve dvou osobách.

Plavě rudé vlasy doktora Olsena mu učarovaly nejvíc. Takové vlasy nemá nikdo na celém severu, ani nejstarší bojovníci se na podobný div nepamatují. Druhý cizinec s černými vlasy a černýma očima je už méně zajímavý.

Více se podobá lidu kmene, často obléká i jejich prostý kožený šat. Za opasek zastrkuje ostrý nůž a krátkou černou věc, z níž může létat oheň, který zasáhne i nejrychlejší zvíře.

Syn Větru však chodí ve svém cizím šatu a beze zbraní.

I kouzelník to vidí a často potěžkává svůj oštěp a měří očima vzdálenost, která Je mezi nimi.

Zpívající Luk často provází Syna Větru a jeho přítele na dlouhé procházky. Opatrně zmizí pohledu svého otce a někde opodál mezi stromy se k nim přidá Maya.

Každý třetí den volá doktor rádiem kapitána Andrewse a sděluje mu, k čemu dospěl ve svém pátrání. Netají se tím, že výsledek není žádný. Nemoc zmizela tak rychle a náhle, jak se objevila.

„Nevím, mám-li vůbec zásluhu na tom, že to přešlo,“ říká upřímně, kapitán na druhé straně se však vůbec nediví.

„Přešlo to samo,“ vysvětluje Olsen, „jako smršť.“

„A nemůže se to vrátit?“ zvídá Andrews a vzdálený hlas lékaře odpovídá.

„Nevím, je to docela možné. Máme letět zpět?“

„Ne, ještě ne. Zůstaňte tam tak dlouho, až budete mít jistotu, že již nehrozí nebezpečí.“

A týdny plynou.

Jaro již smetlo s trávy všechen sníh, listy překotně narůstají, květy se rychle otvírají, jen aby co nejvíc užily slunce po tak dlouhé a nelítostné zimě.

Kouzelník chodí táborem zasmušilý jako mrak. Často zajde do lesa a sbírá různé rostliny, které zná jen on sám. Pak vysedává ve svém stanu nad posvátnými nádobami a žádný z jeho synů mu přitom nesmí přijít na oči. Ale ani s tím se nespokojí. Chodí mezi muži

„Šedý Orel je zhouba našeho kmene,“ říká, „jeho dcera je spolčena se zlými duchy a chce nás všechny zahubit.“

Muži váhavě naslouchají.

„Což nepřinesla nemoc do našeho tábora?“ pokračuje kouzelník, „což neumřelo mnoho lidí?“

„Umírali i jinde,“ odváží se někdo namítnout, „což neslyšel kouzelník poselství Rychlého Mraku?“

„A tam přece náčelníkova dcera nikdy nebyla!“

Kouzelník vidí, že muži nejsou ochotni věřit jeho slovům na prvý ráz.

„Jste pošetilí,“ kárá je na oko mírně, v duchu však zuří vzteky. „Moc zlého ducha sahá daleko,“ šeptá tajemně „Dcera náčelníkova je žena-pták, může být na mnoha místech najednou. Zde vidíme jen její tělo, ale její duše poletuje nad krajinou a působí mnoho škody. Jen ať si bojovníci povšimnou jejího pohledu, který stále bloudí někde daleko od nás!“

„Skutečně,“ všichni, kteří váhali, začnou nyní přisvědčovat Mayin zamýšlený pohled potvrzuje slova kouzelníkova. Ten je spokojen. Někteří staří bojovníci však přece v duchu nedůvěřují, jak může být Stříbrná Květina zlá, když skoro obětovala svůj život, aby přivedla bílého muže, který zachránil kmen Medvědů před vymřením.

Tábor se dělí na dvě skupiny. Ta náčelníkova je však žalostně malá.

Šedý Orel sedí proti starému muži, jehož tvář popsaly prožité zimy množstvím hlubokých vrásek Ve vlasech má několik orlích per, je to nejstarší rádce a přítel náčelníkův, Silný Vítr.

„Chtějí tvou dceru vypudit, náčelníku, a tebe s ní. Co podnikneš?“

„Vyčkám,“ říká náčelník a pokrčí rameny, „nemohu nic jiného“

„Vyčkám!“ vzruší se Silný Vítr. „Chceš vyčkat, až se proti tobě všichni postaví, chceš vyčkat, až tě kouzelník zabije? Musíš se bránit.“

Náčelník vyskočí.

„Proti kouzelníkovi? Jak mohu odporovat vůli duchů?“

„Již jednou Šedý Orel odporoval.“

Náčelník přikývne.

„To jsem byl ještě mladý a nerozvážný, má dcera teď za to trpí.“

„A dnes bys ji obětoval?“

Náčelník skloní hlavu pod jeho pohledem.

„Musel bych, pro pokoj v táboře.“

Silný Vítr se posadí, zadívá se do ohně a zavrtí hlavou.

„Lidský život, náčelníku, je velmi drahý. Člověk přichází na svět jako mraky na oblohu. Dobrý Duch mu poručí žít, bojovat a umírat. Zlý Duch ho naučí lhát, nenávidět a zabíjet. Klid v táboře nezachrání oběť tvé dcery, nýbrž kouzelníkova smrt!“

Šedý Orel se ulekne.

„Máme se snad navzájem pobíjet? Což nestačí, že se rudé kmeny sváří mezi sebou, není na tom dost, že z tak velikého národa zůstaly trosky, že rudí lidé přišli o všechno …“

Šedý Orel sedí na kameni a zapomíná úplně na svou zdrženlivost. Jeho slova zní vzrušeně a skoro vášnivě, ozývá se v nich docela nedivošská láska k jeho kmeni a lítost nad jeho budoucností.

„Jen ať si můj bratr vzpomene na slova svého otce, který byl moudrý muž. Jak před mnoha a mnoha zimami vždy u ohně večer vypravoval, jak slavný byl kdysi národ rudých mužů, jak byla jejich země bohatá.“

Náčelník se nevesele usměje.

„Přišli cizí lidé do prérií a začali lovit, ale ne z hladu, i dravé zvíře loví jen z hladu, oni však lovili z touhy zabíjet, a zvěř se odstěhovala do dalekých krajin, kde není člověka. A rudý muž dnes nemá ani pokrm, který by si mohl připravit na ohni před svým stanem.“

Náčelník umlkne. Zdá se, že teď lituje, že se dal tak unést svou řečí. Slova, která teď pronesl, byla dlouho předmětem jeho nejtajnějších myšlenek, nemyslel však, že by je mohl někdy vyslovit hlasitě.

Silný Vítr mu rozumí, nesouhlasí však příliš s náčelníkovými úvahami. Věří, že nyní jsou na místě činy, a snaží se k nim náčelníka pohnout vší svou výmluvností.

„Ještě chceš čekat, náčelníku?“

Šedý Orel je ještě pohroužen do svého přemítáni

„Ano,“ říká, „musím čekat. Nechci krveprolití.“

Silný Vítr vstane a ještě na odchodu se obrátí.

„Varoval jsem tě, náčelníku. Pamatuj, že jsme tě varovali“