Stříbro na hladině/IX

Stříbro na hladině
VIII	IX	X

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola IX
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Dva bílí muži u Severní řeky … to je něco nevídaného. Už jejich příchod přinesl takové vzrušení, jaké ani nejstarší bojovníci kmene nepamatují. S nebe to zčista jasna zaburácelo jako při nejstrašnější bouři a na rovinu před táborem se sneslo něco ohyzdného, velikého a tak příšerného, že všichni, kteří ještě chodili táborem, padli obličejem do sněhu chvějící se hrůzou a nemocní, ohlušeni divým řevem netvora, se domnívali, že je sám Zlý Duch stepi přichází roztrhat kopyty svých ohnivých koní.

Vůbec ten první den, kdy se tohle všechno stalo, minul tak rychle jako vichřice, která přináší od severu první ohlas zimy. Lidé leželi ve stanech s vytřeštěnýma očima a se zaškrceným hrdlem A pak se objevily dvě záhadné postavy, ze spleti kožišin se vylouply štíhlé, bledé ruce, zvedaly malátně údy, dotýkaly se pálících čel a do temna stanů nahlížely dva páry očí, z nichž jedny byly tak divné tak zvláštně modrošedé, jako bývá někdy obloha.

Nemocní ucítili na rtech něco odporně hořkého, ale příjemně chladivého a pak se jejich divoké vidiny utopily ve vlnách hlubokého spánku. Za chvíli byl celý tábor tichý.

Několik zdravých lidí usedlo ve stanu a zamyšleně sledovalo pohyby cizinců.

„Musíme se s nimi domluvit,“ říká doktor Olsen svému průvodci. Ten kývne hlavou a sestavuje několik indiánských slov do kostrbaté věty.

Nikdo mu nerozumí.

North zkouší jiné nářečí, výsledek je však stejný.

„Musíme se přece dorozumět,“ naléhá Olsen, „vždyť nás mohou mít za nepřátele.“

North pokrčí rameny.

„Hm, to by mohlo být. Ale myslím, že se nás spíše bojí. Mají nás za kouzelníky.“

Olsen kývá hlavou a rozhlíží se kolem. North se znova pokouší o rozhovor s domorodci. Slova jsou mu ovšem málo platná. Zkouší to tedy s posunky, mluví rukama, obličejem, očima a Olsen se musí velmi zdržovat, aby se docela nezřízeně nerozchechtal.

Konečně Indiáni jakž takž porozuměli a tváří se o něco přívětivěji.

Pak Olsen pátrá po táboře i po stanech. Zkoumá situaci s odborným zájmem smíšeným se zvědavostí.

Trvá to ještě hodně dní, než si obyvatelé tábora zvyknou na dva cizí muže, kteří se k nim snesli přímo s nebe. Jejich kouzelný pták teď stojí na rovině tichý a nehybný se strnule rozpjatými křídly.

Muži jej obcházejí v uctivém oblouku, ženy a děti se sotva odváží na něj pohlédnout.

North se zálibně usmívá.

„Aspoň mi tam nic nerozbijí. Mám aspoň jistotu, že nám to poletí také zpátky.“

Doktor Olsen se v táboře usadil jako doma. Postavil svůj vlastní hedvábný stan mezi ostatní a North ho brzy zastihl klečícího za rozviklanou bednou, která mu nahrazovala stůl, obklopeného sklíčky a pinzetami. Dokonce tam spatřil i knihu, kterou Olsen četl, když ho přišel vyzvat k cestě na sever.

„Jak je vidět, jsi tu docela spokojen.“

„Já jsem spokojen všude, jen ta zima mě trochu mrzí. Už jsem jí skoro odvykl.“

North ho přátelsky uhodí do ramene.

„Tys mi pěkný Seveřan, ale taky se dočkáš, za chvíli půjdou ledy. Tady už není takové podnebí jako tam nahoře.“

„Poslyš, Jensi, co je to vlastně za nemoc?“

Olsen se na chvíli zadívá do prázdna a pak pokrčí rameny: „Já nevím. Snad na to ještě přijdu.“

Druhý den se vypraví mezi nemocné pro vzorky krve. Téměř nikdo se nebrání doteku stříbrné jehly, protože každý pohyb působí námahu. Olsen prohlíží vyhublá těla, počítá tep pádících srdcí, vrtí zmateně hlavou a znovu neúnavně slídí po táboře, North mu dělá pomocníka. Přidržuje paže, podpírá hlavy a podává léky. Doktor pak vysedává nad svým mikroskopem, nevidí nic a zase se vrací k svým nemocným.

„Nevím, co to je,“ svěřuje se svému příteli. „Nemohu to vystopovat. Potřeboval bych to také zkoušet na zvířatech,“ rozhodí bezmocně rukama, nevzdává se však.

„Zatím léčím, jak se to dá. Snad to přece trochu pomůže.“ Výsledek jeho práce se přece jenom projevuje.

Několik těžce nemocných nabylo zase sil, i náčelník Šedý Orel už pomalu chodí po táboře. Nohy mu sice ještě valně neslouží, ale už cítí, jak se mu do svalů vrací bývalá síla. I kouzelníkův starší syn už může vstát, jen kouzelník sám je stále připoután ke kožešinám, jako by se bo nemoc nemohla nasytit.

Dni ubíhají a lidé se zase začínají objevovat na prostranství mezi stany. Přicházejí k Olsenovu stanu a pozorují, jak se sklání nad svými záhadnými předměty. Zkoumají jeho tvář, prohlížejí jeho světlé oči a nejvíc se obdivují jeho plavým vlasům, na nichž hraje světlo červenými jiskrami.

Syn Větru, začínají mu říkat Indiáni, protože přiletěl na perutích onoho divného, nyní tak nehybného ptáka, který stojí nedaleko tábora.

Také druhý běloch dostal jméno. Říkají mu Malý muž. North je trochu dopálen. Není vůbec malý, ale s dlouhým Olsenem se přece jen nemůže rovnat. Pochytil už také několik domorodých slov, staví z nich kusé věty doprovázené posunky. Dělá doktorovi tlumočníka. Olsen se zatím nenamáhá mluvit domorodou řečí, naslouchá však pozorně a pamatuje si.

Indiánům to nevadí, protože věří, že veliký kouzelník rozumí jejich slovům, i když s nimi nemluví.

Ve vzduchu je už cítit jaro. Není už mrazivý, voní lesem a loňskou trávou.

Olsen otevře přední dílec stanu, nic nedbá, že chlad vniká do všech jeho koutů. North otvírá konzervu a tlumeně přitom nadává. Olsen se dívá mezi stany, kde na prostranství právě rozdělali oheň, znamení soumraku.

Ze zamyšlení ho vytrhl ruch. Táborem běží muži směrem k lesu, za nimi opodál ženy a děti. Je slyšet volání.

North zahodí konzervu.

„Co se děje?“

„Nevím,“ řekne Olsen, ale už je ze stanu a běží za nimi. Dorazí až k okraji lesa. Kdosi tam leží. Snad dvě mrtvoly. Odstrčí Indiány a klekne vedle nich. Pozvedne jednomu hlavu.

„Zpívající Luk,“ ozve se kolem, „mladší syn kouzelníkův.“

Proto ten shon, pomyslí si Olsen a vzpomene si na vyprávění misionáře Marka o cestě kouzelníkova syna a Mayi. Ten druhý bude jistě ta dívka.

Skutečně.

Podává omdlelého hocha mužům. Dívku vezme do náruče a nese ji do svého stanu. Dívá se jí do tváře a je už téměř jist, že neomdlela jen únavou jako její průvodce.

Cestou potká Northa.

„Kdo to je?“ ptá se pilot.

Olsen odpovídá a North si také vybavuje v paměti slova otce Marka. To je tedy jeden z té statečné dvojice od Severní řeky.

„Je mrtvá?“ ptá se.

„Zatím ne,“ odpovídá Olsen a klade ji na své polní lůžko. Leží bezvládně.

Olsen klade ucho na její srdce. Poznává příznaky nemoci, o níž myslel, že ji nadobro vypudil z tábora Medvědů. Připravuje lék a v duchu se diví, proč si pro ni Indiáni nepřicházejí.

Náhle nahlédne do otvoru stanu čísi tvář. Olsen zvedne hlavu. Muž uctivě poodstoupí.

„Kouzelník, který ještě nemůže chodit, žádá bílého muže, aby vrátil jeho synovi duši, která mu odešla.“

Olsen se tázavě podívá na Northa.

„Máš jim vzkřísit omdlelého kluka,“ překládá North prozaicky Indiánovu květnatou řeč

„Řekni mu, aby ho nechali v klidu spát. Probudí se sám.“

North pracně překládá a Olsen se snaží vpravit dívce do úst lék. Indián poslouchá, jeho oči však zabloudí na lůžko ve stanu.

Zhrozí se a pak ještě víc ustoupí.

„Uf, toť náčelníkova dcera.“

North je překvapen.

„Náčelníkova dcera, říkáš?“

„Kéž by zemřela,“ řekne rudoch místo odpovědi.

Olsen zbystří sluch a začíná se vyptávat.

„Proč má zemřít?“

Rudoch snížil hlas.

„V jejím srdci sídlí zlý duch pralesa a přináší našemu kmeni neštěstí a smrt, protože ji náčelník nechtěl obětovat Duchu Velkých vod.“

„A věříš, že tomu opravdu tak je?“

Doktor Olsen se snaží zviklat Indiánovu víru ve zlé duchy. Ten vážně zakývá hlavou.

„Kouzelník to řekl a já tomu věřím,“ říká muž a dodává „a Syn Větru nechť ji nenechává ve svém stanu, nebo ho potká zlá příhoda.“

Odchází ke kouzelníkovi a Olsen za ním vrtí hlavou.

„Dám na to večer pozor,“ rozhoduje se, aniž ví proč.

North má obavy.

„Radši si s tím nic nezačínej a nepleť se Indiánům do jejich věcí. Mohlo by se stát, že by pak obětovali i tebe.“

Olsen zavrtí hlavou.

„To by se neodvážili, myslím, že se mě bojí. Ostatně bych se ubránil.“

North si změří vysokou a silnou postavu svého přítele, ale zapochybuje.

„Ve spánku se proti noži ještě nikdo neubránil.“

Než může lékař něco namítnout, padne otvorem do stanu stín. Oba běloši zvednou hlavu. U vchodu stoji náčelník Šedý Orel Je ještě slabý po nemoci. Z hubené tváře hledí jeho blýskavé, černé oči a upírají se na lůžko, kde leží bezvládná Maya.

Olsen pokyne Northovi, aby byl tiše, a ustoupí od vchodu.

Šedý Orel beze slova vejde a usadí se na zemi. Dvou bílých mužů si nevšímá.