Stříbro na hladině/XII

Stříbro na hladině
XI	XII	XIII

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XII
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Maya sedí na kameni na břehu řeky a větévkou píše do písku slova, která se naučila od bílého muže. Už umí mnoho slov, umí i tvořit krátké věty, a často jimi překvapí druhého bělocha, který ještě stále nemůže věřit, že to míní vážně.

Maya se chce naučit řeči bílých lidí, nejen proto, aby rozuměla, nýbrž aby jednou mohla číst i knihy, o nichž jí Syn Větru mnoho vypráví.

Doktor Olsen poznal, že Maya má nadání, za něž by se nemusela stydět žádná bílá dívka. Rychle chápe a má výbornou paměť. Olsen nachází ve své úloze učitele velké zalíbení, těší ho, jak se Maya lehce učí.

Rodí se v něm rozhodnutí vzít Mayu s sebou na jih do města. Zmíní se o tom Northovi.

Letec jen vrtí hlavou.

„Myslím, že si to ještě rozmyslíš.“

„Proč?“ stojí na svém Olsen. „Tady ji nenechám. Co ji tu může čekat? Kouzelník ji přece jednou dostane. To nechci, bylo by jí škoda.“

„To myslíš, že si to děvče zvykne na život, o kterém se jí nikdy ani nesnilo?“

Olsen mávne rukou.

„Je mladá, přizpůsobí se. Bude žít v našem domě, budu ji vychovávat jako svou dceru!“

„Jsi fantasta, Jensi, lehce se to řekne, ale těžko to půjde udělat.“

Pokouší se to ještě svému příteli rozmluvit, doktor je však umíněný.

„Zajímá mě, do jaké míry se dá to divošské děvče civilizovat?“

Olsen chce udělat pokus a lpí na tom s celou svou houževnatostí. Richard North to nechce pochopit.

„S lidmi se nedělají pokusy, Jensi.“

„To není pokus,“ brání se doktor, „myslím to naprosto vážně. Nemohl bych přece připustit, aby nějak trpěla. Všechno jí povím a zeptám se jí, bude li chtít se mnou. Vždyť už není malé dítě.“

„Ta s tebou půjde do horoucích pekel,“ mumlá North a v duchu vidí Mayiny oči sledující oddaně přítelovu postavu.

Olsen je zaujat svou myšlenkou, je nadšen. Představuje si Mayu v evropských šatech v prostředí jejich domu a ten obraz se mu líbí čím dál tím víc. Nechce si zatím přiznat, že mu Maya přirostla k srdci právě tou svou výjimečnosti, svým klidným chováním k ostatním a také svou divnou pověstí v táboře.

Žena – pták! Ví, že jsou to jen kouzelníkovy výmysly, ta pověst však vzněcuje jeho fantasii.

V táboře u Severní řeky ho mají rádi, jen kouzelník ho zřejmě nenávidí. Olsen si připomene varovná slova Zpívajícího Luka, potom však bezstarostně mávne rukou.

„Bojí se mě,“ říká si, „neodváží se proti mně vystoupit,“

Přesto však se podívá na své štíhlé, ale silné ruce.

„Stačím na něj pěstmi,“ pomyslí si a pustí se rychlým krokem po táboře.

Hledá náčelníka. North zatím sedí v letadle u rádia a navazuje obvyklé spojení s policejní stanicí.

„Brzy už přiletíme,“ hlásí, „myslím, že jsme tu svou práci dokončili.“

„Ponechávám rozhodnutí Olsenovi,“ říká kapitán Andrews. „Já nejsem lékař.“

„Nemoc je pryč,“ odpovídá North, „myslím, že se skutečně už vrátíme.“

Je mu trochu líto, že musí zpátky do města, dlouho se však netrápí. North se nikdy nad ničím mnoho nenapřemýšlí. „Nu, jaká pomoc, už tu opravdu nemáme co dělat.“

Loudá se zamyšleně táborem. Před náčelníkovým stanem vidí Olsena s Šedým Orlem. Může si domyslit, o čem asi hovoří.

„Blázníš hochu,“ říká tiše na adresu svého přítele. „Jaký to má smysl přivést rudošku mezi bílé.“

North je Američan a je v něm zakořeněn jakýsi odpor k lidem jiné barvy. Ne snad, že by jimi pohrdal, je však toho mínění, že každý má zůstat tam, kam patří.

Náčelník Šedý Orel poslouchá s úžasem a nemůže si ani dobře uvědomit, co vlastně Syn Větru chce. Sesypalo se to na něj jako skála. Jeho dcera Stříbrná Květina má usednout do kouzelného umělého ptáka a odletět tak daleko, že si to náčelník nedovede ani představit. Má žít někde, kde nejsou ani lesy, ani prérie, kde jsou jen velké kamenné domy.

Olsen ho musí mnohokráte ujistit, že se Maye na její vzdušné cestě nic nestane. Šedý Orel uvažuje a nemůže se rozhodnout.

„Syn Větru ať promluví se Stříbrnou Květinou. Ať sama rozhodne, chce-li ho následovat do obydlí bílých lidí.“

Olsen odchází a Šedý Orel si jde promluvit se starým Silným Větrem.

Stařec zamyšleně potřásá hlavou.

„Nevím, náčelníku, jednáš-li dobře. Syn Větru je dobrý muž, ten Maye neublíží, ale neublíží jí ti ostatní…?“

Silný Vítr je moudrý stařec. Přežil už mnoho zim a mnoho bojů.

Zatím Maya sedí na poraženém stromě na kraji lesa a se zatajeným dechem naslouchá slovům doktora Olsena, který jí líčí, co ji všechno čeká ve světě bílých lidí.

„Rozuměj, Mayo, nechci, abys zapomněla na svůj kmen, nechci, aby ses styděla za barvu své pleti, chci, abys byla důstojná a krásná jako tví předkové, o nichž je v knihách mnoho napsáno. Nebudu tě do ničeho nutit, nebudu ti vnucovat boha bílých lidí, a kdyby se ti zastesklo, nebudu ti bránit v návratu do stanů u Severní řeky.“

Maya neslyší už slova, kterými jí lékař vykládá o jejím příštím životě. Vzhlíží k němu s jiskřícíma očima. Ráda by souhlasila bez rozmyšlení, ale brání jí myšlenka, že má opustit všechno, co až dosud tvořilo celý její život.

Že má opustit svůj stan na kraji pralesa, řeku se žlutozelenými vlnami, že má opustit Zpívajícího Luka, svého jediného přítele, otce Šedého Orla, který pro ni ulovil nejkrásnější kožišinu severu.

„Dovolí Syn Větru, abych to ještě rozvážila?“

Olsen ji pohladí po vlastech.

„Zajisté, Mayo, musíš to rozvážit, dobře rozvážit. Nechci, abys byla nešťastná.“

Maya odchází zmatena, polo v radosti, polo v lítosti. Počká, až se vrátí lovecká výprava a s ní Zpívající Luk. Ten jistě poradí.

Její přání se plní až za soumraku.

Tábor oživne ruchem, řehtáním koní a hlasy lovců. Všichni obyvatelé tábora se seběhnou na prostranství mezi stany a obdivují se kořisti i lovcům a nejvíce synu kouzelníkovu – Zpívajícímu Luku.

Ten stojí v hloučku lovců, kolem krku má řetěz ze zubů šedého medvěda, v ruce jeho staženou kůži.

„Napadl ho šípem, poranil,“ vypravuje jeden z lovců, „a pak se k němu až na dosah přiblížil a probodl ho nožem.“

Všichni hledí obdivně na odvážného lovce. I Syn Větru přichází a vztahuje ruku. Zpívající Luk neví, co má dělat.

„Uchop jeho ruku do své, mladý bojovníku,“ vysvětluje North, „Syn Větru ti dává své přátelství.“

Zpívající Luk neobratně uchopí podávanou ruku.

Nejpyšnější je kouzelník. Hle, jeho syn – sám jediný a pouhým nožem usmrtí obávaného dravce. Kdo jiný má takového syna!

Ulovená zvěř je stahována, její maso se krájí na dlouhé pruhy a zavěšuje na tyče k sušení. Ženy snášejí nádoby a chystají velké ohniště. Večer bude slavný.

Zatím Zpívající Luk hledá Mayu. Najde ji na okraji lesa. Objímá kmen stromu a opírá hlavu o jeho rozpraskanou kůru. Když spatří svého přítele, rozběhne se k němu. Nevyčká ani jeho slov, tak je dychtivá povědět mu o tom, co jí říkal Syn Větru.

Vypráví a tvář Zpívajícího Luka je stále zachmuřenější a zachmuřenější. Dívá se na ni a zdá se mu, že ji nepoznává.

„Stříbrná Květina mluví pošetile. Cožpak může rudý člověk navždy odejít mezi bílé lidi, opustit svůj stan, své zbraně, dobrovolně se vzdát svobody, bez níž nemůže žít – a zapomenout?“

„Já nezapomenu,“ přeruší ho Maya. „Syn Větru nechce, abych zapomněla.“

„Tak jdi, jdi,“ vybuchne náhle jindy tak klidný Zpívající Luk, „jdi, kam tě Syn Větru povede, však se jednou vrátíš!“

Prudce se otočí a je tentam. Maya svěsí hlavu. Nejlepší přítel neporadil.

Co teď?

Jde zvolna zpět do tábora. Chlapcova hněvivá slova jí ještě znějí v uších.

„Jednou se vrátím,“ říká si, „bude li Syn Větru chtít, abych se vrátila.“