Srbské pohádky/IV. Řemeslo má zlaté dno

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Řemeslo má zlaté dno
Autor: Božena Němcová
Zdroj: NĚMCOVÁ, Božena. Spisy Boženy Němcové, svazek jedenáctý. Básně a jiné práce. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. s. 78–80.
Licence: PD old 70

Jakýs cár vyjel si jedenkráte na loďce, by se trochu se svojí ženou a dcerkou po moři projížděl. — Když se byli na kus cesty od břehu vzdálili, zadul tu najednou vichr a zanesl loďku do jakési země, kterou neznal aniž kdy čeho o ní byli slyšeli, jakož i v té zemi o jejich cárstvu nevěděli a neslyšeli. Cár nemaje peněz s sebou a řemesla nejsa znalý, vyjda na zem, ani se nepochlubil, že je cár. Ale kterak se živiti? — Nezbývalo mu nic jiného než se najmouti k selskému dobytku za pastýře. — Tak se živili kolik let. Zatím dcerka vyrostla jim do vdání a stala se velmi krásnou pannou. Jednou viděl ji cárův syn — té země, co v ní byli — a hned otci a matce řekl, jiné děvče že si nevezme než pastýřovu dceru z té a té dědiny. — Otec i matka i všickni dvořanínové domlouvali cáreviči, aby se zprostil té hanby, dáti přednost pastýřově dceři před dcerami cárskými, královskými a zemanskými. Ale vše darmo. On zůstal při svém: „Ji, žádnou jinou!“ — Vida, že jinak nedá, poslal cár jednoho ze svých vezírů k pastýři, aby mu oznámil, že cár žádá jeho dceru pro svého syna. Když vezír k pastýři přišel a žádost cárovu mu vyjevil, zeptal se ho pastýř: „Jaké řemeslo zná cárův syn?“ Když tuto otázku vezír slyšel, všecek zdřevěněl. „Bůh s tebou, člověče! Jaké má znáti řemeslo syn cárův? K čemu má býti řemeslo cárovu synu? Řemeslu učí se lidé potřební, by se ním živili, a cárův syn má hrady, má zem!“ —

„Eh, jak nezná řemeslo, nedám mu svoji dceru,“ odpověděl mu na to pastýř. — Vezír se vrátil k cárovi a odpověď pastýřovu mu vyřídil. — I povstalo mezi všemi největší divení. Každému se zdálo, že by si to měl pastýř za největší čest pokládati, že by měl poníženě děkovati, když cárský syn jeho dceru vzíti si chce, — a on sprosták se opováží ptáti, jaké řemeslo zná cárský syn! I poslal k němu cár druhého vezíra; než pastýř zůstal při svém. „Dokud cárův syn,“ povídal vezírovi, „nějakému řemeslu se nenaučí a svoji rukotvorinu[1] mi nepřinese, nevejdeme spolu v přátelství!“

Když vezír se vrátil a cárovi vyřídil, že pastýř cárskému synu dceru nedá, dokud se nenaučí řemeslu — jakémukoli, jen když bude řemeslo — a rukotvořinu svoji mu nepřinese, tu se cárův syn sebral a odešel na tržiště, by si nějaké řemeslo vyhlídl. — Chodil ode krámu ke krámu, přihlížel, kterak mistři pracují, až přišel k jednomu krámku, kde pletli rohože. To zdálo se mu být nejlehčím řemeslem a tomu počal se učiti. I naučil se mu za několik dní; když je uměl, upletl pěknou rohožinu a poslal ji k pastýři se vzkázáním, takovému řemeslu že se naučil cárův syn a to že práce jeho rukou. — Pastýř vzal rohožinu, prohlížel ji na vše strany a pak se ptal: „Zač to stojí?“ — „Za čtyry pary,“[2] odpověděli mu. — „Eh dobře,“ mínil pastýř, „čtyry pary dnes, čtyry zítra, to je osm, a čtyry pozejtří, to je dvanáct, atd. Kdybych já byl jen toto řemeslo znal, nemusel jsem dobytek pásti.“ — Potom začal jim vypravovati, kdo je a kterak do země přišel, nad čímž se všickni velice zaradovali, nejvíce ovšem proto, že nevěsta nebyla dcera pasákova, ale cárova. — Slavně junáka s dívkou sdali a veselou strojili svatbu. Potom dali onomu cáru loď i vojsko a on odploul přes moře zpátky do své země.

  1. Práci svých rukou.
  2. Drobný peníz turecký.