Srbské pohádky/V. Úsud

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Byliť dva bratří a žili spolu v jednom stavení. — Jeden vše spravoval a druhý nic nedělal, o nic se nestaral, jen z hotového jedl a pil. Bůh dával jim zdaru při všem, jak při dobytku, koních, ovcích, sviních, včelách, tak i při všem ostatním. — Jedenkráte pomyslí si onen pracovitý: „A co bych já i za onoho lenivce pracoval? Lepší mi bude, když se oddělíme, já budu alespoň pracovati jen za sebe a on aí dělá, jak mu vděk.“ — I šel k bratrovi, řka mu: „Bratře, nepravě jednáš, že mne vždy jen pracovati necháváš, v ničem mi nepomáháš a jen z hotového jíš a piješ. — Já si umínil odděliti se od tebe!“ —

Bratr počal ho odvraceti: „Nedělej to, bratře, dobře nám je tak oběma, ty máš všecko v rukou, i moje i tvoje, a já jsem spokojen se vším, jak ty co uspořádáš.“ — Než onen zůstal při svém, a tudy i ten přivolil řka: „Když jinak nechceš, máš vůli jíti, rozděl nás sám, jak znáš!“

Tu onen pracovitý rozdělil vše řadou na dva díly; a pak každý převzal svůj podíl. Onen najmul k hovězímu dobytku „govedára“ (pasáka), ke koňům „koňušara“, k ovcím „ovčara“, ke kozám „kozara“, k sviním „sviňara“, k včelám hlídače, a vše jim to odevzdávaje, pravil: „Ponechávám celé svoje jmění vám a Bohu!“ —

Od té chvíle nestaral se o nic a tak žil jako předtím. — Onen pracovitý trudil se a namáhal při tom svém statku, sám všude přihlížel, hlídal, nikdy neustál v práci, a v ničem neviděl prospěchu, naopak jen zkázu. — Den ode dne vedlo se mu hůře, až konečně tak na mizinu přišel, že bos zůstal, nemaje ani opánků. — Tu pravil sám sobě: „Půjdu k bratrovi, abych viděl, jak se jemu daří.“ — Jda viděl na louce stádo ovec se pásti. Nebylo u nich ovčáka, jen dívka pradlena u nich seděla, předouc zlaté nitě. „Pomáhej Pánbůh!“ pozdraví ji, a když mu poděkuje, ptá se jí, čí ty ovce jsou. „Čí já jsem, toho i ovce jsou,“ odpoví mu dívka. —

„A čí jsi ty?“ ptá se jí onen dále.

„Já jsem bratra tvého štěstí,“ odpoví mu opět dívka. — Rozhněván ptá se jí: „A kde je moje štěstí?“ — „Tvoje štěstí daleko od tebe.“ — „A mohu-li je najíti?“ — „Můžeš, hledej je,“ odpoví mu ona. Když to slyšel a viděl, že ovce bratrovy tak dobře chovány jsou, že ani lépe být nemohou, nešel ani druhá stáda obzírati, ale dal se rovnou cestou k bratrovi. Když ho bratr spatřil, rozžehl se nad ním řka: „Kde tě bylo po tolik času?“ — Vida pak, že je bos a ničehož nemá, dal mu nové opánky a peníze. — Po několika dnech, když ho byl bratr velmi vlídně pohostil, zdvihl se a do svého domova se vrátil. Přijda domů, vzal torbu přes plece, do ní si dal kousek chleba, do ruky vzal hůl a vydal se na cestu hledati svoje štěstí. Takto putující přišel do velkého lesa, a jda tímto lesem, spatřil starou, šedivou již dívku, an pod keřem spí. — I rozpřáhl se a opálil ji po zádech. — Ta zdvihla se, a sotvaže oči od spaní zapuštěné otevřela, zvolala: „Děkuj Bohu, že jsem spala, kdybych byla bděla, nebyl bys k těm novým opánkům přišel!“ —

„Jak ty můžeš tak mluviti, že bych nebyl přišel k těm opánkům. — Kdo jsi ty?“ —

„Já jsem tvoje štěstí!“ odpoví mu stará dívka.

„I ty-li jsi moje štěstí, Bůh tě ubij! — Kdo médie mně tebe dal?“ — Tu se ona ihned pochlubila: „Úsud mne tobě dal!“

„A kde je ten Úsud?“ zeptal se on. „Jdi a hledej si ho,“ odpověděla mu ona a zmizela. —

I šel milý člověk hledati Úsud. — Putující přišel do jedné dědiny i viděl v té dědině veliké stavení a v tom stavení velikou vatru (oheň). „Tamto zajisté slaví se svatba neb nějaké veselí,“ pomyslil si a vešel dovnitř. — Když do stavení vešel, viděl nad ohněm veliký kotel, v jakovém obyčejně pálenka se pálí; v tom kotli se vařila ale jen večeře, při ohni seděl hospodář sám. — Člověk onen pocestný, jak do stavení vešel, dal domácímu „dobrý večer“. — „Bůh ti požehnej,“ — odslovil mu hospodář, a pobídna ho, aby přisedl k němu, začal se ho vyptávati, odkud a kam jde. I vypravoval mu pocestný všecko, kterak i on gazdou byl, kterak padl opět do chudoby a že jde právě k Úsudu, aby se ho zeptal, proč je chudobný.

Když vše o sobě vypověděl, ptal se gazdy, k čemu takové množství jídla připravuje. I odpověděl mu hospodář: „Eh bratře, já jsem gazda, mám všeho dosti, ale svoji družinu nemohu nikterak dosytiti, vždy jako by z nich Ala ssála. Však uvidíš, až k večeři přisedneme, co se bude díti.“ — Jak sedli k večeři, tu jeden víc než druhý drali se pro jídlo, jak by týden nic nebyli jedli, takže vskutku za chvíli kotel prázden zůstal. Po večeři přišla hospodyně, smetla kosti na jednu hromádku a hodila je za pec. — Divil se pocestný, kam ta mladá ty kosti hází, když tu vyjde z pozapecí dvojice velmi starých lidí, scvrklých, suchých jak stín, a začnou kosti oblizovati a cucati. — „Co to máš za tou píckou, bratře?“ ptal se pocestný hospodáře. — „To je, bratře, můj otec a matka; tak jsou staří a vetší, a přece se jim z toho světa nechce, jako by v nich byly duše zapeklé,“ odpověděl mu hospodář. Druhý den když byl pocestný na odchodu, prosil ho domácí: „Bratře, vzpomeň na mne, až přijdeš k Úsudu, a zeptej se ho, proč nemohu čeleď nasytit a rodiče proč tak dlouho neumírají.“ Pocestný slíbil, jestli najde Úsud, že se ho na to zeptá, potom se rozžehnal a šel dále. — A opět za několik dní přišel s večerem do dědiny, kdež si v jednom stavení nocleh prosil. Přijali ho a hned se vyptávali, odkud a kam jde, a když jim vše vypověděl, pravili jemu: „Probůh, bratře, když tam přijdeš, vzpomeň na nás a zeptej se Úsuda, čím to je, že se nám hovězí dobytek nerozplozuje?“ I přislíbil jim pocestný, že se Úsudu zeptá, a druhý den po dobrém vyhoštění šel dále. —

Došel až k jedné veliké vodě, přes niž nebylo ani brodu ani mostu. — I prosil pocestný vodu: „O vodo, o vodo, přenes ty mne na druhý břeh!“ — Voda zeptala se ho, kam jde, a když jí povídal, že k Úsudu, přenesla ho na druhý břeh, a přenesši ho, prosila: „Prosím tě, bratře, zeptej se Úsudu, proč já nemám rodu v sobě?“ — I přislíbil vodě, že se Úsudu zeptá, proč nemá rodu v sobě, a šel dále. — Dlouho chodil ještě, až přišel jednoho dne do lesa k jednomu poustevníkovi. Toho zeptal se pocestný, zdali neví a říci by mu nemohl, kde by nalezl Úsud. I řekl mu poustevník: „Jdi tuto přes tu planinu a dojdeš záhy k jeho dvoru, ale až k Úsudu přijdeš, nepromluv naň, než dělej to, co on dělá, dokud sám na tě nepromluví.“ —

Pocestný poděkoval poustevníkovi za radu, dal se přes planinu, jak mu byl řekl, a šťastně přišel k Úsudovu dvoru. — Bylo se čemu diviti! — Vše jako v cárském dvoře. Sluhy a služkyně běhali o překot, všickni měli napilno a Úsud sám seděl za nádherně přistrojeným stolem, jedl a pil. Když to pocestný viděl, přisedl za stůl a večeřel též. Po večeři šel Úsud spát a pocestný šel také spát. Když bylo okolo půlnoci, nastalo strašné dunění, hukot a slyšeti bylo hlas: „Úsude! Úsude! Narodilo se dnes tolik a tolik duší, co jim dáš?“ — Tu Úsud vstal, otevřel skříni a začal z ní vyhazovati samé dukáty, říkaje přitom: „Jako mně dnes, tak jim na věky!“ — Když nastalo ráno, nebylo již velkého dvora cárského, jen tak pěkné stavení a v něm všeho dost. Před večerem zasedne Úsud opět k večeři a pocestný zasedne též k němu. Neníť řeči mezi nimi! Po večeři lehli opět spát. Okolo půlnoci nastalo opět ono dunění a hukot a slyšeti bylo hlas: „Úsude, Úsude! Narodilo se dnes tolik a tolik dětí, co jim dáš?“ — Úsud vstal, otevřel skříni, ale nebylo dukátů, jen stříbrné peníze vyhazoval říkaje: „Jako mně dnes, tak jim na věky!“ — Když ráno vstali, nebylo ani toho stavení, probudili se v malé chalupě, v níž nebylo ničeho. Tu vzal Úsud motyku a začal kopati, a pocestný vzal druhou motyku a začal též kopati. Kopali celý den a k večeru vzal Úsud kus černého chleba, rozlomil ho, polovic podal mlče pocestnému, a když ho snědli, šli spát. Okolo půlnoci strhlo se zase dunění a hukot a slyšeti bylo hlas: „Úsude! Úsude! Narodilo se dnes tolik a tolik dětí, co jim dáš?“ — Úsud vstal, otevřel a začal vyhazovat drobné měďáčky a kde jaký malý peníz a mariáš vyškrábal říkaje: „Jako mně dnes, tak jim na věky!“

Když ráno vstali, chaloupka byla opět přeměněna v cárský dvůr a všeho bylo nazbyt jako první den. Tu se Úsud zeptal pocestného: „Proč jsi přišel?“ Pocestný mu povídá o svých nehodách a že přišel proto, aby se ho zeptal, proč mu nedal lepší štěstí. Tu mu Úsud povídá: „Tys viděl, jak jsem první noc dukáty sypal a kterak bylo noc poslední. Jak je mně, když se kdo narodí, tak i tomu člověku je do smrti. Tys narodil se, když jsem byl na mizině, zůstaneš nebohý, a tvůj bratr narodil se v noci šťastné, on zůstane šťasten do smrti. Ale když jsi ke mně se odebral a tak se nad tím trápíš, chci ti povědíti, kterak si pomoci můžeš. Tvůj bratr má dceru Milieu, která se též v šťastné noci narodila jako její otec. Když přijdeš domů, vezmi Milieu k sobě, a potom cokoliv si zahospodaříš a dostaneš, vždy říkej, že je to její.“ — I děkoval pocestný Úsudu, pak vzpomena na onoho prvního hospodáře pravil: „V té a té dědině je bohatý sedlák, který má všeho dosti; než v tom je nešťasten, že se čeledi dosytiti nemůže. Na jedno pojedení snědí plný kotel jídla, a ještě jim to málo. A otec i matka onoho sedláka vyschlí, zčerněli jako strašidla a umříti nemohou, jako by měli duše zapečené. Prosil mne, když jsem u něho na noclehu byl, abych se tě zeptal, Úsude, co by to bylo.“ — Odpoví mu Úsud: „To je vše za to, že nectí otce ani matky, že jim jídla za pec hází, by tam jedli. Kdyby je posadil vrch stolu, první číši vína, první číši rakije kdyby jim dal, duše jejich by se brzy osvobodily a čeleď by mu polovic jídla nesnědla.“ Pocestný poděkuje, a vzpomena na druhého sedláka, povídá: „V té a té dědině, když jsem nocoval v jednom stavení, stěžoval si mně domácí, že se mu hovězí dobytek nerozmnožuje. I prosil mne, abych se tě zeptal, čím by to bylo.“ —

Odpoví mu Úsud: „To je za to, že on vždy na křestní svoje jméno nejhorší dobytče zaklal; když zakole nejlepší, hned se mu krávy houkati budou a březí zůstanou.“ — Pocestný mu poděkoval a naposled se otázal: „A čím to je, že ta voda nemá rodu?“ — I odpověděl mu Úsud: „Proto nemá rodu, protože ještě nikdy člověka nepohltila. Ale ty nebuď blázen, neříkej jí to, dokud tě nepřenese, neboť jak bys jí to řekl, tu chvíli tě pohltí.“

Poděkoval se pocestný Úsudu za všecko a odešel ze dvora. Když přišel k vodě, ptala se ho voda: „No, jakou mi zprávu neseš od Úsudu?“ — „Přenes mne dříve, potom ti to povím!“ řekl jí pocestný. Když ho voda přenesla, odskočil na hodný kus od břehu a ohlídna se zvolal: „O vodo! O vodo! Protožes nikdy člověka nepohltila, proto nemáš rodu!“ a dořekna pustil se do běhu. Jak to voda uslyšela, vylila se z břehu a za ním, a sotva že jí utekl. Když přišel k onomu sedláku, co se mu dobytek tak špatně dařil, ledvaže ho spatřil domácí, zvolal: „Jak je, bratře, proboha? Ptal-lis ty se Úsuda?“ — Povídá mu pocestný: „Ptal jsem se. Úsud takto káže: Když slavíš křestní jméno, že zakoleš vždy to nejhorší dobytče; až zakoleš vždy nejlepší, že se ti budou krávy ihned houkati a březí zůstanou.“ Když to sedlák uslyšel, děkoval mu řka: „Za tři dni slavím svátek křestního jména; zůstaň, bratře, u nás, abychom se přesvědčili a já tě mohl obdarovati.“ I zůstal tam pocestný do svátku jména křestního. — Na ten den zakolil hospodář nejlepšího junce (mladého býka), a od té chvíle se mu krávy houkaly a zůstaly březí. Mimo pohoštění dal domácí pocestnému pět kusů dobytka a on se poděkoval a šel dále. — Když přišel k onomu hospodáři, co měl tu nenasytnou čeládku, sotvaže ho spatřil, zvolal radostně: „Jak je, bratře, proboha? Co říkal Úsud?“ — Odpověděl mu pocestný: „Úsud řekl tolik: že ty nectíš otce a matku, že jim jídlo za pec házíš. Kdybys jich posadil vrch stolu, první číši rakije, první číši vína jim dal, že by ti čeleď polovic tolik nesnědla a otec a matka že by ti v pokoji odešli.“ — Jak to domácí uslyšel, hned kázal ženě, aby tu chvíli tchána i tchýni umyla i učesala i převlékla, a když se večer k stolu posadili, posadil otce i matku vrch stolu a první číši vína i první číši rakije jim představil. Ten večer nemohla čeleď již ani polovic jídla snísti a druhý den se rodiče tiše ze světa odebrali. Domácí dal pocestnému dva junce, on se mu poděkoval a ubíral se k domovu. Když přicházel již k domovu, potkávali ho známí i ptali se ho, čí je to dobytek, a tu on každému odpovídal: „Bratře, ten patří Milici, mojí synovici.“ — Jak domu došel, hned se odebral k svému bratru, prose ho: „Dej mi, bratře, Milieu za vlastní. Vidíš, já nemám nikoho.“ — „Dobře bratře, nechť je Milice tvoje,“ odpověděl mu bratr. I vzal chudobný bratr Milieu domů a od té doby se mu všecko dařilo, ale on každému říkal, že nic není jeho, všecko Miličino.

Jedenkráte vyšel na pole, aby obhlídl žito; bylo pěkné, že nemohlo ani lepší býti. I tu jde okolo pole jakýsi pocestný a ptá se: „Čí je to žito?“ — a tu se milý člověk omejlí a odpoví: „Moje.“ V tom okamžení, jak to vyřkl, žito se vzňalo a začalo hořeti. Jak to chudobný vidí, běží za oným pocestným volaje: „Počkej, bratře, není to žito moje, ale je to Milice, mojí synovice!“ — Tu žito samo se uhasilo. Od té doby se nikdy více neomejlil a s Milicí zůstal do smrti šťasten.