Srbské pohádky/III. Cár Trojan má kozí uši

Srbské pohádky Božena Němcová
II. Kopání pokladu	III. Cár Trojan má kozí uši	IV. Řemeslo má zlaté dno

Údaje o textu
Titulek:	Cár Trojan má kozí uši
Autor:	Božena Němcová
Zdroj:	NĚMCOVÁ, Božena. Spisy Boženy Němcové, svazek jedenáctý. Básně a jiné práce. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. s. 77–78.
Licence:	PD old 70
Související:	Král Lávra

Englishсрпски / srpski

Byl jeden cár, který se zval Trojan. Cár ten měl kozí uši. Kdykoliv se nechal holiti, bylo třeba nového zavolati holiče, neboť žáden z těch, kteří cára oholit šli, zpět se od něho nevrátil. Když k němu holič přišel a oholil ho, ptal se ho cár, co při něm viděl, — a když řekl holič „kozí uši“, na místě ho rozsekal. — Došla řada na jednoho holiče, starého mistra, ten ale udělal se chorým a poslal svého pomocníka, mladého ještě chasníka. Když před cára předstoupil, ptal se ho cár nejdříve, proč nepřišel mistr; chasník odpověděl, že je chorý. Cár sedl a nechal se od chasníka oholiti. — Při holení zpozoroval chasník ovšem, že má cár kozí uši, ale když se ho cár tázal, co při něm viděl, — odpověděl, že nic. — To se cárovi líbilo, dal mu dvanáct dukátů a přikázal mu, aby povždy on jen holiti ho přicházel.

Když se chasník domů vrátil, divil se mistr, že zdráv se navracuje; i ptal se ho, jak bylo u cára. — „Dobře,“ odpověděl chasník, ukázal dukáty, řekl, že mu cár přikázal, aby jen on holiti ho přicházel, ale že má cár kozí uši, o tom se nezmínil žádnému. — Konečně ale chasníka tajemství to začalo tlačiti, a tak ho to mrzelo a mučilo, že všecek vadl a chudnul.

Mistr zpozorovav to na něm, začal se ho vyptávati, co ho trápí; chasník dlouho se vymlouval, že mu nic není, až konečně na mnohé poptávky mistrovi svěřil, že má něco na srdci, že to ale nesmí nikomu povědít, „a kdybych to mohl komukoli svěřiti, hned by se mi odlehčilo,“ dodal. — Tu mu pravil mistr: „Řekni to mně, já to nikomu neřeknu, bojíš-li se mně to říci, pověz knězi. Nechceš-li ani knězi to říci, zajdi ty do pole, vykopej jámu, vstrč hlavu do ní a pověz zemi do třetice, co jinému říci se bojíš. — Potom jámu opět zakopej.“

Tato poslední rada se chasníkovi nejlépe líbila, i zašel hned do pole, vykopal jámu, hlavu do ní vecpal a třikrát zavolal: „U cára Trojana kozí uši! — U cára Trojana kozí uši! — U cára Trojana kozí uši!“ Potom rychle jámu zahrabal a domů odešel. — Odlehčilo se mu.

Po nějakém čase vyrostly z té jámy tři bezové letorostě, pěkné rovné jako svíce. — Ovčáci jak ty proutky našli, hned si udělali z jednoho píšťaly. — Ale jaký div! Všechny ty píšťaly, jak na ně zapískali, vydávaly hlas: „U cára Trojana kozí uši!“ — To se rychle rozneslo po celém okolí, a konečně slyšel sám cár, jak si děti pískají „U cárá Trojana kozí uši“. — I poslal si pro onoho mladíka. — Mladík přišel. — „Chlape, co jsi ty ohlásil národu o mně?“ obořil se naň přísně. — Ubohý chasník počal se zaříkávati, že on nikomu neřekl, co u cára viděl. I vytáhl cár šavli, chtě ho rozsekati, tu padl mladík před ním na kolena a vše mu svěřil, kterak a co udělal; že jen zemi to pověděl, kterak nyní na tom místě vyrostl bez, z něhož nařezané píšťaly to rozhlašují. — I sedl cár i s mladíkem na koně a jeli na ono místo, aby se přesvědčil, zdali to pravda.

Našli tam již jen jediný proutek. — Cár poručil mladíku udělati píšťalu. Když mladík píšťalu udělal a na ní zapískal, milá píšťalice píská: „U cára Trojana kozí uši!“

Tu teprv cár Trojan viděl, že se nedá na zemi nic ukrýti. I daroval mladíku život a od té doby nechal se od každého oholiti.