Stránka:Meir Ezofovič.djvu/137

Uvnitř chaloupky pod nízkou stěnou seděl na otepi zdrchané slámy shrbený stařec v neúhledném oděvu a třesoucíma se rukama přebíral štíhlé pruty vrbové. Postava jeho ledva se šeřila v tmavém koutě, a rysy nachýlené jeho tváře byly neviditelny.

Blíže žlutého plaménku svíčky, stojící na dřevěném stolku, seděla štíhlá dívka vyzáblé tváře a přímé postavy. Ve svislé její ruce točilo se vřeteno, tiše frčíc, a nad hlavou čněla přeslice s prkénkem, na němž byl přivázán velký chundel vlny.

Od stěny, při nížto šeřila se shrbená postava starcova, zazníval hlas třesavý a chraplavý: „Uprostřed pouště tak veliké, že nikde nebylo lze dozříti jejího konce, vyčnívaly dvě hory tak vysoké, že hlavy skrývaly se v oblacích. Hory ty se nazývaly Horeb a Sinai.

Chraptivý a třesavý hlas starcův umlknul, a předoucí dívka, jež neustále vážně poslouchala, pravila:

„Zejde! mluv dále!“

Leč v té chvíli ozval se tichý hlas mužský u otevřeného okna:

„Holdo!“

Přadlena se neulekla aniž se tomu divila, že cizí hlas vyslovil jméno její. Ano lze říci, že každou chvíli očekávala na ten hlas vedle sebe: tak vážně a bez nejmenšího chvění povstavši, přikročila k oknu. Jen oči její mocně zplanuly pod černými brvami, a hlas její byl pln nevýslovné lahody, kdy přistoupivši k oknu řekla zticha:

„Věděla jsem, Meire, že dostojíš slibu svému a přijdeš.“

„Přišel jsem k tobě, Holdo,“ mluvil za oknem tichý hlas mužský, „neboť je mi dnes temno před očima, a já chtěl popatřiti na tebe, aby svět se mi vyjasnil…“

„A proč se dnes učinilo takové temno před zrakem tvým?“ tázala se dívka.