„Jsem velmi zarmoucen. Rabín Isák obvinil mne před zejdem, a zejde chce mne oženiti…“
Umlknul a sklopil oči. Dívka sebou ani nepohnula. Nejmenší pohyb postavy ani v tváři neprozradil hnutí její mysli, jen snědá, opálená tvář její na okamžik zbledla jako stěna.
„S kým tě zejde chce oženiti?“ tázala se hlasem smutným.
„S Merou, dcerou kupce Vitebského.“
Holda zavrtěla hlavou.
„Neznám jí.“
Pak se tázala náhle:
„A ty se s ní oženíš, Meire?“
Jinoch neodpověděl, a Holda přec již více se neptala. Snědé čelo její se zardělo, a oči zářily nevýslovným štěstím; neboť Meirův zrak utkvěl v její tváři, zrak lahodný, jaksi lítostivý, pronikavý a spolu ohnivý.
Oba mlčeli, a v tichu rušeném jen šumem ratolestí visících nad střechou, chraptěl a chvěl se opět hlas starce u zdi sedícího.
„Když pak Mojžíš sestupoval s hory Sinai, umlklo hromobití, shasly blesky, vichřice se položily na zemi, a celý Israel povstal jako jeden muž a zvolal hlasem velikým: Mojžíši! opakuj nám slova Předvěčného!“
Meir poslouchal starý hlas, vypravující staré děje israelské, s napiatou pozorností. Holda pohlédla na děda.
„On tak vždy vypravuje různé historie,“ pravila, „a já předu anebo poslouchám ležíc u nohou jeho… Meire!“ dodala s vážným hlasem i pohledem, „vejdi do domu našeho a pozdrav mého děda.“
Po chvíli zavrzly dveře malé světničky. Starý Abel pozdvihl hlavy nad vrbové pruty, jež neustále přebíral a splétal
