třesoucíma se rukama, leč vždy ještě činnýma, a vida v soumraku obrysy lepotvorné postavy jinochovy, tázal se:
„Kdo to sem přišel?“
„Zejde!“ odpověděla Holda, „Meir Ezofovič, vnuk bohatého Saula, přišel k nám, aby tě pozdravil…“
Šerá postava skrčená u zdi, slyšíc ta jména vyslovená Holdou, náhle se vzchopila, a podpírajíc se rukama o otep zdrchané slámy, natáhla žlutý krk v hadrách skrytý. Pak také pod světlo žlutého plaménku se nachýlila hlava, s níž až na ramena visela dlouhá, bujná pásma vlasů přirudlé bělosti, nachýlila se i tvář malá, scvrklá, skoro neviditelná v ohromném vousu, jímž byla porostlá. Holda mluvila pravdu, že vlasy děda jejího zbělely stářím jako sníh a oči jeho zčervenaly slzami jak koraly. Nyní zpod koralových, opuchlých těch víček vyhaslé zřenice patřily nejprv jako by strachem oslupělé, potom však náhle zableskly v pobouření či nenávisti.
„Ezofoviči!“ pravil stařec hlasem již ne tak třesavým a chraptivým jako prve; „proč jsi sem přišel a překročil prah domu mého, ježto tys Rabbanitou… nepřítelem… pronásledovatelem… a praděd tvůj proklel předky mé a v prach obrátil svatyni jejích?… Odejdi! Nechť staré oči mé neoslepnou pohledem na tebe!“
Ku konci své řeči napřáhl třesoucí se ruku ku dveřím, jimiž jinoch byl vešel.
Ale Meir postoupil zvolna v před, a kloně nízko hlavu svou před starcem rozhněvaným, pravil:
„Pokoj tobě!“
Lahodný, tklivý zvuk toho hlasu a slova, obsahující žehnání a prosbu za smír, ukonejšila starce; umlknul, sklesl těžce na nízké své sedadlo, a teprv po dlouhé chvíli počal mluviti hlasem již jen žalostným, úpěnlivým:
„Proč jsi přišel ke mně? Jsi Rabbanita a pravnuk moc-
