ného Seniora. Tebe tvoji proklnou, až uzří, žes překročil prah můj, neboť jsem posledním Karaitou, jenž tu zůstal, aby ostříhal zřícenin svatyně naší a popelu otců našich! Jsem chuďas, žebrák! Jsem proklat lidem tvým! Jsem poslední Karaita!“
Meir poslouchal žalostivá slova starcova mlčky a s úctou.
„Rebe!“ pravil po chvíli, „kloním nízko hlavu svou před tebou, neboť třeba, aby na světě dosti bylo učiněno spravedlnosti, a pravnuk toho, jenž proklel, aby se poklonil před pravnukem proklatců…“
Karaita Abel poslouchal tato slova s vážnou pozorností. Potom ještě dlouho mlčel, jako by unaveným duchem svým uvažoval význam řeči této, až konečně jí porozuměl a zašeptal:
„Pokoj tobě!“
Holda tu stála, majíc ruce křížem na prsou složené a pohlížejíc na Meira, jako nábožní lidé dívají se na obraz svatý. Uslyševši výraz pokoje, vycházející z úst dědových, pošinula k Meirovi jednu ze dvou stoliček nacházejících se v chatrči, vzala z kouta světničky malý džbánek a vyšla do síňky.
Meir usedl opodál od starce, jenž opět se dal do své práce a spolu počal cosi šeptati. Po chvíli ten šepot se stával čím dále tím hlasitějším až posléz proměnil se v chraptivé a třesavé vypravování. Takovéto vyprávění bylo nepochybně stálým obyčejem Abelovým. Měl těch povídek plno v paměti a v prsou, a jimi také osvěcoval nuzný život svůj.
Prvních výrazů, jež Abel pronesl šeptem, Meir nedoslechl; pochytil osnovu slov jeho teprv, kdy stařec počal hlasitě mluviti:
„Plačíce seděli na březích babylonských, a vítr ječel v loutnách jejich, jež sobě byli přinesli z vlasti a ve smutku zavěsili na stromech.
