„I přišli k nim páni řkouce: Vezměte své loutny, hrajte a pějte! — A oni odpověděli: Kterak nám lze hráti a zpívati ve vyhnanství, když jazyk náš uschnul velkou hořkostí, a srdce naše umějí volati jen: Palestina! Palestina! — Ale řekli jim páni jejich: Sejměte se stromů loutny své, hrajte a pějte!
„Proroci israelští pak obezřeli se na sebe a otázali se: Kdo z nás je jist, že vydrží muky a nebude hráti a pěti ve vyhnanství?
„A když druhého dne páni přišli k nim řkouce: Sejměte se stromů loutny, hrajte a pějte! — proroci israelští pozdvihli krvavých rukou svých, volajíce: Kterak je lze sníti, kdy ruce naše jsou přeťaty ve dví, a prstův u nich není?
„Řeky babylonské hlasitě zašuměly podivem velkým, a vítr plakal v loutnách visících na stromech, neboť proroci israelští rozťali sobě ruce ve dví, aby nikdo nemohl je přinutiti ku zpěvu ve vyhnanství!“
Když Abel končil starou legendu, Holda vešla do světnice. Nesla v jedné ruce dva hliněné koflíky na podložce ze spletené slámy, v druhé — lesklý džbánek naplněný mlékem. Ve dveřích, jež zůstaly za ní otevřeny, stála koza, jež bělostí svou se odrážela od černé půdy síně. Dívka ve vybledlé sukni, s černým vrkočem vrženým na zad šedé košile vylila do koflíků pěnící se mléko a podala je dědovi a hosti. Chodila ve světničce lehce a zticha, pouze s úsměvem na ústech povážných. Potom usedla a opět počala přísti. Úplné ticho rozhostilo se ve světnici; starý Abel začal ještě šeptati jakousi dávnou historii, ale ústa jeho brzy se zavřela, ruce spadly na svazek vrbových prutův, a hlava bez hnutí spočívala na stěně.
Koza zmizela s prahu, ještě nějakou chvíli bylo slyšeti její šramot v tmavé síni, leč po chvíli i ten umlknul. Mladí
