lidé zůstali sami vůči spícího starce a hvězd, jež skrze nízké okénko sem pohlížely. Ona předla, majíc oči upřeny na tvář jinocha nedaleko sedícího; on sklopil oči a přemýšlel.
„Holdo!“ ozval se po dlouhé chvíli, „proroci israelští, již sobě přeťali ruce ve dví, aby se nestali nevolníky pánů svých, byli velcí lidé…“
„Nechtěli ničehož učiniti proti srdci svému,“ odpověděla dívka vážně.
Opět mlčeli. Vřeteno frčelo v rukou Holdiných, ale čím dále tím tišeji a jaksi volněji. Skrze stará prkna stěn, špatně spojená, vnikaly pověvy větru, chvějíce žlutým plaménkem svíčky.
„Holdo!“ ozval se Meir, „není ti hrůzno v té osamělé chaloupce, když jeseň a zima zahaluje svět v dlouhé husté temno a velké vichřice skrze ty staré stěny vnikají do světnice a ječí?“
„Nikoli,“ odpověděla dívka; „není mi hrůzno, neboť Předvěčný ostříhá chatrčí, stojících ve tmách, a kdy větry sem vnikají a ječí, poslouchám historie, jež zejde vypravuje, a neslyším jekotu toho.“
Meirův zrak, vlídný a pln lítosti, spočíval na tváři vážného děcka. Holda patřila na jinocha nepohnutýma očima, blyštícíma z dáli jako hvězdy černé, ohnivé.
„Holdo!“ pravil Meir, „pamatuješ si historii o Rabbim Akibovi?“
„Nezapomenu jí do konce žití svého…“, odpověděla dívka.
„Holdo! — mohla bys jako krásná Ráchel čekati čtrnácte roků?“
„Já bych čekala až do konce žití svého…“
Vyslovila to pokojným hlasem a povážnými ústy; ale vřeteno se jí vymklo z ruky, kterážto sklesla jako bezvládná.
