„Meire,“ pravila tak tiše, že tichý šepot večerního větru skoro přehlušil slova její, „učiň mi slib jediný! Nebudeš-li se dobře míti v domě děda svého Saula, a pocítíš-li smutek v srdci svém, přijď do domu našeho. Nechť vím o každém smutku tvém, a nechť můj zejde potěší tě těmi pěknými historiemi, jež umí vyprávěti!“
„Holdo!“ odpověděl Meir silným hlasem, „já jako proroci israelští spíše rozetnu ruce ve dví, než abych cokoli učinil proti srdci svému!“
Vyřknuv to, vstal a pokynul dívce hlavou.
„Pokoj tobě!“ pravil.
„Pokoj tobě!“ odpověděla dívka tiše a zvolna kynula jemu hlavou.
Vyšel z chaloupky, a za chvíli dívka vstala, shasla žlutý plamének dohořívající svíčky, a ovinuvši se jakousi šedou plachtou, položila se k nohoum starce spícího na slámě. Odpočívala, — leč dlouho ještě patřila očima široko otevřenýma na hvězdy, jež mihotaly za oknem.
