jenž žije ve velkém světě a jest prý člověk velmi vzdělaný.“
Šeptala to uzardělá, netroufajíc si studem pozdvihnouti očí k bratranci. Náhle pocítila, že Meir rychlým pohybem vymknul se z jejího objetí. A pozdvihši očí uzřela jej opět od vrat odcházejícího.
„Meire!“ volala dívka za ním, „kam jdeš? Nebudeš večeřeti s námi?“
Odcházející neodpověděl ničeho dívce, jež ho zvala ku stolu rodinnému. Hluboká vráska přetínala jeho čelo hněvem rozpálené. Pochopil v té chvíli celou marnosť toho, že před několika hodinami křiknul u děda: „Nejsem nevolníkem nikoho!“ Bez nejmenšího účastenství vůle jeho uspořádali rodinnou jeho budoucnosť, a on věděl, že se musí státi, jak senat rozkáže…
Hrozil se myšlenkou, že by tak se mohlo státi! Proč? Vždyť neznal mladé Mery, kteráž kdesi ve světě učila se těm náukám, jichž on sám byl tak žádostiv! Leč kráčeje neustále ulicemi městečka a ladem ležícími pozemky, jež oddělovaly Šibov od karaitského pahorku, kráčeje zvolna s rukama na zad složenýma, s hlavou skloněnou, myslil neustále tvrdošijně, skoro mechanicky, nepřetržitě:
„Nejsem nevolníkem nikoho!“ Vřela a kypěla v něm hrdosť, chtivosť svobody, bůh ví, kterak v něm vznikla, — zajisté z těch tajemných dechů přírody, jež na všelikých půdách rozsévají duchy šlechetné a pevné, roztoužené po volnosti, spravedlnosti a vědě…
U paty karitského pahorku, v chaloupce tulící se k písčitému jeho boku blyštělo se malé, žluté světélko. Nad chatrčí ve větvích rozsochaté vrby třpytily se drobné hvězdy, a dále šeré stíny večerní prostíraly se na polích širokých.
