Stránka:Meir Ezofovič.djvu/135

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

chnul tedy také elegantní a bohatý Eli Vitebský, jenž vstoupiv do společenské světnice Ezofovičů s tváří usměvavou a vyjasněnou, pozdravil Saula takto:

Šolem alejchem!“

Za Šibovem nepozdravoval již nikoho tímto způsobem zastaralým; naopak potkávaje ve světě lidi uměl velmi správně říkati: Guten Morgen! aneb: dobrý den! Bylo totiž nezlomným jeho zvykem zachovati se ve všem ku každému, s nimž měl co činiti.

Rafael chtěl odejíti, ale otec ho zadržel posunkem rozkazujícím. Zavřeli všecky dvéře světnice, a ve třech rozmlouvali dlouho a zticha. Ačkoli v rozmluvě své snížili hlasy, zvědavá a svévolná Lía, dcera Rafaelova, přitisknuvši nosíček k zamknutým dveřím, a černé oko ku klíčové dirce, uslyšela nejprv často a hlasitě opakovaná jména Meira a Mery, dcery Vitebských, potom své a jakéhosi Leopolda, sestřence paní Hany, jenž přebýval ve velkém světě. Odskočivši ode dveří celá rozohněná, jednak stydliva, jednak pojata radostí tajemnou, neustále již jen se dívala skrze okno, aby co nejdříve uzřela bratrance domů se vracejícího.

Slunce již zapadalo, kdy Vitebský s jasnou, usměvavou tváří opouštěl dům Ezofovičů, patrně jsa tomu velmi rád, že ukončil záležitosť, či vlastně dvé záležitostí jedním rázem.

Skoro v téže chvíli Meir se vracel domů. Lía vyběhla vstříc bratranci, a ve vratech u dvora ovinuvši ramenem jeho šíji, šeptala mu do ucha:

„Ani nevíš, Meire, že dnes velké věci staly se u nás. Náš zejde a otec můj rozmlouvali dlouho s Elim Vitebským a umluvili se o nás. Vitebský připověděl tobě dceru svou Meru, a mne zejde a otec připověděli sestřenci paní Hany,