Ottův slovník naučný/A

Ottův slovník naučný
	A	A. a.

Údaje o textu
Titulek:	A
Autor:	Martin Hattala, Antonín Zadina, František Hanuš, Ladislav Hajniš, Emanuel Chvála, red., Josef Čermák, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 1–3. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: A

Č. 1. Iniciálka z díla Liber viaticus.

A, první litera bez mála všech abeced, sluje dobře nejhlasnější samohláskou proto, že zní víc otevřenými ústy neb větší jejich dutinou než kterákoli z ostatních. Říkajíce totižto a, máme krom úst i hrdlo hlavně zdvižením čípku víc otevřeno než u znění kterékoli z ostatních samohlásek. Říkáme-li však o, zpozorujeme dosti zřejmě, že je dutina úst u znění jeho značně zúžena a to hlavně zdvižením jazyka k čípku a stoulením rtův. U znění samohlásky u naproti tomu zpozorujeme sice patrně jen rty více stoulenými než u o, ale celkem rozléhá se u přece poněkud větší dutinou než o. Ona se podobá nejvíce láhvi bez hrdla, jaká, foukne-li se do ní s dostatek, zaznívá pokaždé nejhlubším zvukem; a tomu nejpodobněji rozléhá se samohláska u. Konečně u říkání samohlásek e a i zužujeme dutinu úst vesměs více než u o a u a sice hlavně jazykem, zdvihajíce jej proti podnebí u i více než u e. Nejsnadněji přesvědčí se o tom o všem, kdo sobě náležitě všimne zvlášť i výkresův úst, jakými M. Müller objasňuje vznikání dotčených samohlásek (Vorlesungen über die Wissenschaft der Sprache, Leipzig 1866 und 1870, II, 131—137). Seřadíce je dle toho takto: a, u, o, e, i, nabudeme stupnice, bez níž nelze dobře porozuměti stupňování jejich vůbec a kvalitativnému zvlášť. — Ze samohlásek, možných mezi naším a a o, zvláštní zmínky hodno je předně to a, které polsky pochylonym proto sluje, že se zněním svým chýlí nebo podobá k o. Vzdělaní Poláci, odvykajíce mu již ode dávna, přestali je okolo polovice minulého století i rozeznávati čárkou od podobného našemu a, píšíce na př. pan a pani m. někdejších pán a páni. Pochyloných é a ó však nespustili se oni podnes, říkajíce je bez mála tak jako i a u, na př. ve slovech naszéj a Bóg skoro tak, jako kdyby byla psána nebo tištěna: našij a Bug (Gramatyka historyczno-porównawcza języka polskiego przez Ant. Małeckiego, 1. Lwów 1870, str. 38 a 39). Bez mála pravý opak všeho toho slýchati jest u většiny Rusů, říkajících o v nepřízvučných slabikách skoro tak jako a, a pak v týchže slabikách po měkkých souhláskách podobně k e. Našemu kláda odpovídající колода na. př. zní přízvukem na druhé slabice tak, jak je Maďaři píší, čili kaloda mimo to, že krátké jejich a vůbec kloní se poněkud k o, l pak nezní tak tvrdě jako v polštině a ruštině než nejpodobněji k čes. nebo něm. Samohláska a kloní se zněním svým k e pod výminkami výše řečenými na př. v часы, časy = hodiny a hodinky. — Nejvíc a slýchati je v podunajské srbštině a nejméně v češtině a to hlavně proto, že se ona štítí přehlasování jeho, oblíbeného v této již ode dávna, a že je v ní a m. čes. e pohyblivým, za jaká pokládati sluší všecka ta, kterými se nahrazují stbulh. jery ъ a ь a neoblíbené skupiny souhlásek odstraňují, jako na př. v četvrtak a čes. čtvrtek, danas—dnes, jesam—jsem, oganj—oheň, otac—otec, ugalj—uhel a j. m. stb. četvrъtъkъ, dьnьsь, jesmь, ognь, otьcь a ąglь. Jak se mají řeči slovanské dále samohláskou a k sobě vespolek a ku příbuzným svým, o tom viz Slované: jazyk. — Slovem objevuje se a ve slovanštině jen jako spojka a sice m. lat. sed a et, něm. aber a und. Prvý z těch smyslů jejích sluší pokládati za prvotný a nejlépe zachovaný v ruštině, přestávající podnes na a a i m. právě vytčených spojek lat. a něm. V obecné češtině vůbec a v básnické zvláště slýchati jest a ještě často aspoň m. a v. ale. Více dokladů toho najde každý nejsnadněji na str. 262 a 263 Hattalova Brusu jazyka českého. H.

Pozn. Naše iniciálka položená v čele tohoto článku vyňata jest ze skvostného kolorovaného díla Liber viaticus (v. t.), pocházejícího z r. 1360.

A jsouc prvním písmenem v abecedě znamená něco prvotního, počátečného, počátek. Říkáme: od a do ž, t. j. od začátku do konce. Srv. řec. alfa a ómega.

A v řeckých slovech složených (alpha privativum) značí zápor, ku př. a-theismus = bez-božství, a-symmetrie = ne-souměrnost.

A v geologii. Písmenem A označil J. Barrande jisté vrstvy, jež pokládal za nejzpodnější stupeň útvaru silurského v Čechách, které však nyní zároveň se zpodní částí vyššího jeho pásma B k archaickým útvarům, a sice ke stupni huronskému se čítají. Jinak byl stupeň A také označen jménem břidlic jílovských, a zpodní čásť B jménem břidlic plzeňských. Svrchní čásť pásma B, známá jménem »třemošenských drob«, klade se nyní k Barrandovu pásmu C. A a B slují také vrstvy azoické a nedají se ani petrograficky ani orograficky dobře od sebe rozlišiti. Rozkládají se v podobě elliptického pruhu kolkolem pánve silurské, který, počínaje východně od Úval táhne se směrem jiho-záp. přes Říčany, Uhříněves k Jílovému, mezi Zbraslaví a Štěchovicemi, kde jej Vltava proráží, dále mezi Mníškem a Knínem, přes Dobříš, Příbram, Rožmitál, Blovice, Domažlice atd. do okolí Plzně a pak zpět směrem sev.-vých. podél hranic uhelné pánve kladno-rakovnické, přes Radnice, Zbirov do údolí Berounky u Křivoklátu a Nížboru, směrem k Unhošti a opět do údolí Vltavy, severně od Prahy, od Podbaby až ke Kralupům, a ještě pak poněkud dále na východ do okolí Turska a Vodolky. Zaujímá takto prostor asi 8000 km². Hlavní hmota těchto pásem skládá se ze hlinitých břidlic, tence lupenatých (fyllity = Urthonschiefer), černošedé nebo temně zelenošedé barvy, na některých místech velmi vazkých a štípatelných, tak že možno jich upotřebiti za pokryvačskou břidlici (u Rabšteina a Manetína). Kde se stýkají se žulou nebo porfyrem, mění se znenáhla v horninu felsitickou. Nenáhlým objevováním amfibolu a albitu mění se v afanitické horniny, které tvoří přechod k dioritu. Přijímají-li do sebe lupínky chloritu a talku, stávají se z nich chloritové a talkové břidlice, které u Jílového obsahují mimo to hmotu živcovitou. Často a ve velkých shlucích objevuje se v azoických břidlicích buližník, který tvoří strmé skály, jež nesou na vrcholcích malebné památky hradů a zámků; nejvíce vyskytuje se na jiho-záp. části silurské pánve mezi Rožmitálem a Nepomuky, též na druhé straně Vltavy v kraji pražském a na jiných místech; skládá Roupovskou skálu, Vildštein, Radyni, Zbirovskou skálu, některé skály u Hudlic a v divoké Šárce; na pravé straně Vltavy skály u Kobylis a Ďáblic atd. Důležit jest též zvláštní druh břidlice, obsahující hojně pyritu, t. zv. kamenečná č. vitriolová břidlice objevující se mezi Plzní a Radnicemi, kdež jest základem průmyslu chemických hutí. Lože a žíly křemene jsou v břidlici hojné, za to vápence vzácné. Z vyvřelých hornin jmenovati dlužno především porfyr, který břidlu na mnohých místech proráží, jako u Roztok (sev. od Prahy), u Zbraslavi (jižně), ve křivoklátských lesích atd. Také žula proráží je, hlavně v údolí sázavském atd. Do oboru těchto pásem spadají některé rudní žíly. Žíly zlatonosného křemene nalézají se v průvodu talkovitých a chloritových břidlic, dioritu a porfyru zvláště na hranici žuly kolem Jílového a Knína, a bývaly kdysi vydatny, nyní však, jak se zdá, významu svého pozbyly. Žíly olov. a stříbrných rud jsou hojny zvláště u Stříbra. Též sfalerit se objevuje a antimonit. Železné rudy na mnoha místech u Stříbra, Přestic, Nepomuku, Blovic, Rožmitálu a Příbramě. Z části náležejí sem stříbronosné žíly u Příbramě, které v průvodu diabasů a dioritů prostupují tyto vrstvy, ač největší čásť těchto žil náleží již k drobám třemošenským, nad nimi ležícím. J. Krejčí, Geol. 1877, Čas. Čes. Mus. r. 1876, Přehled geol.-orogr. Čech, Bericht über geol. Aufnahmen b. Prag und Beraun 1861—1862; K. Feistmantel, Zprávy sp. geol. 1885; J. Krejčí a K. Feistmantel, Orogr.-geotekt. Übersicht d. sil. Gebiets in M. Böhm. 1885; J. Krejčí a Helmhacker, Geol. mapa 1868—1877; F. R. v. Hauer, Geol. 1878 a Geol. Karte v. Öst.; Silber-u. Bleibergbau^{[red 1]} zu Příbram 1875. —n—

A v rak. právě knihovním jest označení listu podstaty statkové nebo listu držebnosti v hlavní knize pozemkové. List tento má udávati všecky části tělesa knihovního dle označení jich v katastru a v mapě katastrální i všecky pozdější jich změny, jakož i práva věcná, která s majetkem tělesa knihovního jsou spojena. Ve shodě s tímto svým účelem list podstaty statkové skládá se ze dvou oddělení: první zavírá v sobě mimo nápis udání částí tělesa knihovního dle rubrik 1. pol. běžná, 2. číslo katastrální, 3. označení parcely jako stavební s udáním druhu budovy na parcele vystavěné (ku př. dům č. pop., stáj atd.), nebo jako pozemkové s udáním druhu kultury (role, louka, zahrada, pastviště atd.). V druhém oddělení zapsána jsou práva s tělesem knihovním spojená, statku panujícímu příslušející služebnosti pozemkové a všecky zápisy určené pro list podstaty statkové. Obě oddělení listu podstaty statkové mohou podlé potřeby obsažena býti na zvláštních listech nebo na obou stranách téhož listu nebo na téže straně. Dle zákona říšského ze dne 23. května 1883 č. 83 z. ř. má katastr s knihami pozemkovými ve stálé shodě chován býti, pročež má soud knihovní o každé změně v držebnosti zpraviti úřad katastrální (berniční) a tento soud knihovní o změnách zeměměřičem zjištěných. Zevrubnější ustanovení o zařízení l-u p. st. obsahují §§. 6—11 zákona pro Čechy ze dne 5. prosince 1874 č. 92 z. z. a §§. 29—36 nař. min. práv ze dne 8. ún. 1875 č. 13 z. z. Starší knihy pozemkové (i desky zemské) neměly l-u p. st.; nynější zákonodárství jeví v této příčině proti dřívějšímu znamenitý pokrok, ale nepopiratelným nedostatkem l-u p. st., jak nyní zařízen jest, tudíž nových knih pozemkových samých, jest, že výměra parcel a kat. čistý výtěžek na l-u p. st. nejsou udány a udány býti nesmějí. Randa, Eigentumsrecht str. 399. Za.

A ve fysice jest obvyklé označení pro množství tepla, které jest s jednotkou práce rovnomocno. Veličina ta nazývá se »kalorickou hodnotou jednotky práce« a jest reciprokou »mechanického aequivalentu tepla«. Béřeme-li za jednotku tepla (kalorii) ono množství tepla, jímž temperatura jednotky váhy vody za tlaku atmosférického zvýší se z 0 ° na 1 °C, a je-li jednotkou délek metr, jest hodnota veličiny A příbližně: $A={\frac {1}{424}}$, kteráž hodnota platí pro každou jednotku váhy, pokud téže jednotky (grammu, kilogrammu) užije se též za jednotku síly při měření práce. Viz Teplo. Hjš.

A v hudbě (u Francouzů, Španělů a Italianů la) označuje v naší tónové soustavě šestý tón diatonické a desátý tón chromatické stupnice. Rozeznáváme dle postupujících oktáv tónové soustavy a v mezích klávesnice moderního klavíru subkontra a a kontra a, velké, malé, jednou, dvakrát, třikrát a čtyřikrát čárkované a. Jednou čárkované a jest zároveň normálním a a základním tónem pro ladění orchestrů, v kterých obyčejně udává jej hoboj. Výška tohoto a, která dříve velmi kolísala, stanovena r. 1858 francouzskou akademií počtem 870 jednoduchých čili 435 dvojitých kmitů za sekundu (v. Ladění). A této normální výšky nazváno pařížským komorním tónem a ladění dle něho laděním pařížským (Diapason normal), také »nízkým«. Nyní znenáhla zavádí se všude. Táž výška 870 kmitů doporučena ku přijetí vládám všech zastoupených zemí národní konferencí, která r. 1885 ve Vídni zasedala za příčinou stanovení jednotného ladicího tónu. Chv.

A nebo a jako číslo v řeckém písmě, v kyrillici а u Židů א značí jednotku, = tisíc jako u Řeků ‚α. — Na penězích znak A naznačuje město, kde byly raženy; tak na dřevných řeckých značí Argos, Athény, na římských pozdější doby Antiochii, Aquileji, Arerat. Na novějších mincích značí A, že byly raženy^{[red 2]} v hlavní mincovně říšské, v Rakousku ve Vídni, ve Francii v Paříži, v Prusku v Berlíně. — V souhvězdí značí A hlavní hvězdu. — V účtech a při naznačování cen značí à (francouzská předložka, povstalá z lat. ad) tolik jako naše po: na př. 10 vstupenek à 2 zl., t. j. po 2 zl. red.

A jest značka (sigla) slova antiquo, jako V. R. slov uti rogas. Písmeny těmito označeny byly desky, jimiž hlasovali občané římští o navrženém zákoně. Deska o písmeně A (antiquo, po starém) jest hlas proti zákonu, deska s V. R. (uti rogas, jak navrhuješ) hlas pro zákon. Tajné hlasování (per tabellas) v komiciích zákonodárných zavedeno r. 623 a. u. c. zákonem Papiria Carbona.

A, pak C a N(L) jsou značky na hlasovacích deskách (sorticula) členů římského trestního soudu. A značí absolvo (osvobozuji), C condemno (odsuzuji), N(L) non liquet (nejasno). Čk.

Jako skratka znamená A. nebo a. latinské anno. roku; na směnkách accepté, t. j. přijato; na franc. listech bursovních A = argent (peníze) na rozdíl od směnek nebo listů bursovních. Na stavěcím kruhu hodinek A = avancer, naznačuje stranu, na kterou se pohánějí. Jako římské příjmení A = Aulus, na nápisech také Augustus, císař, nebo Ager, jitro, pole; obrácené Ɐ značí Augusta, císařovna. Konečně je a úřední značkou za plochovou míru ar.

Další zhusta užívané skratky jsou: ^{[red 3]}

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opraveno z tištěného: Blei(-)Bergbau
2. Opraven překlep (laženy)
3. Další varianty písmena A následují jako již samostatná hesla