Ladění. Název ten značí v hudbě činnost obírající se stanovením výšky tónové a přenáší se i na hotový výsledek činnosti této. Obyčejně míníme l-m stanoveni absolutní výšky určitého tónu, jenž jest pak tónům ostatním co do výšky měřítkem a východiskem. Absolutní, prostou výšku udává počet jednoduchých nebo dvojitých kmitů, které v jedné vteřině učiniti musí pružné chvějící se těleso, aby vydalo určitý tón. Kmitočet tento v různých dobách a na různých místech různě byl stanoven, dosahoval brzy nižšího, brzy vyššího čísla, a dle toho l. bylo vyšší nebo nižší. Jednotlivá geografická místa měla své l., které nejen vykazovalo oproti l. jiných míst citelné difference, ale časem samo se měnilo a kolísalo ustavičně mezi větší či menší výškou. Varhany v XVI.—XVII. stol. laděny byly v Německu velmi vysoko, proti dnešnímu l. o celý tón výše, a poněvadž dle nich řídil se sbor, nazýváno l. toto l-m do tónu chorového. Když však vyvinula se mimo církevní hudbu hudba komorní jako samostatná instrumentální odrůda, přidržovala se nižšího svého l. do tónu komorního. Oba druhy, kromě nichž třetí do tónu kornetového mělo význam jen u městských pištců, udržely se dlouhý čas vedle sebe, podrobovány byly rozličným změnám, a když konečně tón komorní vytlačil úplně chorový, kolísala ještě jeho výška jako jeho jméno. (Srv. J. Ellis, History of musical pitch, Lond., 1877.) Neurčitosti této na popud Akademie pařížské učiněn r. 1858 konec stanovením t. zv. tónu normálního (franc. diapason normal), t. j. a' s 870 jednoduchými nebo 435 dvojitými kmity za vteřinu. Toto t. zv. normální l. přijato bylo definitivně na mezinárodní konferenci, svolané r. 1885 do Vídně, a tím potlačena byla všechna dřívější odlišná l. (vídeňské, berlínské, pařížské, petrohradské atd). — L-m rozumíme též stanovení poměrných výšek tónových, tedy mathematické určování intervalů, které se děje kroky kvintovými a terciovými (viz Interval a Kvintové tóny). V tomto směru důležit jest rozdíl mezi l-m přirozeným, akusticky úplně čistým, a l-m temperovaným, akusticky zkaleným. Spoléháme-li při určování tónu jedině na svůj přirozený sluch, shledáme nepatrnou neshodu mezi tónem určeným dvanácti kroky kvintovými a východiskem, t. zv. komma pythagorejské (viz Komma). Aby docíleno bylo shody, nutno jest každou z dvanácti kvint zmenšiti o 1/12 kommatu, a provedení zmenšeni toho po celém kvintovém kruhu (v. t.) nazýváme stejnoměrnou temperaturou. Praktické provádění temperatury, rozdělující oktávu ve dvanáct stupňů, sluje l-m temperovaným, které rozšířilo se v 1. pol. XVIII. stol. a má veliký význam pro nástroje klávesové (klavír, varhany), neboť jen jím lze na nich provésti hru ve všech tóninách bez rozdílu, vymoženost, již po prvé umělecky zužitkoval J. S. Bach ve svém »Temperovaném klavíru«. Na mysli sluší míti dále, že tercie přirozená jest o komma syntonické či dydimické hlubší než pythagorejská, t. j. ona, k níž dojdeme čtyřmi kroky kvintovými. Tvrdá stupnice moderní skládá se z tónů tří hlavních kvintakkordů tonického, dominantního a subdominantního (na př. v C-dur: c-e-g, g-h-d, f-a-c). V l. přirozeném budou intervaly c-e, g-h a f-a terciemi přirozenými a e, h a a o komma hlouběji než v l. pythagorejském (po kvintách), oproti němuž v kvintakkordech uvedených velké tercie se zmenší, malé (e-g, h-d, a-c) se zvětší. Snížení o komma naznačuje Oettingen a Helmholtz vodorovnou čárkou pod literou, a tímto způsobem tvrdou stupnici v l. přirozeném, stanoveném již Zarlinem, lze takto napsati: c d e f g a h c. Na rozdíl od přirozené stupnice bude v temperované sekunda d a kvinta g hlubší, tercie e, kvarta f, sexta a a septima h vyšší, z čehož vysvítá, že v moderní hudbě, hlavně pokud se týká nástrojů klávesových, máme jediný zúplna čistý interval, totiž oktávu, kdežto ostatní intervaly jsou zkaleny: kvinty, malé sexty a malé tercie jsou menší, kvarty, velké tercie a velké sexty větší než v l. přirozeném. Rozdíly tyto jsou ovšem pro průměrnou vnímavost sluchovou nepatrny, avšak cvičené ucho ladičovo musí je postřehovati. Také praktické hudbě nepřinášejí nijakých škod, ač nelze popříti, že by přísným l. čistým stoupla smyslná libozvučnost hudby. V Anglii pokoušejí se společnosti hudební zaváděti v praxi l. čisté, což provésti možno arciť jen u nástrojů, kde hráč tvoří si tón sám, tedy nikoli na nástrojích klávesových. Vědecká nauka o harmonii pracovati musí jen s l-m čistým. Sluch hudební netemperuje, nýbrž představuje si rozmanité intervaly a akkordy dle vnitřní logiky skladby v l. přirozeném, čině rozdíl mezi tóny enharmonickými a intervaly určenými kroky terciovými a kvintovými, jak tomu nasvědčují mnohé v praxi utkvělé obraty harmonické, jež jinak nebylo by lze si vysvětliti. (Srv. Hostinský, Nové dráhy vědecké nauky o harmonii. I. L. přirozené a temperované. »Dalibor«, 1887.) O l. nástrojů klávesových od sklonku XVII. stol. hojně bylo psáno od theoretiků i nástrojářů. Jako nejdůležitější autoři pojednání sem spadajících uvedeni jsou v Riemannově »Musiklexikonu« chronologicky: Werkmeister, Sinn, Sorge, Kirnberger, Marpurg, Schröter, Wiese, Türk, Vogler a Scheibler. Ve starší době prováděna byla temperatura nestejnoměrně, některé intervaly byly laděny akusticky naprosto čistě na úkor jiných, tím nepřesnějších. V novější době staly se pokusy zavésti čisté l. na nástrojích klávesových, zvláště na harmoniu, ale rozmnožený počet klávesů (až 53 v jedné oktávě) a s ním spojená složitost a nákladnost konstrukce vzdaluje mechanismy tyto od praktického zužitkování. ♭
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ladění