Soumračnem věku/Sloky (V)

Soumračnem věku Antonín Sova
Refugium	Sloky (V)	Konec slavného tažení

Údaje o textu
Titulek:	Sloky (V)
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	Sova, Antonín, Dílo Antonína Sovy svazek II. - Vybouřené smutky, vydal Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, 1922,
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

Kdys touhou jsem umíral, aby můj zpěv zněl ospalým údolím,
táh’ výškami s orli a s večera v samotách hasnul,
by dítě i žena i muž v něm cítili vzkypěný život
dnů vzácných, jež stvořit by mohly ostrovy nejblaženějších.

V mém zpěvu však, v nejnižších strunách bolestí zazněly bouře,
že bytosti dole se chvěly jak zraněná zvířata smutkem;
pak nikdy již k tanci a k radostem v nejvyšší nebil jsem struny,
jen tomu, kdo přicházel ze samot snů, jen tomu jsme zpíval.

Jsem vděčen, že nepřišli zbožňovat to, co jsem zpíval.
Jsem vděčen, že vzdálen jsem všeho. Mé zahrady zůstaly zamčeny,
a květy neutrženy a louky nepošlapány,
vždy čerstvé, vždy s jasným a podzimním, vysokým, světelným nebem.