Soumračnem věku/Konec slavného tažení

Soumračnem věku Antonín Sova
Sloky (V)	Konec slavného tažení	Šly touhy a naděje

Údaje o textu
Titulek:	Konec slavného tažení
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	Sova, Antonín, Dílo Antonína Sovy svazek II. - Vybouřené smutky, vydal Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, 1922,
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

Má duše churavá něčím, co věčně a tesklivě pláče,
mi řekla za jarní noci (byl svátek květin a stromů):
»Jdu odprosit nepřátely. Jdu smířit se se vším. Tak pouze
lze vyzpívat hymnu života vítězně, harmonicky.«

I sklonil jsem puklé kopí, rezivé staletou krví,
na hubené rameno. Slova modliteb hledal jsem z dětství.
Mdlé hučení zvonů plnilo předzvěst stříbrných věků,
mé kroky chřestily po rudém vřesu tak melancholicky.

Můj vyhublý kůň ržál tušením do mlh modravé noci,
tam asi, kde světelné vlny se zčeřují vrcholy sosen. -
Já s důvěrou fanatiků šel smířit se na věky se vším,
a k obětem největším odhodlán, s proroků sebezapřením.

Již klidně jsem smyslil si jíti kol paláců nenáviděných,
kol visutých zahrad žen, jež dýchaly otravnou vůní,
již po slunci křiknout jsem chtěl na konečném ostrohu klidu,
když černý stín jakýs, jenž u cesty číhal, se přisál mi k hrdlu.

A kopí mé zlomil a na oře mého se vyhoup’,
mne odkopnul s barbarským rykem, a obnažil prsa má vpadlá,
a ukrad’ můj amulet kouzelný, za ňadra svoje jej vložil.

I proklel jsem všecko a v krvavé prsty jsem plakal.