24.
Měsec kara zvijezdu danicu:
„Gdıe si bila zvijezdo danice?
Gdıe si bila, gdıe si dangubila?
Dangubila tri bijela dana?“
Danica se němu odgovara:
„Ja sam bila, ja sam dangubila
Više běla grade Beograda,
Gledajuçi čuda velikoga,
Gdıe dijele braça očevinu,
Jakšiç Dmitar i Jakšiç Bogdane;
Lijepo se braça pogodiše,
Očevinu svoju poděliše:
|
Dědictwj.
Měsjc hwězdě dennici domlauwá:
„Kde gsi byla hwězdice dennice?
Kde gsi byla, kde gsi čas mrhala,
Čas mrhala po tři dny celičké?“
Dennice mu ticho odpowjdá:
Prodlila gsem, a čas mrhala gsem
Nade městem bjlým Bělohradem,
Dohlédage diwu welikého:
W djly brali, dwa bratřj dědictwj,
Jakšič Dmitar s Jakšičem Bohdanem.
Pěkně gsau se bratřj porownali,
A dědictwj w djly rozdělili:
|
Dmitar uze zemlju Karavlašku,
Karavlašku i Karabogdansku,
I sav Banat do vode Dunava;
Bogdan uze Srijem zemlju ravnu,
Srijem zemlju i ravno Posavlıe,
I Srbiju do Užica grada;
Dmitar uze do’nıj kraj od grada
I Nebojšu na Dunavu kulu;
Bogdan uze gornıj kraj od grada,
I Ružicu crkvu nasred grada,
O malo se braça zavadiše,
Da o čemu veçe ni o čemu:
0 vranome konju i sokolu;
Dmitar ište konja starěšinstvo,[1]
Vrana konja i siva sokola;
Bogdan němu ne da ni jednoga.
Kad’ u jutru jutro osvanulo,
Dmitar uzja’ vranca velikoga,
I on uze sivoga sokola,
Pak polazi u lov u planinu,
A doziva liubu Angıeliju:
Angıelia moja věrna ljubo!
Otruj meni mog’ brata Bogdana;
Ako li ga otrovati nehçeš,
Ne čekaj me u bijelu dvoru.
Kad’ to začu ljuba Angıelia,
Ona sěde brižna nevesela,
Sama misli, a sama govori:
Što hçe ova sinja kukavica![2]
Da otrujem mojega dıevera,
|
Dmitar w zem se Walaskau uwázal,
W zem Walaskau a w celé Moldawsko,
Geště w Banát do řeky Dunage.
Bohdan ugal rowiny Sirmenské,
Uwázal se w aurodné Posáwj,
I wzal Srbsko do města Užice.
Dmitar dolnj djl bral Bělohradu,
A Nebojši, wěži na Dunagi,
Bohdan přigal hořenj část města,
A Růžici kostel w prostřed města.
O málo se bratřj rozwadili,
Ba o málo, spjše řjci, o nic:
O wraného koně a sokola.
Dmitar žádá koně dle prwenstwa,
Wranjka i sokola siwého,
Bohdan obogj mu odepjrá.
A když ráno gitro zaswitalo,
Dmitar wolá choť swau Angelii:
Angelie, choti moge wěrná!
Bratra mého Bohdana mi otraw;
Gestliže geg ale neotráwjš,
Nečekey mne do bjlého dworu.“
Skočiw rychle na statného wrance,
Wezma k sobě sokola siwého,
Zwěře lowit do wrchů odgjždj.
Slyšewši to choti Angelie,
W zármutku a neweselá sedj,
Přemeyšlj a sama k sobě mluwj:
Co chce ona siwá zezulička?
Otráwjmli deweře milého,
|
Od Boga je velika grěhota,
A od ljudij pokor i sramota;
Reçi hçe mi malo i veliko:
Vidite li one nesreçnice,
Gdıe otrova svojega dıevera;
Ako li ga otrovati ne hçu,
Ne směm vojna u dvoru čekati.
Sve mislila, na jedno smislila:
Ona hode u do’ně podrume,
Te uzima čašu molitvenu,[3]
Sakovanu od suvoga zlata,
Što je ona od otca donela.
Punu rujna natočila vina,
Pak je nosi svojemu dıeveru,
Ljubi něga u skut i u ruku,
I pred nıim’ se do zemlice klanja:
Na čest tebi moj mili dıevere!
Na čest tebî i čaša i vino;
Pokloni mi konja i sokola.
Bogdanu se na to rozžalilo,
Pokloni joj konja i sokola.
Dmitar lovi cěo dan po gorî,
I ne može ništa uloviti;
Naměra ga pred veče nanese
Na zeleno u gori jezero;
U jezeru utva zlatokrila,
Pusti Dmitar sivoga sokola,
Da uhvati utvu zlatokrilu,
Ona mu se ni gledet’ ne dade,
Nego ščepa sivoga sokola,
|
Před Bohem to welikým gest hřjchem,
A před lidem potupau a hanbau;
Malý, welký na mne ukazuge
Řek’by: Wizte onu nešťastnici,
Genž deweře swého otráwila;
A wšak gestliže ho neotrawjm,
Nesmjm muže čekati do dworu.
Přemeyšlela, gedno usmyslila:
Tudjž segde do sklepu dolnjho,
Wezmauc s sebau swatebnj swau čjši,
Ukowanau ze zlata ryzjho,
Kterauž byl gi otec podarowal.
Wrchem žlutým naplnila wjnem,
Pospjchala ku swému deweři,
Ljbá ruku, ljbá lem u raucha,
A před njm až do země se klanj:
Na twé zdrawj, deweři můg milý!
I ke cti twé čjše buď i wjno;
Obětug mi koně a sokola.“
Bohdanu se nad tjm rozželilo,
Daruge gj koně i sokola.
Dmitar lowě po horách celý den,
Nemůže se zwěře dolowiti;
Náhoda geg pod wečjr přiwedla,
K zelenému u hory gezeru;
Na němž plowe kachna zlatokřjdlá.
Pustil Dmitar sokola siwého,
Genžby chwátil kachnu zlatokřjdlau.
Ale gedwa stihnuta w oblacjch,
Uchwátiwši kachna sokoljka,
|
I slomi mu krilo u ramenu.
Kad’ to vidıe Jakšiç Dimitrie,
Brže svuče gospodsko odělo,
Pak zapliva u tiho jezero,
Te izvadi sivoga sokola;
Pak on pita sivoga sokola:
Kako ti je moj sivi sokole,
Kako ti je bez krila tvojega?
Soko’ němu piskom odgovara:
Meni jeste bez krila mojega,
Kao bratu jednom’ bez drugoga.
Tad’ se Dmitar běše osětio,
Gdıe hçe ljuba brata otrovatí;
Pak on uzja’ vranca velikoga,
Brže podıe gradu Beogradu,
Ne bi l’ brata živa zatekao;
Kada dodıe na Čekmek çupriju,
Nagna vranca da preko něg’ predıe,
Propadoše noge u çupriju,
Slomi vranac obě noge prve;
Kad’ se Dmitar vidıe na nevolıi,
Skide sedlo s vranca velikoga
Pak ga vrže na buzdovan perni;
Brže dodıe gradu Beogradu.
Kako dodıe on ljubu doziva:
Angıelia moja věrna ljubo!
Da mi ni’si brata otrovala?
Angıelia němu odgovara:
Ni sam tebi brata otrovala,
Veçe sam te s bratom pomirila.
|
I wylomj z ramene mu křjdlo.
Když byl viděl Dmiter ubohého,
Naručest swůg panský oděw swlékna
Wlny dělj po tichém gezeru,
A zachránj sokola siwého:
„Gak ge ti, můg siwý sokoljku,
Gak ge tobě milý beze křjdla?“
Sokol piště gemu odpowjdá:
Tako gest mně beze křjdla mého,
Gako bratru asi bez druhého.
Dorazjť řeč srdce Dmitarowo,
Genž byl welel bratra otráwiti,
I wskočiw na wrance mohútného,
Kwapem pádj k městu Bělohradu,
Zdali geště bratra zastihnauti.
A přigeda na Čekmegský můstek,
Wrance mocj k přechodu dohánj;
Koňowi se nohy probořily,
Zlomil wranec obě nohy přednj.
I nedbage Dmitar na nehodu,
Segme sedlo se statného wrance,
Na buzikán wrubnatý ge wrže,
A pospjchá k městu Bělohradu.
Domů přišed choti přiwoláwá:
Angelie! wěrná choti moge!
Neotráwilalis bratra mého?
Angelie gemu odpowjdá:
Neotráwilať gsem bratra twého,
Ale s bratrem tebe usmjřila.
|
