Slovanské národní písně/Maloruské dumky

Slovanské národní písně František Ladislav Čelakovský
Ruské písně	Maloruské dumky	Srbské písně

Údaje o textu
Titulek:	Maloruské dumky
Autor:	František Ladislav Čelakovský
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

1.

Pročže já chodil na tu Moravu,
kde krásná dívka dala zábavu;
kde z krásných kvítků věnec spletaia,
a černým okem vše čarovala.

Na ni jen myslím, u ní jen stojím,
a ručinek bílých dotknout se bojím;
k čemu nad jaro ona mně milejší,
když srdce její nad ocel tvrdější?

Já prodal podíl svůj, opustil rodinu,
a samovolně se dal v její družinu:
jak slunce vzešlo, dary jsem jí nosil,
a mou stezičku slzami rosil.

Půjdu v kraj pustý, kde pluh neoře,
tam stěžovat si budu svoje hoře.
Ať slzy padou na tvrdé kamení,
a kamenu vtisknou lásky mé znamení.

Dotud já zůstanu při tom kamenu,
pokud nevzpomeneš o mém sobě jménu;
dotud trpěti budu svou muku,
pokud mi nevzkážeš: „Míti máš mou ruku!“

2.

Za Dunaj stupat poroučí
car, s milou kozák se loučí:
„Ty koníku, můj vraníku,
nes mne poskokem!“

Na koně kozák vyskočil,
ještě se k milé otočil:
„Zdráva buď! k tobě se vrátím
ještě před rokem.“

Dívčina ruce lomila,
těžce plačíc promluvila:
„Ach, jak ty mne zde opouštíš,
v dálný táhneš kraj!“
„Ej, rukou nelom bělounkých,
nepokal očí čerňounkých,
zdráva buď! já šťastně jedu
s druhy za Dunaj.“

3.

Za horami vysokými
holubi lítají:
já rozkoše nepoznala,
léta ubíhají.

Milého jsem nepoznala,
nemám otce, máti;
k čemu na vás, léta moje,
mám si vzpomínati.

4.

Oj! ty dívčino, ty hrdá a pyšná,
což jsi ty ke mně zvečera nepřišla?

„Jak já mám k tobě zvečera choditi?
nás by sudičové mohli pomluviti.“

Ať si bez rozumu, ať si pomluví,
až jen přijde ta hodinka — však oni oněmí.

Oj! ty dívčino, červená ty růže!
srdce se vynadívat na tobě nemůže.

Oj! ty dívčino, červená kalino!
žes ty mně tak milá, jak se to dělo?

„Oj! ty jonáku, ty sivý holoubku!
nezapomeň, miluj věrně svou panenku!“

Teče voda od mostu, bystro do jezera,
proč jsi ty tak, má panenko, smutná, neveselá?

„Oj! jakpak já nyní mám vesela býti,
milovala jsem jonáka, mám ho opustiti.

Oj! tak jako rybičkám bez vody je těžko,
tak i mně, můj milý! bez tebe je těžko.

Oj! tak jako rybičkám bez vody smutno,
tak i mé srdéčko bez tebe urputno.“

Oj! ty dívčino! přes ty pusté bahniny
podávej ručinku milému do ciziny.

5.

„Maloulinký ty slavíčku!
což ty neštěbetáš?“
„Rád to bych já zaštěbetal,
ale hlasu nemám.
A mlaďounký ty kozáčku!
což ty neženíš se? —“
„Rád to bych já oženil se,
ale statku nemám;
statky moje vyhynuly,
co jsem světem bloudil.“
Hoj, ohňové v Romně hoří,
v Tomaně se hláše:
Umřel kozák, umřel kozák
v neděli raníčko;
pochovali jsou kozáka
v zeleném křovíčku.
Hoj! můj příteli v Tomaně,
mou mi vyplň vůli,
vyveď mi koně vraného,
a zbraň mou vynes ven.
Ať zařehtá vraný koník
nad hrobem stojecí,
až to uslyší matinka
v chaloupce seděcí:
„Jiže-li mého synáčka
víc na světě není!
Kdybych byla žežhulenka,
letěla bych k němu;
sedla, padla bych na hrobec,
volala bych: kuku!
podej, podej mně, synáčku,
jenom jednu ruku!“
„Chtěl bych já ti, milá máti,
obě dvě podati,
nasypali mnoho země —
nemohu vyndati;
stulila se sladká usta,
nemohu víc mluvit,
zamknuly se jasné očka,
nemohu prohlednout.“