Slovanské národní písně/Srbské písně

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Srbské písně
Autor: František Ladislav Čelakovský
Zdroj: citanka.cz
Licence: PD old 70

1. Nic se zatajiti nedá[editovat]

Dva se na palouce milovali,
myslíce, že žádný je nevidí;
ale palouk zelený je viděl,
ten to stádu bílému povídá,
stádo zase svému pastýřovi,
pastýř zase poutníku na cestě,
poutník vypravuje převozníku,
nato převozník ořešnej lodi,
loď povídá studené vodičce,
a vodička máti milenčině.
Krásná jich milenka takto klne:
„Bodejž palouk víc se nezelenal,
bodejž stádo roztrhali vlci,
a pastýře posekali Turci,
bodejž poutníkovi nohy zpráhly,
převozníka voda zanosila,
lehkou loďku oheň všecku spálil,
bodejž vyschla do kapky vodička!“

2. Jonák a dívka[editovat]

Oj dívčino, štěpná ty růžičko!
když jsi rostla, nač jsi pohlídala?
Zda jsi rostla hlédajíc na sosnu,
zda na štíhlou hrdovitou jedli,
neb na mého bratra nejmladšího?
„Oj mládenče, mé slunéčko jasné!
nerostla jsem hlédajíc na sosnu,
ni na jedli štíhlou hrdovitou,
niž na tvého bratra nejmladšího —
leč jsem mladá přímo tebe rostla.“

3. Jarní píseň[editovat]

Zima uchází,
srdéčko moje!
a jaro přichází;
ptáci zpívají,
srdéčko moje,
rozkvetají se růže;
vše se miluje,
srdéčko moje!
a času nemaří;
a ty, zlaťounké
srdéčko moje,
drahého pokladu,
času neužíváš,
srdéčko moje,
a mne nemiluješ?

4. Vyplněná žádost[editovat]

Boha prosí šuhaj neženatý,
by jej v perly proměnil kraj moře,
kde děvčátka chodí pro vodičku;
kde by jej schovaly do záňadří,
pak navlékly na zelenou svilu,
a nosily na bělounkém hrdle;
aby slyšel, každá co mluvívá,
mluvívá-li každá o svém milém,
mluvívá-li též o něm milenka.
Jak si žádal, takto se mu stalo,
proměnil se v perly blízko moře,
kde děvčátka chodí pro vodičku;
schovaly jej sobě do záňadří,
navlékly na zelené hedvábí,
a nosily na bělounkém hrdle.
Slýchával tu, co každá mluvila,
mluvila-li která o svém milém,
mluvila-li též o něm milenka.

5. Milý a nemilý[editovat]

Kůň se pase na zrosené trávě,
pase chvílkou se, chvílkou poslouchá,
děvčina jak svou matinku prosí:
„Nedávej mne, matko, nemilému;
s milým raděj v hory chci zajíti,
hlohyně jíst, s listí vodu píti,
kámen studený pod hlavu klásti;
než s nemilým v dvoru se procházet,
cukr jídat, na hedvábí spávat.“

6. Soud děvčat[editovat]

Tři panenky kvítí nasázely,
na vrchu protěž, v dolině bazalku.
Zapás se tam klouček holobrádek,
vytrhával kvítečky panenkám.
Panenky však sítě upletouce,
polapily kloučka holobrádka;
potom nad ním soud držely takto:
první radí, by ho upálily,
druhá radí, by ho prohonily,
třetí radí, by ho oběsily.
Promluví k nim klouček holobrádek:
„Nejsem zlato, byste mne pálily,
nejsem jelen, byste mne honily,
leč jsem jonák; oběste mne tedy
na nejhorším stromu — děvčím hrdlu.“

7. Žádost děvčete[editovat]

Oh, kdybych já studenou
jen vodičkou byla;
věděla bych, kde bych se
nejlíp temenila.

Tam, kde milý přebývá,
pod jeho okénkem,
kde se denně svláčívá,
byla bych praménkem.

Tam by mnou si milenec
horkou žízeň hasil;
potom by mne milenec
na srdéčku nosil.

8. Dva slavíci[editovat]

Zpívají celou noc dva slavíci
nad okénkem zavdané nevěsty.
Ptala se jich zavdaná nevěsta:
„Vítejte mně, dva mladí slavíci,
jste vy bratří, nebo jste bratranci?“
Odpovědí dva mladí slavíci:
„Nejsme bratří, ani bratránkové,
jen dva přítelové jsme z lesíčku,
Mívali jsme přítele třetího,
mívali jsme, než jsme ho ztratili;
uslyševše, že se nám oženil,
jdem tedy nevěstu jeho poznat,
přeslici jí zlatou přinášíce,
na přeslici egyptské obáslo.“

9. Ranko a Milica[editovat]

Vítr růži na pole zanosil,
na stan Rankův ji vítr zanosil,
tam, kde Ranko s Milicí se baví:
Ranko píše a Milice šije;
došlo Rankovi papíru k psaní,
a Milici zlaté vyšívání.
K Milici tu Ranko takto mluví:
„Oj Milice, drahé srdce moje!
je-li tobě milé srdce moje,
není-li ti má pravice tvrdá?“
Nato Milice mu odpovídá:
„Věř mi, Ranko, srdce mé, má duše!
dražší mi je milé tvoje srdce
nežli moji všickni čtyři bratří;
měkčí zdá mi se tvá pravá ruka
než nejměkčí čtyry podhlavnice.“

10. Utěcha v vzpomínání[editovat]

Už-li jsi se, má milenko, vdala?
„Vdala, drahý, i syna zrodila;
tvoje jméno jsem synáčku dala,
by má žalost zmizla, když ho volám.
Nevolám ho: Poď ke mně synáčku;
ale volám: Poď ke mně, miloušku!“

11. Nejlepší lov[editovat]

Za svitání ještě jsem byl v dvoře,
a když slunce bylo za horami,
na hory jsem vyšel zvěře lovit;
na vrchu tam pod zelenou jedlí
usnulo a spalo hezké děvče.
Pod hlavou otep jetele mělo,
v ňádrech mělo dva bílé holuby,
a na klíně proužkovanou srnku.
Já tu zůstal noc přenocovati,
koně k zelené uvázav jedli,
a sokola na jedlovou větev;
koni jsem dal jetele otýpku,
sokolovi dva bílé holoubky,
a mým chrtům proužkovanou srnku,
sobě ale nechal hezké děvče.

12. Nehlídej, že jsem malá[editovat]

Dívčino, outlounká milovnice!
miloval bych tě, ale jsi malá.
„Jen mne miluj, chciť i velká býti
ačkoli jsou perličky maličké,
přece nosí se na krku panském;
ačkoli malý pták křepelička,
přec unaví koně i jonáka.“

13. Zle vyplacená služba[editovat]

Dvé se vody tokem přetýkají,
jedna Sáva, a druhá Morava.
Sáva nosí dříví a kamení,
a Morava kovanou lodičku,
na lodičce bratra a sestřičku;
bratr spí a sestřička vyšívá.
Sestra bratra jehličkou budila:
„Vstávej, bratře, v Bělohradě hoří!“
Bratr sestře ze sna odpovídá:
„Nechť si hoří, nechť si ohněm shoří;
v Bělohradě tři léta jsem sloužil,
první léto za zbraň světlohladkou,
druhé léto za dobrého koně.
třetí léto za dívčinu hezkou.
Když mne měli zbraní vypláceti,
dali jsou mně zrezavělý rožeň,
když mne měli koněm vypláceti,
starou ztahanou mně herku dali,
dívčinou kdy měli vypláceti,
dali jsou mně starou —“

14. Zasnoubená vévodovi Štěpánu[editovat]

Dívčina hvězdičku sestrou zvala:
„Vítej, sestro, poutnice hvězdičko,
putuješ-li z východu na západ,
dohlídáš-li do Hercegoviny,
a vidíš-li vévodu Štěpána?
Jsou-li jeho dvory otevřeny,
a ve dvořích koně osedlány,
chystá-li se brzo pro nevěstu?“
Hvězda dolů ticho odpovídá:
„Buď mi zdráva, děvčino hezounká:
já putuji z východu na západ,
dohlédám až do Hercegoviny,
Vidím dvory vévody Štěpána,
bílé jeho dvory otevřeny,
a ve dvořích koně osedlány,
on se chystá jeti pro nevěstu;
ale ne pro tebe, leč pro jinou.
Tři tě pomluvili námluvníci:
jeden pravil, žes z rodu špatného,
druhý pravil, že jsi hadovitá,
třetí pravil, žes věčná ospalka.“
Rozezlí se dívčina hezounká:
„Ten, co řek, že jsem z špatného rodu,
bodejž neměl po srdci potomků;
který pravil, že jsem hadovitá,
kyž mu hadi srdce ovíjejí,
ve vlasech mu léto přeletují,
a za ňádry zimu přezimují;
ten, který mně ospalek nadával,
bodejž devět let po sobě stonal,
a nemohl v nemoci usnouti!“

15. Kralická píseň[editovat]

Zde nám ukazují
nevdanou dívčinu.
Buďto vy ji vdejte,
nebo nám ji dejte,
aby jsme ji vdali
za Ivana žáka,
knězova synovce,
který perem piše
z orličího křídla;
tu on zapisuje
všechněch děvčin oči,
všech jonáků líce.

16. Co by si která žádala[editovat]

Usnul Ranko pod jabloní —
kolem jdouce tři panenky
mezi sebou rozmlouvaly:
co by si každá žádala?
Nejstarší z nich promluvila:
„Já bych žádala si prsten“;
a prostřední, ta mluvila:
„Já bych žádala si pásek“;
potom nejmladší mluvila:
„Já bych žádala si Ranka.
Prsten může rozlomit se,
pásek může roztrhat se,
ale Ranko můj, můj věčně.“

17. Hrdost děvčiny[editovat]

U hory se dívka zastavila,
od jejích se lící hora skvěla,
od lící a věnce zeleného.
Vojsko královské okolo táhlo,
každý z vojska děvče pozdravoval,
krom jednoho mladého šviháka.
Ten k děvčeti dojev se svým koněm:
„Miluj mne, dí, děvčino spanilá!
milujme se, až se nabažíme.“
Odpoví mu děvčina spanilá:
„Jdi jen po svých, mladý ty jonáku!
nemiluji hodnějších jonáků,
což potom vás! královských vojáků.“

18. Vychování[editovat]

Roste jedle vprostřed Sarajeva,
v šířku roste do půl Sarajeva,
a u vejšku do modrého nebe;
pod ní sedl deveř a snašička,
deveř snaše hedvábný šat krojí,
kabát krojí, na snachu pohlídá:
„Oj snašičko, červená růžičko!
zda jsi rostla na sosnu hleděcí?
nebo na jabloň, strom plodonosný?
nebo bratra mého v mysli nosíc?“
Snacha deveřovi tiše odpovídá:
„Oj devřínku, můj zlatý prstýnku!
nerostla jsem na sosnu hleděcí,
am na jabloň, strom plodonosný,
aniž bratra tvého v mysli majíc,
leč u matky jediná jsem byla:
krmívala mne medem a cukrem;
u večír mne vínem umývala.
o půl noci sladkou medovinou,
za svitání mlékem a pálenkou,
bych jí zbělela a zčervenala;
budívávala mne švižným prutem,
abych byla štíhlá a vysoká.“

19. Děvče a ryba[editovat]

Sedíc děvče po kraj moře,
samo k sobě takto mluví:
„Ach! milý a drahý Bože,
širšího-li co nad moře?
delšího-li co nad pole?
rychlejšího-li co nad kůň?
sladšího-li něco nad med?
a milejšího nad bratra?“
Odpovídá ryba z vody:
„Jaks ty děvče ještě sprosté!
širší než moře je nebe,
delší než pole je moře,
rychlejší než kůň jsou oči,
sladší nežli med je cukr,
milý dražší nežli bratr.“

20. Ovčák a děvčice[editovat]

Podrženo přeložení P. Hanky v Muse Srbské

Usnula děvčinka dřínku na kořínku,
odtud pak jde stádo, s stádem dva ovčáci,
jeden v míru projde, druhý nechce v míru,
hovorí k děvčici: „Vstaniž pak, děvčino!
půjdeme tam dolů na to zlaté pole
zlatou pšenici žat, a se nadežínat.
Jestli mne nadežneš, chci ti dát své stádo,
jestli tě nadežnu, budeš moje milá.“
Vyvstane děvčice: metnou srp na rámě,
odejdou tam dolů na to zlaté pole.
Žali tam pšeničku zrána do večera;
za děvčicí váže devět milých bratří,
za jonákem váže devět milých druhů.
Děvčice nažala tri sta a tři snopy,
jonák nažal jenom dvě stě a dva snopy.
Hovoří děvčice: „Slyšíš-li, ovčáku!
Nuže, sem s tvým stádem; já tě nadežala.“
Prose ji tu pastýř, takto k ní promluví:
„K čemu tobě stáda s tolika ovcemi?
když ty trávy nemáš, kde bys je pásala;
ani vody nevíš, kde bys napájela,
ani chladu nemáš, kde bys polednila.“
Hovoří děvčice: „Slyšíš-li, pastýři!
já mám pole, kde bych stádo napásala,
moje hebké vlasy jsou zelená louka,
ano i vody mám, kde bych napájela,
moje černé oči — dva bystré prameny,
chládkem pak mu bude mé černé obočí.“

21. Jelen a víla[editovat]

Spásá trávu po stráni jelínek —
dnes jí spásá, zejtra postonává,
a pozejtří hořem hořekuje.
Ptala se ho Víla z blízké hory:
„Ej jelínku, lesohorské zvíře!
čím tak velká na tě pošla bída?
jenžto v stráni na zelené trávě
dnes se paseš, zejtra postonáváš,
a pozejtří hořem hořekuješ?“
Jelen Víle tiše odpovídá:
„Sestro má, ty Vílo z blízké hory,
na mne ovšem velká bída pošla.
Měl jsem tady svou rozmilou laňku,
pak mně ušla za horu na vodu,
ušedši mi více nepřichází.
Někde snad po cestě zabloudila,
nebo jsou ji lovci ulovili,
neb mne samého tu ostavila,
a jiného jelena miluje.
Jestli kde po cestě zabloudila,
dej jí, Bože, by mne brzo našla;
jestli jsou ji lovci ulovili,
Bůh je ztrestej mou samou nehodou,
jestli ale jiného miluje,
přál bych, by ji lovci ulovili.“