Slovanské národní písně/Ruské písně

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ruské písně
Autor: František Ladislav Čelakovský
Zdroj: citanka.cz
Licence: PD old 70

1. Oči nejvinnější[editovat]

Kolem zahrady mladinká chodím,
kolem zelených sadů se procházím,
slavičích písní horlivě poslouchám;
krásně po sadech slavík pěje píseň,
pěje chvilkou a zas přizpěvuje,
s mým bědováním věrně souhlasuje,
souhlasuje s mým životem nešťastným.
Nekladu však viny já nebohé děvče
ani na tatínka, ani na matinku,
ani na bratra, jasného sokola,
ani na sestřičku, na labuť bělounkou:
ale vinu kladu já nebohé děvče
jen na svůj osud, osud přežalostný,
kladu vinu na své jenom oči jasné.
Ach! vy oči, oči, modrojasné oči!
kam jste vy hleděly, že jste se přehlídly,
kam jste vy patřily, že jste propatřily;
manžela po vůli jste mi nevybraly,
nevybraly jste jej podlé mého srdce.

2. Zarmoucený holoubek a mládenec[editovat]

Ach! což ty, holoubku,
tak nevesel sedíš,
tak nevesel sedíš,
a bez vší radosti?
„Jakpak mně holoubku
má být do radosti,
má být do radosti
a do veselosti?
Za večera u mne
holubička byla,
holubička byla,
se mnou poseděla,
se mnou poseděla,
a proso klovala;
a proso klovala;
zrána holubička
zabita ležela,
zabita ležela,
ranou zastřelena,
ranou zastřelena,
ranou zahubena.
Zhubil holubičku
hraběcí myslivec,
hraběcí myslivec
z hraběcího dvora,
z hraběcího dvora
z ručnice zastřelil.“

Ach! což ty, mládenče,
tak nevesel sedíš,
tak nevesel sedíš,
a bez vší radosti?
„Jakpak mně mládenci
má být do radosti,
má být do radosti
a do veselosti? —
Za večera u mne
má panenka byla,
má panenka byla,
se mnou poseděla,
se mnou poseděla,
med a víno pila,
med a víno pila,
mně přislibovala,
ruku na to dala,
má že jenom bude;
a nyní milenku
za muž provdávají,
za muž provdávají,
a s ním zasnubují.
Ach! to mne nesouží,
že ji provdávají,
že ji provdávají,
s mužem zasnubují.
Ach! jen to mne souží,
že nablízku žije,
že nablízku žije,
že dvůr vedlé dvoru,
že dvůr vedlé dvoru,
že plot vedlé plotu,
že plot vedlé plotu;
bránka její na dvůr;
po dvoře že chodí,
jako labuť pluje,
jako labuť pluje,
srdce mé sužuje.“

3. Příčina smutku[editovat]

Ach, po louce, louce, louce zelené
chodil sem tam mládenec, měl oči sklopené,
truchlil, že nenašel svou milou pannu,
zaplakal, svěsil hlavičku na pravou stranu.
Uviděla ze světnice, z křivého okýnka
uviděla smutného rozmilá matinka:
„Synu můj, ty synáčku, synu, dítě milé,
proč chodíš tak nevesel, proč tak zasmušile?
Zdaliž já jsem příkoří tobě učinila,
příkorí učinila, tebe zarmoutila?“
„Zarmoutila, matinko, mne cizí krajina,
cizí mne krajina, za řekou dědina.
V dědině tam dvorec, ve dvorci panenka,
u vdovy tam panenka, jmenuje se Hanenka,
ta mne zarmoutila,
hoře učinila,
od ní přišla suchota
do mého života,
ta smutek nasypala do mých jasných očí.“

4. Kdy na milého zapomene[editovat]

Pod mrakem krásné slunéčko, pod mrakem,
nevidět krásného slunéčka pod mrakem;
smutno, smutno, krásné děvče, tesklivo,
ubožátku, ach, na světě žádného,
ni tatínka, ni matinky příbuzné,
ani sestry, holubičky bělounké.
„Smutné srdce, krásné děvče tesklivé!
což nemůžeš zlému hoři odolat,
nemůžeš na milence zapomenout,
ani ve dne, ani noční hodinou,
ani zjitra, ani září večerní?“
V tesklivosti krásné děvče odpoví:
„Tenkrát zapomenu milého,
až se moje rychlé nohy podlomí,
až mně moje bílé ruce odpadnou,
až se prstí moje oči zasypou,
zakryjí se bílá ňádra deskami.“

5. Nevěrník[editovat]

Řeko, hluboká ty řeko!
tys unesla na vlnách svých
mládence mně předobrého,
milovníka mně milého,
mého srdce potěšení.
Za husté a temné lesy,
za vysoké, příkré hory
zakrývalo se sluníčko,
kdy s milým jsem se loučila. —
Horké linuly se slzy
mně ubožátku po lících.
Lásce jsem to přičítala,
lásce věrné k rozmilému,
jej prosíc v poslední chvíli:
„Přijeď zas, ty moje slunéčko,
navrať se, ty moje krásné —
vrať se ke mně, ty světlý měsíčku,
nezapomínej na ubohou;
v tobě silnou naději kladu,
nenechávej mne žít v žalosti —
ach, což já budu, až ty odejdeš?
Nahlídejte se, moje očka,
hleď s radostí, ty bídné srdce,
na svoje milé potěšení.
Sbohem, sbohem, můj miláčku!
vzpomeň si často na bědující.“

Milý mne pojal za bílé ruce,
přitisknul mne k vroucnému srdci,
silným hlasem odpověděl:
„Slyš mne, slyš mne, dívčino krásná!
a nežalostni, ty bílá labuti! —
Brzo milý tvůj navrátí se.“
„Ach, mé srdéčko to předzvídalo,
že jsme se loučili naposledy!“

Tak plakala hořem dívka,
tak se soužila pro nevěrného,
jehož milovala z celé duše.
Milý ji opustil a oklamal,
bohatou sobě vybral nevěstu,
a zapomněl na milovnici.
Přišla k dívce ta zlá pověst,
padlo jí na srdce velké hoře,
v duši zoufalost přišla mračná;
ona tu přišla na břeh Volhy.

Pozdní večer již se přichýlil,
nesvítily se hvězdy pošmurné,
bledý měsíc jedva prohlídal
skrz povlaky šerých oblaků;
ze zálesí hustohustého
jedva šeřil na vodu černou;
po horách šuměl sosnový bor;
vlny ječíce se obrážely
o příkrý svůj skalnatý břeh;
jak by se příroda umluvila
s těžkými úzkostmi jejími,
a s bědováním její duše.
Hlucho nářky se roznášely,
a pro šumot ostrých větrů
jedva slyšet bylo slova její:
„Vy vlny říčné, velebystré!
vy se hrňte k mému milému;
neste jemu pověst tuto,
neste návěští radostné,
jak jsem dlouho oplakávala,
dlouho nevěrnost svého milého,
a zlý nyní život dokonala;
nechť on spokojeně nyní žije!“ —
Rozstouply se černé vody,
zakypěly jaré vlny,
srovnaly se jak kdy jindy,
skryvše nešťastnou ve hloubi.

6. Příkaz otci od vdávající se dcery[editovat]

Smutně labuť na poli křičela,
a nevěsta v komůrce plakala:
„Naprav sám Bůh rodného mi otce,
že mne mladou v cizí kraj provdává;
beze mne tu zůstane zahrádka,
zvadnou všecky kvítky na zahrádce,
i červené, i bílé květinky,
i můj pěkný sázený modráček.
Přikážu rodnému svému otci:
Přivstaň si, tatínku, každé ráno,
často všecky květiny zalívej,
zrána je zalívej i zvečera,
krop je mými slzami horkými.“

7. Sen najevě[editovat]

Noc celou já mladinká nespala,
od večerní až do jitřní záře;
nebránili mně komárové usnout,
ale silně potloukalo srdce moje:
čekala jsem k sobě rozmilého,
nemohouc se jeho noc celou dočkati.
Na udnění usnula já mladinká;
sotva usau, ve snu vidím milého;
jako by byl milý do světnice vstoupil,
k dřevěné postýlce mé přistoupil,
jak by bavlněné opony byl rozhrnul,
a mne začal líbati a kochati.
Vtom se ze snu já mladinká probudím,
z radosti a velikého veselí,
probudivši se na bílý den hledím,
hledím, vidím — vedlé milého ležím. —
Tenkrát se mně neklamavý sniček zdál,
sen se vyjevil, a milý u mne byl.

8. Vyloučenec[editovat]

Rozhněvav se otec na synáčka,
velel jemu s očí odejíti,
do cizích krajin se odebrati,
do cizích nepovědomých vlastí.
Starší sestra koně mu vyvedla,
prostřední mu sedlo dolů snesla,
a nejmladší bičec podávala,
bičec podávajíc zaplakala,
plačíc takto k němu promluvila:
„Ach bratře, bratříčku spolurodný,
kdy se, milý, zase domů vrátíš?“
„Sestro, má sestřičko spolurodná!
u tatínka na zeleném sadu
ještě stojí tam ta suchá jabloň;
až se bude suchá jabloň pučet,
a bělounkým květem osněžovat,
tenkrát, sestřičko, se domů vrátím;
pohněvav se s otcem — otcem rodným,
opuštěn zůstanu dobrý jinoch.
Nemám ještě k sobě společníka,
není ještě milého mi druha,
není ještě věrného mi sluhy.
Buď tedy kůň dobrý — můj společník,
buď mým milým druhem — napnutý luk,
moji sluhové — kalené střely,
kam jich ssílám, tam sám nechodívám.“

9. Roztoužená[editovat]

Ach, jak smutno mně a ouzko
roku letošního;
a mnohem ještě smutněji
za dne mně dnešního.

Jídlem, pitím bych povrhla,
na milého hledíc;
nespala bych, nedřímala,
na radě s ním sedíc.

O to bychom se s milencem
věrně poradili,
jak bychom se milujíce
věky protrávili.

Ó, bych mohla jen jeden rok
žít s tebou, milounký,
zdál by se mně ten celý rok
jako den kraťounký.

„Chtěl i já bych s tebou žíti,
má ty nejmilejší!
jsou nám ale nepříznivi
sousedé vedlejší.

Na nás neustále hledí,
na nás pozor mají,
a tatínka a matinku
na nás poštívají.“

Za svitání jsem se mladá
ze sna probudila,
a za šera jsem milého
ven vyprovodila.

Na práhu stojíc bělounkým
kroužila jsem šátkem,
aby ještě můj miláček
navrátil se zpátkem.

Navrať se, ty moje srdce,
důvěro má, vrať se;
nechceš-li se navrátiti,
aspoň ohledni se.

Slyšela jsem, má potěcho,
že se chceš ženiti,
až pojedeš pod věnečkem,
přijď se rozloučiti.

Zármutek a hoře vypuď
z mého ven srdéčka;
zapleť zármutek do hřívy
dobrého koníčka.

Zármutek a hoře rozsyp
po šírém políčku;
ať se promění mé hoře
v zelenou travičku.

V zele-zelenou travičku,
v růžové kvítečky:
všecky kvítky jsou růžové,
jeden nade všecky.

Jeden kvítek nade všecky
přec je červenější;
ač mně mnozí hoši milí,
jeden však milejší;

jeden nade všecky hochy,
to můj znejmilejší.

10. Komu věnec sluší[editovat]

(Píseň tato při hrách národních v užívání.)

Stojí v poli mladá lípa,
pod tou lípou bílý stánek,
a v tom stánku stojí stolek,
za tím stolkem hezké děvče
z kvítků věnec uvíjelo,
kteréž v sadě natrhalo.
Kdož bude věneček nosit?
„Bude starý věnec nosit.“
Aj, starci věnec nesluší,
mne mladinkou nedostane.

Stojí v poli mladá lípa,
pod tou lípou bílý stánek,
a v tom stánku stojí stolek,
za tím stolkem hezké děvče
z kvítků věnec uvíjelo,
kteréž v sadě natrhalo.
Kdož bude věneček nosit?
„Bude mladý věnec nosit.“
Aj, mládenci věnec sluší,
ten mne dostane mladinkou.

11. Lehký způsob s milým se shledati[editovat]

Po ulici mládeneček,
po široké holoubeček
často přecházíval.
Na Liduščino okénko,
na Liduščino okénko
po každé pohlídal.

„Spíš-li, ty drahá Liduško,
spíš-li, rozmilá Liduško,
čili ještě nespíš?“
„Já nespím, nespím, můj milý,
nespím, holoubku rozmilý,
bez spaní ležím.

Já tebe, ty má naděje,
tebe jen, ty můj zlatoušku,
na mysli nosím.
Nosím tebe jen na mysli,
a na rozumu přemítám,
ty můj předrahý!

Jak bych tebe naučila,
tebe, milý, vyučila
ke mně choditi?
Po ulici nechodívej,
po ulici nechodívej;
ale uličkou.

Po silnici nechodívej,
po pěšince nechodívej;
ale zahradou.
Na stupničky nenastupuj,
ani krokem nepřistupuj;
sokolem lítej.

Am nahlas nemluvívej,
znamení slovy nedávej;
slavíkem svistej;
abych jenom já jediná,
tvá děvčina roztomilá,
porozuměla.

Abych z děvčího sboru
samotinká ke dvoru
se vykrádala.
Já se vymluvím družkám,
já řeknu holubinkám:
Hlava mne bolí.

Vymluvím se matince,
řeknu — řeknu matince:
V kříži mne bolí.
A tatínkovi řeknu,
jemu já se vymluvím:
Všecko mne bolí.

K rozmilému pospíším,
k srdci jeho doskočím,
jak ryba zdráva.
U milého chvíli zkrátím,
od milého se navrátím
zase veselá.“

12. Nehezký sen[editovat]

Ach vy větrové, větrové bujní,
vy bujni vétrové podzimní!
vějte vy jednou tam na tu stranu,
tam na tu stranu, na východní;
doneste k miláčkovi mému psaníčko,
a v něm zprávu smutnou, neradostnou.
Jak večerem mné mladé dívce
na chvílku usnuvší mnoho se zdálo,
jak nehezký sen mně se ukázal:
jako by mně byl mladé dívce
na pravé ruce na malíčku
rozesmeknul se můj drahý prstýnek,
z něho vypadnul drahý kamínek,
rozplétával se můj rusý rulík,
z něho se vyplétala růžová pentle;
růžová pentlice jaroslavská,
podarovánka od mého milého,
mého zlatouška, dobrého mládence.

13. Oklamaná[editovat]

Lítala ubohá v oudolí samička,
roztrušujíc sivá pírka po oudolí,
bystrý po doubravě vítr je rozvíval,
v pustinách slabounký hlásek se rozlíhal:
„Nesvolávej ptáčat, ubohá samičko,
nesvolávej bídných darmo rozeňátek;
zlý myslivec ubil z rozkoše malinkých,
rozcucháno leží pod dubem tvé hnízdo.“

Déšť a bouře v noci podzimní se honí,
po polích nešťastná dívčina se brodí,
samotná s hořem svým a se svou žalostí,
rve si černé vlasy s hlavy ubožátko,
v ňádra se bělounká nelítostně tluče:
„Zmiz a pojdi, kráso, zhoubkyně ty moje!
Oněm, srdce něžné, oněm jako kámen,
otevři se, matko syrá země, hrobem!
Nelze chmelu růsti v poušti bez podpory,
nelze kvítkům kvésti pod sluncem podzimním,
a mně bez trýzniče nelze žít milého.
Nehaňte, nesuďte mne, dobří lidičky;
já neklesla z viny, ale z upřímnosti,
an jsem nemyslila, že je v lásce šalba,
nevěděla, že se na foch může plakat —
an jsem v jeho slzách četla slib srdečný.
Pro něho jsem otce, matku opustila,
přátelům, domovu pro něj výhost dala;
pro svou bídu za ním letěla v cizí kraj,
pro svou hanbu hory, doly proběhala;
jako by se doma ženichů nenašlo,
jako by tam v městě lepší byla láska,
jako by jen kvetla za horami radost,
anebo cizí zem teplejší dala hrob.
Mluv, ty zrádce! komu mám před oči stoupit?
kdo zde se mnou slovo laskavé promluví?
komu opuštěná mám si postěžovat?
kdo mne zavrženou z milosti pochová.“

14. Vrabec a mládenec se navnadili[editovat]

V temném lese, v zálesí,
zdělal jsem tam políčko,
zasil jsem naň semenec,
zrodily se konopě,
tenké, dlouhé, vláknaté.
Navnadil se vrabeček
do konopí lítati,
semeneček klovati,
až jen vrabce polapím,
ostříhám mu křídla, péra,
nebude víc lítati,
semeneček klovati.
Navnadil se mládenec
k mé Mařence choditi,
mou Mařenku kochati;
však já hocha polapím,
ruce, nohy přebiju,
nebude víc choditi,
drahé dárky nositi,
mou Mařenku kochati.

15. I v hrobě láska[editovat]

Kdy jsi, řeřabinko pokadeřavělá,
kdy jsi vzešla, kdy jsi vyrostla,
kdy zakvétala, a kdy vyspěla?
„Jarem jsem vzešla, letem vyrostla,
na jitře kvetla, v poledni dozrála.“
Pod tebou to tam, pod řeřabinkou
nekvete máček, nehoří oheň,
ale hoří tam srdce mládenecké,
hoří po milé, po krásné dívce.
Hoj vy větrové, větrové teplí,
přestaňte váti, nejste k platnosti;
procítněte, vy větrové bujní,
od strany povstaňte tam od severní,
v půl rozpolte vlhkou zemi-matku,
roztrhněte hrobovou rakev,
ven mne vypusťte rozloučit se,
a poslední pozdravení vzdát.

16. Provdanou matinka navštívila[editovat]

Provdala mne v dálný kraj matinka,
slibovala ke mně často přijížděti,
často přijížděti, mne navštěvovati.
První prošel rok, matinka nejde,
druhý prošel rok, zlatinká nejde,
třetí dochází, matinka přichází.
Již mne nemohla matinka poznati:
„Co to za babu, co to za stařenu!“
„Ach, jáť nejsem baba, aniž stařena,
ale jsem, matinko, tvoje milé dítě.“
„Kamžpak se podělo tvoje bílé tělo?
kampak se poděly růžové tvářičky?“
„Bílé mé tělo — na hedvábném biči,
červené tváře — na pravé pěsti;
bičem udeří, těla odubývá,
v tváře udeří, červenost pomíjí.“

17. Píseň vězně[editovat]

Co tak šumíš, zelená doubravo,
co mně nedáš o tom přemejšleti,
jak mně vzejtra bude se staviti
před soud strašlivý samého cara?
Tu mne bude car se vyptávati:
„Pověziž mně, ty jonáku, selský synku,
s kým jsi kradl, a s kým jsi loupežil?
mnoho-li při tobě bylo společníků?“
Povím já ti, pravoslavný care!
povím čistou a zevrubnou pravdu,
že u mne bývalo čtvero společníků:
první můj společník temná noc byla,
druhý můj společník ocelový nůž,
třetí to společník můj dobrý koník,
a čtvrtý společník tuhý luk,
moji vysílanci kalené střely.
Odpoví mi na to pravoslavný car:
„Dobře, synku! ty selský jonáku!
žes tak hezky krad a hezky odpovídal,
za to já chci tebe podarovat
vprostřed pole staveníčkem vysokým
o dvou sloupech, a o jednom trámu.“

18. Bědování vězně[editovat]

Blízko zelené doubravy
protekala bystrá řeka,
podrývajíc kolmé břehy,
podmlývajíc žlutý písek,
vymlývajíc sypký písek,
a křoví s sebou zanášejíc;
na jednom křoví slavíček
truchlivou písničku pěje:
„Nikde nemožno hnízdo splétat,
z něho vyvodit mladých dítek.“

Stěžuje sobě i dobrý mládenec,
zavřen v tmavém pláče žaláři,
vzpomínaje na kraj otcovský:
„Nepřijdu já nebohý více
do krajiny mé otcovské,
neuvidím otce a matku,
neshledám se s rodinou svou,
nepomiluji mladé ženy,
nepokolíbám malých dítek;
ach, mně dobrému mládenci
souzeno hlavičku složit
v hanebném temném žaláři.“

19. Vzdychnutí milý uslyšel[editovat]

Mimo sadu mého zeleného,
mimo pokojíku vysokého,
a okolo mého okénečka
táhne se tu široká cestička,
moskovská a petrohradská silnice.
Málem po té široké cestičce
rozmilého byla bych prominula,
jen se mně zakmitly rusé vlasy.
Hlasem volám, můj milý neslyší,
rouškou kynu, můj milý nevidí,
těžce vzdechnu, to milý uslyšel.
Zprostřed pole milenec se vrátil,
dojeda až k samému okénku:
„Měj se dobře,“ dí, „drahá milenko,
hůř-li tobě bude, na mne si vzpomeneš,
líp-li bude, na mne zapomeneš.“

20. Jak bez milého[editovat]

Můj drahoušku, krásné mé slunéčko!
jasný sokolíku, orle zlatokřídlý!
celý dlouhý tejden jsem tě neviděla;
tejden tomu, co mne hoře navštívilo;
zrovna sedm dní, co radost uprchnula,
co se proměnila v zármutek srdečný!
Nepoznáš, milý, víc dívčinu milou svou,
ana vadne jako bez deštíku tráva,
schne co v letním parnu kvíteček bez rosy!
Pust se jí zdá býti svět ten bez milého,
bez něho ji více družky nepotěší,
netěší ji plesy, hry a chorovody,
vyšly jsou jí z mysli, vyšly z obyčeje;
slzičky hrnou se jen z očí nevolně,
bez tebe pro krásné dny nemívá oko.
Tvojích jsem šlépějí po polích hledala,
semotam se pískem sypkým probráděla,
zdali bych s holoubkem svým se nepotkala,
zda bych uviděla svůj světlý měsíček;
v chladivém jsem borku na tebe houkala,
a těžkým vzdycháním tebe přizývala;
jediní ptáčkové mně odpovídali,
jediní ptáčkové se mnou bědovali.
Bez útočiště tu stála děvčina tvá,
bez útěchy tlouklo ohnivé v ní srdce.
„Přijď, ty má radůstko, potěšení moje!
vstup do světničky, kde nešťastná žije,
shledaje se brzo, brzo s utrápenou.
Delší nežli rok mně bez tebe každý den,
při tobě rok letí jako vlašťovička.
Bez tebe žít marné vše mé namáhání!
Jak z jara sluníčkem řeky se roztanou,
tak shledáním milý smutek se mne sejme;
jak se stromu listí větry opadává,
jako krásné léto před bujnými prchá,
tak já od zármutku nešťastnice umru;
mne zem pod studenou zármutek ukryje,
bez naděje, bez tebe, ty můj miláčku!“

21. Tonutí[editovat]

Náramní větrové duli,
vlhká země povzdychala,
rozkolébalo se moře,
an na moři tone — moucha.
Křičela jak na vidličkách
v poslední hodince smrti:
„Ach! jak bídně za své beru,
záhubě se nevyderu.“
Sjížděli se tu plavcové,
dlouLonosí komárové;
přijížděli ovadové,
srdnatí bohatýrové;
přiletěli Tatarové,
chrousti, slavní bojarové.
Mouchu zdvihat začínali,
jeden k druhému volali:
„Jedni pilně vytahujte,
druzí lodí napravujte!“
Co zatím zdvihali mušku,
veleslavnou paní bžušku,
ona valem se zalila,
věčná smrt ji zachvátila.
Posléze ji vychvátili,
a na koráb položili.
Po siném moři jedouce,
tázali se kněžny, řkouce:
„Pověz, milá naše máti,
kde tě máme pochovati?“
Tělo bezdušné mlčelo,
plavcům takto v rozum vjelo:
Nuž! v rakev ji položíme,
zármutek náš odložíme.
A tak ji v rakev vložili,
po siném moři pustili;
potom hořce zaplakali,
a pryč se odebírali.

22. Nešťastně provdaná[editovat]

Ach, kdyby kvítkům mrazy neškodily,
i zimou by kvítky rozkvetaly:
och, kdyby mne hoře nesoužilo,
to bych po ničem já netoužila;
neseděla bych tu podepřená,
nehleděla do šírého pole.
I já svého otce přemlouvala,
i já zlatinkému domlouvala:
„Nevdávej mne, otče, za muže,
nevdávej mne, jemuž nejsem rovna,
na velké se statky neohlížej,
nepohlídej na vysoké domy;
nebudu žít s domem — s člověkem jen,
nebudu s bohatstvem — ale s mužem.“
Šla jsem po síni, po nové síni,
ohrnula kožich sobolový,
aby můj kožíšek nevyšuměl,
aby nevyzvonily záponky,
co jsem řekla, a test můj neslyšel,
nepověděl to zas svému synu,
svému synu, mému manželovi.

23. Zazděná[editovat]

Roznesla se o mně děvčině zlá pověst,
že jsem otce svého pohanila,
že jsem rodnou matku zneuctila,
chodíc sama k svému rozmilému.
Ach! za to na mne rozlítil se otec,
rozhněvala se rodná matinka;
připravil mi za to otec žalář,
vystavený bez dvéří a okének.
Jala jsem se svého otce prositi:
Vylom mně, můj otče, tři okýnka,
jedno okno do šírého pole,
druhé do zelené zahrady,
ach! a třetí okno tam na siné moře.
Vstanu za rána se svého lůžka,
pohlédnu já švárné děvče v šíré pole,
ničeho tam smutná nezahlédnu;
pohlédnu já švárné děvče v zelený sad,
vstříc mi ze sadu žalostně ptactvo pěje,
pohlédnu já švárné děvče na siné moře,
vidím kolem plynouti lodičku,
na lodičce mého rozmilého.
Z okénka jsem na milého volala,
bílým šátkem na milého kývala,
v okénku se milému poklonila:
„Sbohem buď, ty mého srdce miláčku,
snad tebe víc do smrti neuhlídám.“

24. Svatební[editovat]

Rozlila se, rozlila
jarní voda po lukách,
říčná jarní vodička.
U souseda Antonína
velkou škodu nadělala;
bez větru a bez vichru
vrata se otevřely,
a tři lodě vyplouly:
první loď se zlatem,
druhá loď se stříbrem,
třetí loď s hezkým děvčetem.
„Nelituji všeho zlata,
neželím čistého stříbra,
ale líto mi děvčete,
mé rozmilé Antonovny,
mé rozmilé dcerušky.“
U mladého Ivana
v domě velká veselost;
bez větru a bez vichru
vrata se otevřely,
a tři lodě veplouly:
první loď se zlatem,
druhá loď se stříbrem,
třetl loď s hezkým děvčetem.
„Nevážím já sobě zlata,
ani čistého tak stříbra,
jako hezkého děvčete,
roztomilé Antonovny,
mé rozmilé nevěsty.“

25. Též svatební[editovat]

Za lesíkem, lesem temným,
za horami vysokými
stádo labutí vylítá,
vylítá i husí stádo;
odtrhla se bílá labuť
pryč od stáda labutího,
k druhému se připojila
labuť stádu, k šerým husím;
neumí tu labutinka
jako husi pokřikovat;
začaly ji husi štípat —
labuť se do křiku dala:
„Neštípejte, šeré husi!
já k vám vůlí nezalítla,
ale zanesla mne bouře.“

Odtrhla se Theodoruška,
odtrhla se Andrejevna
od hejna krásných děvčátek;
přecházela Theodoruška,
přecházela Andrejevna
do hejna mladých ženušek;
neumí Theodoruška
na hlavě čepeček nosit;
začaly ji baby kárat,
až ji k pláči donutily:
„Nekárejte mne, staré baby,
mezi vás jsem nezajela,
nezajela dobrovolně;
zavezly mne pěkné koně,
pěkné koně Aksenovy,
Aksena Maksimoviče.“

26. Jinoch[editovat]

Padly husté mlhy na siné moře,
a zlá tesknost v jarobujné srdce;
nescházejí mlhy z siného moře,
nevychází úzkost ze srdce ven.

Není to hvězda, co se v šírém poli blyští —
leč malinký ohníček se tam kouří,
u ohníčku rozestlán koberec,
na koberci leží chrabrý, dobrý jinoch,
přitlačuje šátkem smrtnou ránu,
stírá mládeneckou krev kypící.

Podlé jinocha stojí dobrý jeho kůň,
tluče kopytem v máť vlhkou zemi,
jak by slovo mluviti chtěl k pánu:
Ty se posaď na mne, slúhu svého;
dovezu té, dobrý jinochu, k domovu,
k otci, mateři, v tvůj rod, k čeledi,
k malým dítkám, a k tvé mladé ženě.

Jak si tu vzdechnul chrabrý, dobrý jinoch:
nadýmaly se chrabrému křepká ňádra,
sklesly jinochovi bílé ruce,
rozcvřela se rána smrtná;
potokem se krev vylila horká.

Promluvil tu k svému koni dobrý jinoch:
„Ach ty koni, můj koníčku věrný,
účastníče nehody mé smutné,
dobrý konateli služby carské,
pověz, pověz ty mé mladé vdově,
že já pojal sobě druhou ženu;
že jsem s ni dostal v věno šíré pole,
nás že zasnoubila ostrá šavle,
a spat ložila kalená strela.“