Slečna Lichnická (vyd. Slezská Kronika 1896)/II

Slečna Lichnická Josef Kajetán Tyl
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	Slečna Lichnická
Podtitulek:	II
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 9–18. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nesedej na koníka — nespadneš.

Dobrá rada.

Na hradní baště ozývala se pronikavě trubka hlásníkova, a po městysi se rozléhaly zvuky zvonové. Poděšeně vzchopili se obyvatelé Lichničtí a Ronovští z pokojného spaní; lekavé „hoří, hoří!“ vyhnalo je z tichého lůžka. Sotva jim ale povědíno, že „černá kovárna“ v plamenu stojí, mrzutě se opět ukládali do peřin.

„Ďábelské to jen šprýmy!“ pravili někteří.

V tomto čase na hradě Lichnici, silná, vysoká postava mužská ubíhala, v plášti zahalená, z komnat ženských na pavlan, s něhož tu viděti bylo do pěkné zahrady. Za ním spěchala tichým krokem štíhlá postava ženská v lehounkém nočním oděvu, a na pavlaně pojavši muže ještě jedenkráte v horoucí objetí a k rozehřátým ňadrám jej přivinuvši, široký plášť mu s beder sejmula. Lehčeji bylo takto nočnímu hostu s pavlanu po malém, provazovém žebříku sklouznouti v šírou zahradu. Postava ženská pak hodila plášť dolů a upínala za rytířem zraky, až zmizel mezi stromovím. Na to kvapně žebřík provazový opět vytáhla, složila jej, a odešla do svých komnat.

Ticho panovalo opět mezi hradbami, jen kročejové anebo temné písně semotam přecházejících strážníků a jednotlivé zaštěknutí ostražitých psů rušily ten jednotvárný poklid.

„Viděl-lis pak ho?“ tázal se dvacetiletý Vávra, potkav se na hlídce s mrzutým Bozděchem.

„Koho?“ zabručel rozespalý zbrojnoš.

„Kohož jiného než pana Vilíma. Já si ho dobře všimnul.“

„Hleď si raději svých záplatovaných rukávů!“

Tmy prchaly, a s prvním úsvitem prchala také tichosť s hradeb Lichnických. Po náhradí a po chodbách čeleď spěchala k určené práci. Patrno bylo, že se dějí na hradě přípravy ku dni znamenitému.

Slunce se usmálo růžovými lícemi na Lichnici, která za časů tehdejších slula hradem velkým a bohatým. Bašty její pyšně hleděly do rovin. Hleděly po okolí hrdě, jako s nich pohlížela panovnice, slečna Eližběta — srdce kamenného, jakž ji nazývala národní pověsť. Spanilostí svou, i bohatstvím byla známa slečna Lichnická krajům přemnohým; nejhlučněji ale mluvívalo se o ní pro nadobyčejnou její pýchu a že zanevřela na pohlaví mužské. Nadarmo byli na ni prosbou i vyhrůžkami doléhali přátelé a ženichové: Eližběta až dosaváde pohrdala všemi.

„Ty sobě ženicha voliti musíš!“ rozhorlil se posléze šedivý strýc, Kolda ze Kbele. „Neobdařila tě nebesa správně zrostlým tělem, aniž naplnila krabici hojným bohatstvím, abys doby svoje trávila jako jezevci v lesích našich, kteřížto o samotě zažívají z tuku svého? Žena osladiti má život muži, proto ji nebe sladkou stvořilo.“

A v dívce bouřila se duše při těchto slovech velikým hněvem, a chtěla v hněvu tom odporně odpověděti strýci. A na znamení starcovo vstoupilo na síň šestero paniců, kmenů to rodů nejšlechetnějších, kteří se vespolek ucházeli o milost Eližbětinu.

„Zvol, nemilostivá tetinko!“ zvolal Kolda dále — „tuť na vybranou máš lásky hodných ženichů. Tu jest pan Hynek Postupický —“

,0 prosím vás, milý strýče,“ jala se roznícená dívka odmlouvati, „ušetřte sobě slov a mně poslouchání. Známť já již pány vespolek. Oni praví, že o milost mou dbají, a předce každý spokojiti se hodlá, byť i soudruh ruku mou obdržel? To, věru vroucí láska jest! Avšak ať se jim jí dostane! Zvolím sobě ženicha; leč jako já se vaší domluvě poddávám, poddati se musí také výmince, kdožkoli zasloužiti si chce Eližbětu Lichnickou.“

„Mluvte, slečno!“ zvolali jedním hlasem ženichové. „Ve jmenu veškerého bohatýrstva poddáváme se vaší výmince!“

„Slibujete mi to?“

„Slibujeme!“

Na východě, proti hlavní bráně vysokého hradu, skalina se vypínala nad hlubokou propastí. Skalina tato spojena byla sice s návrším, ježto se v pravo i v levo podle vrchu hradního rozprostíralo jako dvě veliké peruti; vstoupiti však na její temeno nebylo možno, leda pracně lezoucím přes hrbole, ostrá skaliska a bodavé trnčí. A předce na druhý den, na rozkaz Eližbětin, hned za prvního ranního zábřesku na vrcholku skaliny ozývaly se klíny a dláta pracujících dělníků, kteří urovnali temeno skaliny. A lid z okolí přicházel podívat se na tak podivné dílo, a rozličné i podivné o něm začínal rozprávky. Obyvatelé hradu jedni druhých se tázali na příčinu tak marného počínání; leč jedni druhých se tázali nadarmo.

„K čemu dáváš rozrývat skálu, kterou snad ani deset století nehnulo?“ tázal se pán ze Kbele velitelky slečny Lichnické. „Hledáš-li tam snad pokladů?“

„Vyčkej času, milý strýče!“ odvece Eližběta s hrdým úsměškem. „Hodlámť vás překvapiti!“

A když se byli pracovití dělníci po celý týden na skaliné namáhali, a když bylo hrbolaté týmě ulámáno, a kamení s něho svaleno v hlubokou propasť a trní kolem vypleněno: objevila se rovina na vršku skaliny, úzká co by se pět mužův vedle sebe postavilo, a uhlazená jako nový mlat. Stojícímu na vršku strach bylo, aby ho závrať nezchvátila ve hlubokou propasť pod příkrou skalinou. A pozvaná šlechta na bohatou Lichnici, shromáždila se hojným počtem.

„Pan Hynek Postupický,“ dala se tu slečna do řeči, přislíbil i s přátely svými ve jménu rytířstva, že podrobíte se výmince, kterou uložím.“

„Uložte! Uložte!“ volali jinochové s planoucím po drahé kořisti okem, a meče zařinčely.

„Nuže ženichové!“ zvolala a ukazovala na protější skalinu. — „Kdo se z vás pánů, na koni sedě, třikráte kolem otočí na vršku této skaliny, ruku i bohatství odměnou dostane Eližběty Lichnické.“

Z jasného nebe jakoby klikatý blesk udeřil v zástup ženichů a jich dobrých přátel.

„Bláhová!“ rozhorlil se starý strýc. „Pomysli, co počínáš!“

„Já již pomyslila i rozmyslila. Nechtějí-li pokoušeti se o bohatou nevěstu, brána hradu mého jest po celý den otevřena — pomodlímť se, aby se šťastně vrátili domů.“

„Staň se!“ zaznělo odhodlaně ze rtů popudlivých jinochů, ačkoliv kdo byli krve chladnější, zanevřevše na ženskou pošetilost, hrad opouštěli, litujíce přátel nemoudrých.

Nejhorlivější nápadník slečny kamenného srdce byl Jetřich z Kralovic. Rodem a jměním i spanilostí ducha a těla doufati mohl dobrého prospěchu u srdce ženského.

Jetřich byl nejprvnější, z jehož úst se ozvalo: „Staň se!“ — Den k jízdě určený přicházel. Nevýslovná úzkosť zmocnila se jinocha. Teprv nyní živěji se mu na oči stavěla nebezpečnosť úlohy. Otočiti se na koni třikrát na nevelkém kamenu, k němuž již i přístup byl obtížný, a pod nímž jícen otvírala propasť hluboká!

Večer stanul Jetřich před Horinovou kovárnou.

„Praví se, žes moudrý muž, dobře mi rozuměj, Horino! vím, že mi můžeš pomoci!“

Pozorně poslouchal kovář, ani oka se švarného jinocha nespouštěje.

„Nevíš-li o podkovách,“ mluvil tento dále, „jež udrží koně na vrcholku nejvyšších skalin?“

Horina se škrábal za ušima. — „Zeptejme se na to staré matky, pane rytíři,“ proslovil konečně a vstoupil s hostem do světnice. Mezi černými, lesknoucími se stěnami u malého kahance seděla stoletá Miluše. Podle ní stála — anebo spíše vznášela se nad podlahou jako beztělná postava dívčí. Nebylo možno podívati se na tu hebkost a něžnost lepotvárných oudů — na tu jemnost, z jaké se celé to zjevení-se ducha nadvětrného v těle pozemském na odiv stavělo: nebylo možno, podívati se na ni, a nepřipadnouti myšlenkou na podobu andělův. Zkřiknuvši, pověstné stařeně na prsa vrhla se dívka, an s Horinou Jetřich do světnice vkročil.

„Mám s tebou co promluviti, matko!“ dí kovář k staré Miluši, kteráž s dívkou se mazlíc, na klíně ji hejčkala, jakoby malé děcko byla.

I vstalať baba stoletá a tváře dívce pohladivši, uklonila se před mladým rytířem. A obrátila se opět k dívce řkouc: „Neboj se, beruško, nepobudeš tady s vlkem“ — a s Horinou vešla do vedlejší komory.

Mlčky stál až dosaváde Jetřich Kralovický. Zrakové jeho opírali se nyní na postavu dívčí a upírali se na ni s oblibou. Jako na nejoutlejší jarní poupě růžové bylo dívati se na kovářovu dcerušku. Studem panenským hořely tváře její. S okem sklopeným, s dechem zatajeným, sladké jakési trnutí cítíc po celém těle, stála před švarným jinochem, jakoby v pokoře čekala děvečka, až k ní promluví milostivý pán.

„Jestli mě nemýlí světlo kahance,“ pravil nyní rytíř, „viděl jsem již aneb tebe, aneb dívku, jejížto matkou rovněž jako tvou byla spanilost.“

Jinoch položil rámě okolo tílka jejího, a druhou rukou ji lehounce za bradu pojav, skloněnou hlavu ji pozvédnouti chtěl. Avšak dívka s hlasitým štkáním ruku jeho uchopivši, líbala ji a rychle se na to z objetí rytířova vymknuvši, za matkou spěchala. — —

Pobleskové sluneční osvěcovali bohatou Lichnici. Na předhradí hemžili se zbrojnoši a kolem hradu diváci. Byloť na předhradí připraveno lešení a pokryto drahými čalouny. Na něm stáli hosté, kteří sešli se na podívanou odvážlivé jízdy. Ozval se dusot koňský, a na bujné brůně v lehkém, ale úhledném oděvu, hlavu maje přikrytou jen ocelovou přilbicí, objevil se divákům statný jezdec. Mohutnými skoky letěl po dráze do vrchu, až na předhradí zarazil.

„Setrváte-li na svém, Eližběto Lichnická,“ pravil jezdec slovem zvučným, „podati toliko tomu z rytířstva ruku, kdo se třikráte otočí, na koni sedě, na vrcholku uhlazené skaliny?“ Odpověděl hlasatel. „Slečna trvá na svém úmyslu.“

„Vás, pánové, beru za svědky!“ zvolal opět jež jezdec, obrátiv se ke sboru shromážděných bohatýrů; a koně pak otočiv, mohutnými skoky letěl s hradního vrchu v úval, jenžto dělil nevěstino sídlo a rejdiště nadějí puzeného ženicha.

„Pro spasení duše, pane rytíři!“ ozval se tu hlas mezi houfem zbrojnošů. „Pane Jetřichu z Kralovic — slyšte starého Hanuše!“

A vyřítil se šedivec, a prsa i chřtán dosti nadýmaje i nohy roztahuje, hnal se za jezdcem. A mezi rytířstvem strhnul se šumot a povyk; nejmladší z nich, mládenec panenské podoby, vymrštiv se na kůň, jichž tu několik opodál se drželo: „Bratře, bratře!“ volal a za ním se chtěl pustiti. Leč patrno bylo, že nižádné hnání za jezdcem více neprospěje.

A na hoře, na skalině, mezi hustým smrkovím objevil se nyní Jetřich na koni uhnaném. I stanul rytíř, aby si kůň oddechl, a díval se divým okem na předhradí a kolem na četnou zvědavost. Ticho bylo kolem. Kůň i jezdec se opět hnuli — a hlasité vzdychnutí přeletělo zástupy rozčilených diváků. Krokem obtížným postupoval odvážlivý Jetřich po hřbetě skaliny, brzy padoliny objížděje, brzo přes hrbole brůnu k skoku napínaje. Konečně se octnul u samého rejdiště — avšak tu zahořela duše jeho hněvem. Byloť úkladně s odvážlivým jezdcem jednáno. Se hřbetu skaliny nebylo lze jinak dostati se na kámen uhlazený, k zatočení se ustanovený, leč posledním nad míru odvážlivým skokem. Šklebila se před ním nepřístupná koním rozsedlina.

„Vraťte se rytíři! Nespoléhejte se v kouzla!“ volal z lesů věrný Hanuš; avšak jinoch nesměl se pro hanbu navrátit; požehnav se znamením kříže, sevřel koně k náramnému skoku, zajiskřily podkovy na kamenném rejdišti. Brůna nad velikou hlubinou počala frkati a spínati se. Ale Jetřich umělou i silnou vládna rukou, již se byl i při tom spínání jednou otočil — a hřmotné, radostné pokřikování lidstva odráželo se o blízký vrch. Toliko na zadních nohou stála brůna, předníma divoce v povětří pracujíc — dlouhé hřívy její vlály větrem jako praporce, a chřípě hltavě chňapaly do větru. Již i podruhé zatočeno — a již i po třetí se zatáčí ve strachu poslušné zvíře, avšak v uhlazený kámen nezachytá se pevně podkova, smekla se brůna a převahu dostavší, letí i s pánem s vysoké skály dolů do propasti.

Strašlivý jek diváků proniknul hradem i lesem. Jako bezživotná socha z bílého mramoru stála Eližběta Lichnická na pavlaně, oběma rukama se křečovitě chytajíc zábradlí. Vysoký, studený pot na čele jí vyvstává, služky jí musejí k podpoře přispěti, aby po stupních nesklesla ve mdloby.