Slečna Lichnická (vyd. Slezská Kronika 1896)/I

Slečna Lichnická Josef Kajetán Tyl
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	Slečna Lichnická
Podtitulek:	I
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 1–9. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kouzla, čáry — jisté máry.

Staročeské přísloví.

Kovárna Horinova stála okolo roku 1310 na půl cestě mezi městysem Ronovem a hradem Lichnicí. Praděd Horinův byl ji vystavěl, a dědictvím přecházela od otce na syny, samé kováře. Lid okolní ji nazýval „černou kovárnou“ ne pro její věčné černé roucho, alebrž pro příčinu jinou. Roznášela se totiž dosti stará pověsť, že se přiznávají držitelové „černé kovárny“ k tajnému řádu černokněžníků dobrých.

Byloť to jen nízké stavení, pod chatrnou mnoholetou střechou. Na jednom konci šířkou celého stavení táhla se dílna. Před velikým vchodem stálo široké přístřeší pro posezení kovářů po přestálé práci, aneb pro uschování čekajících koní před sluncem a metelicí. Z kovárny chodilo se na zad v jedinou, nehrubě pěknou světnici.

Havraní noc ležela po celém okolí. Ale že v kovárně silným plamenem hořelo, bylo v červeně zažloutlé záři viděti z venku, před vchodem, státi jinocha postavy rytířské, opírajícího se o stěnu, s rukama na prsou založenýma, v hlubokých myšlenkách. Na druhé straně pod přístřeším, na kamenné lávce seděl stařec, velký zbrojnoš, a ten se častěji pohledem žalostným obracel po jinochovi. V ruce jeho ležely uzdy dvou silných koní, pokojně tu stojících. Uvnitř dílny rázně sebou hýbala sukovitá postava Horinova a podle ní míhala se vzhůru dolů osobička pilně táhajícího pomahače. Avšak i jakkoliv rozmanité a půvabné bylo podívání na tyto čtyři osoby, na spanilost panicova, na trud zbrojnošův, na sílu kovářovu a na mrštnosť jebo pomahače: ještě větší rozmanitosť a půvabnost sloučena byla v osobě, sedící na nízké stoličce v učazeném koutě zrovna u výhně. Byla to Miluše, kovářova matka, stoletá baba, v tmavozeleném přepodivném rouše, na klíně chovajíc velikého, černého kocoura. Pokojně se na dílo synovo dívajíc nedbala, že s kovadliny žhavé trusky okolo ní lítaly.

Při pohledu na Miluši podléhal člověk jakési nepochopitelné hrůze. Protivné hnusnosti neměla sice ani postava, ani tvářnost této ženy stoleté; ale ledovou studenost, jakoby celá byla zhotovená z vosku, jedovatý úsměch a přívětivost, to vše najednou vycítil člověk, pohlížeje na ni.

Až dosaváde nebylo mezi těmito pěti osobami hovoru žádného. Nyní však, když Horina náramným udeřením dílo své dokončil, vzchopila se stoletá matka, kocoura opatrně na zemi spustila, ke kovadlině přistoupila a hotové čtyři podkovy, cosi mumlajíc, v nevelké kadečce smáčeti se jala. A voda v nádobě náramně syčeti a stříkati začala. Toho všeho si však ani kovář, ani pomáhač jeho nevšimli.

„Jsem hotov, pane rytíři,“ vece Horina. „Dílo se mi nad obyčej dobře dařilo. Tuším, že spokojen budete, pane ženichu!“

„Spokojen?“ opakoval jinoch z myšlenek se poněkud probíraje. „Spokojen — a dílo ještě nepočato!“

„O kdybyste se do toho díla ani nepouštěl, pane rytíři!“ ozval se starý zbrojnoš. „To mi věřte, pane rytíři, že je to hříšná spoléhavost v Boží dobrotu.“

Na Lichnici právě hlásník vytruboval jedenáctou hodinu. Zvukové dlouhého rohu zaznívali hornatou krajinou. — Nevýslovnou jemností zabolelo srdce jinocha.

„Bude-li vám libo panáčku“ — ozvala se baba Miluše — „dračí krví vás umyju a v ještěrčím potu vykoupám!“

„Smrtelné rány, pane rytíři!“ zvolal poděšený zbrojnoš. „Pane rytíři, zacpejte uši — nedejte přístupu těm bohaprázdným námluvám. Nechte čarování —“

„Jak se líbí,“ zašeptala opět babice, k odchodu se otáčejíc. „Nutiti nesmím k štěstí nikoho. Ale pomodlím se za vás panáčku, a zejtra vám na hrob pěknou kytici zasadím.“

„Sečkej matko — a ty daremný tlachalo, umlkni!“ rozhněval se jinoch. „Na spasení duše jsem se zavázal, dostat Elišku za ženu; nesmí hrdá dívka posměch sobě činiti z mužské slabosti. A abych ji sobě podmanil, vstoupím ve spolek s tebou, a kdybys byla i ďáblice sama!“

Tmavočerveně zahořela mu tvář a oko zajiskřilo se vášnivým plamenem. Jakoby uchvacujícím proudem obklíčeného vábilo jej to k babizně. Předešlá jeho nemluvná zasmušilost byla zmizela — bujará odvážlivost jím zahrávala. Rychlým krokem, ruku na meč položiv, bral se za ženou, kteráž jej, cosi mumlajíc, dílnou uváděla do tmavé světnice. Kocour veselými skoky hnal se za nimi.

„Nebudu tu lenošiti!“ zkřiknul věrný zbrojnoš, a otáčeje uzdu okolo sloupu, na němž spočívalo přístřeší, hotovil se na cestu za pánem. Starý Hanuš půjde všude za Jetřichem z Královic.“

„Nepůjdeš,“ vece lhostejně Horina, „pojď a zavdej si.“

„Zavdej ty si z čertovy studánky — mně se však z cesty uhni, ty kouzelnické kladivo!“

Rozhorlený zbrojnoš mečem již na kováře Horinu dotíraje, hnal jej do dílny. I uchvátil kovář dlouhý kus železného prutu, a touto tíží dvacetiliberní začal mrštně před sebou točiti, že stařec Hanuš musil pozor dáti, aby ho Horina nezasáhl. Kluk pomahač navrátiv se s plným džbánkem, skákal okolo soubojníků jako dovádivá opice, šklebě zuby a volaje: „Hejsa, kdo koho — komu víc!“

Zatím Jetřich z Kralovic vkročiv za Miluší z kovárny do světnice, pojednou byl obklíčen čirou tmou.

„Jsi-li tu, Lidumilo?“ tázala se černokněžka Miluše — a z nejzadnějšího dílu velké světnice, ba jakoby z mnohem větší dálky odpověděl přelíbezný hlásek, jako vání večerního větérku: „Jsem tady; co jest vůle tvá?“ Nezpytatelné tušení zmocnilo se jinocha. Bylať to slova ženská, slova dotýkající se útrob jeho jako hlas jediné na celém oboru světa, po níž toužila duše jeho.

„Stůj mi při ruce na každý rozkaz!“ promluvila opět Miluše k oné neznámé. Potom jinocha se tázala: „Jste-li až dosavád pevného úmyslu, oddati se v radu a pomoc mou?“

„Oddávám se na život i na smrt,“ zněla pevně jinochova odpověď. „Objetí Eližbětino vytknul jsem sobě za cíl svého štěstí.“

Tichý povzdech zanesl se v tom k jeho sluchu z místa, kdež byl Miluši odpovídal ženský hlas. Mocněji počalo v něm srdce bouřiti.

„Blahostí duše své dokládám se, že chci konati podle slov tvých!“ odpověděl rozjařený Jetřich, a pravici na potvrzení vztáhl v čirou tmu. A pravice jiná, malá a jemná, vřelá pravice ženská, poněkud se třesoucí, vložila se v pravici jeho. Jako blesk projelo toto dotknutí žilami jinochovými. Přitáhnouti chtěl k sobě neznámou bytost ženskou, ale v tom cítil, že se pod ním rozevírá podlaha.

„Jaké to šašky se mnou provádíte!“ zvolal jinoch, a meč vytrhnuv, několikrát se jím ohnal; avšak ocel jen čirou tmou zafičela, a slova na prázdno se odrážela, jakoby od silné klenby, do nížto se byl kouzlů chtivý rytíř tak neočekávaným způsobem dostal. Tu najednou začala se kolkolem přelíbezná vůně a teplota rozlévati, že se smyslové jinochovi lebkou mdlobou zastřeli. Cítí ještě, že mu z pravice meč klesá, že se mu brnění odpíná, že se šat s něho svléká a že veškeré jeho oudy náramné teplo proniká.

Před kovárnou zatím kovář Horina jal se přidělávati koni nové podkovy.

„Věru, pane Hanuši,“ řekl Horina, druhé kopyto oříznuv, „kdybych já měl na vlasech takové závěje sněhu jako ty, moudřeji bych sobě počínal. Proč bych svému pánu bohaté nevěsty z Lichnice nedopřál?“

„Proč? Rytíř Kralovický je vtělená dobrota, je živý mír; ta vaše Eližběta ale? — Bůh nás uchovej! — Srdce ve mně poskočí, když se panstvo na mne zasměje, ale o lidumilý úsměch vaší slečny nestojím.“

„Je to pouhý ženský rozmar, co jí za zlé pokládáš. Proč jí nedají panáčkové pokoje? Ona chce panenský svůj život bez manželských pout užívati.“

„Měla se tedy uzavříti mezi čtyry úzké stěny, za mřížované okýnko, a ne kouzelným pohledem másti hlavy počestnému rytířstvu.“

V tom najednou zaštěknul veliký pes, který dosavad za kovárnou ve tmách ležel, a silný ohlas rozlehnul se po krajině.

Z lesa čirou tmou přijížděl zástup jezdců přímo k černé kovárně, jeden z jezdců třímal v ruce pochodeň.

„Ďáblova horo!“ zvolal kovář, oči do dálky upínaje, „jací to pozdní nocleháři?“ — A na rychlo pomáhači něco pošeptal, načež kluk dílnou do světnice zarejdil.

„Svatováclavští zpěváci jedou!“ zkřiknul Hanuš. „Znám já jejich písně. Zdeněk Kralovický jede! — Pojeďte, pojeďte, mladý pane! Jeť vás tu třeba.“

A rychlým krokem zmizel starý zbrojnoš ve tmách, bratrovi pána svého pospíchaje v ústrety. Kovář pak, nevěda na okamžik, má-li se za ním pustiti — ubíhati ho nechal a posléze k svému dílu se obrátil.

Na peruti větru stanuli jezdcové u černé kovárny. Záře hořící pochodně objasňovala šestero mládenců podoby rytířské na pěkných brůnách, a šestero statných oděnců na mohutných vrancích. Pěkné bylo podívání na postavy mládenců, na jich modrý, aksamitový šat, a na zdobnou přilbu z kaleného ocele, na nížto vysoký, bílý chochol vál. S ramenou jim visely bělavé široké pláště a na prsou se houpaly na zlatých šňůrách libohlasné loutny. Byltě to výbor řádu zpěváckého, aneb jak se sami oudové jeho nejraději jmenovali, řádu sv. Václava, kterýžto již za časů páně Závišovýcb písněmi v jazyku mateřském lásku k dobrému a pěknému v národě rozněcoval.

Za časů oněch, když Zdeněk z Kralovic takořka náčelníkem se stal zpěváků svatováclavských, byl řád svatováclavský po veškeré vlasti v dobré pověsti, takořka v úplném květu svém, ačkoli se již též roztrušovati začínalo, že mimo zpěv a pěstování národního jazyka, také soudívá nad tajnými zlosyny. Protož s důvěrou spěchal šedivý Hanuš zpěvákům v ústrety, chtěje pána svého vyrvati násilím z rukou černokněžníků.

Psí štěkot byl utichnul, světlo v dílně uhaslo, uzavřena stála Horinova kovárna před žasnoucím sborem zpěváků. I brůna Jetřichova byla zmizela. Samotná ryzka zbrojnošova uvítala koně cizí hlasitým řehtáním. Omámený stařec zbrojnoš nevěděl, zdali má očím věřiti. Chytil se za hlavu a opět kovárnu ohmatával — avšak ta tu opravdu stála, jako černý náhrobek nad ztraceným pánem.

„O ďábelské řemeslo! o čertovo školometství!“ dal se najednou do hlasitého nářku, a běduje, rval si vlasy, a opět u dílny na dvéře potloukal a opět po jezdcích ruce napínal. „Horino, ty pekelný tovaryši — pane rytíři Jetřichu z Kralovic, ozvete se! Miluše! — Pane Zdeňku! honem! roztlučte jim tu kouzelnickou boudu!“

„Ve jménu spravedlnosti a zpěvných služebníků! Otevři dům svůj, kováři Horino!“ zvolal rytíř Zdeněk Kralovický, a sedmkráte jílcem meče na dvéře uhodil.

„Ve jménu spravedlnosti a zpěvných služebníků! Otevři dům svůj, kováři Horino!“ opětoval rytíř vyzvání i rány svoje — a učinil takto i po třetí, ale nižádné odpovědi se mu nedostalo. A mimo nadání vyrazil mnoholetou střechou černý sloup hustého, smrdutého kouře — a střecha nad kovárnou stála v plném plamenu.

„Pekelné čáry, čáry!“ počal Hanuš z plného hrdla křičeti.

„Jetřich z Kralovic vešel dnes pod tuto střechu!“ volal Zdeněk — a patero oděncův vrhlo se s ořů — šestému kladli v ruce patero uzd, a silnými ranami rozlítly se dvéře u dílny. Jimi hrne se Zdeněk a Hanuš s ochotnými oděnci, pochodeň majíce v ruce, a jiná větší pochodeň, planoucí střecha, jim z venku ostatního světla okny dodává. Otevřen jesti vchod z dílny do světnice, i ze světnice v komoru: avšak všude prázdno, nikde nějaké lidské bytosti.

„Krovy se trhají! volali zpěváci, kteří byli venku zůstali, a hledající museli se z kovárny vrátiti. Jako hladová, nenasytelná potvora sežíral plamen zdetlelý krov a v několika okamženích stála celá černá kovárna, jakoby hranice narovnané louče, v jednom plápolu. Daleko široko vztahovala se plamenná jeho ramena.

Vzduchem zazněla píseň zpěváků svatováclavských — zazněla zvukem temným a vážným, jakovým se dobří přátelé k hrobu provázívají.