Slečna Lichnická (vyd. Slezská Kronika 1896)/III

Slečna Lichnická Josef Kajetán Tyl
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	Slečna Lichnická
Podtitulek:	III
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 18–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Smutně byl skončil Jetřich Kralovický svou odvážlivou jízdu o nevěstu, o kamennou Eližbětu. Černá hlubina pod příkrou skálou byla jinocha pohltila. — Leknutí a hrůza ve sboru bohatýrském, na okamžik zadrhly všechen výraz žalosti a hněvu. Později však i žalost i hněv rozdílným způsobem začaly hlasně se ozývati.

„Vzhůru!“ zvolal pan Hanuš Postupický, jinoch to ohnivý, „vzhůru, a jízdou šťastnější odvažme se o nevěstu, a dostávše dívku hrdou v moc, krutou jí pomstu přistrojme!“

„Vzhůru!“ vkřikl jiný. „Vypovězme slečně kamenné boj; i zkusme, zdali zdi její jsou tvrdé jako srdce její.“

„Požeňme ji k soudu,“ ozval se vráskovitý Boreš z Pukéře. „Sbor šlechetných rytířů nechť jí uloží zaslouženou pokutu.“

A tak přerozmanitě jevily se úsudky bohatýrů. Konečně na dva muže pana Koldu ze Kbele a Zdenka z Kralovic shodl se celý sbor svatováclavský, aby usoudili, co se státi má.

„Nehoden budiž jména otce svého, nehoden spolku šlechetného, nehoden Božího světla, kdokoliv počne další obcování s Eližbětou Lichnickou, zvanou kamenného srdce, i kdokoli vkročí pod střechu její, aby požádal občerstvení nebo noclehu. Život její seschni, jméno její zahyň — plod její budiž nepoctivý mezí bohatýry českými.“

Takto vyřkli zpěváci svatováclavští kletbu nad Lichnicí a její velitelkou, a rozptýlil se sbor pánů, sešlých se k radostnému veselí. Tesklivé ticho rozložilo se kolem hradu.

Na druhý den časně ráno, když branný most byl spuštěn, nalezen byl u první hradní brány veliký list, trojí dýkou na sloupě upevněný. Podoba na brůně jedoucího knížete, po levé i pravé straně majíc anděla s plamenným mečem, nacházela se svrchu na listě, a pod ní psáno bylo velikým písmem:

„Vilím, hrabě z Liebenthalu, milovník slečny Eližběty Lichnické, propadl veřejnému soudu. I velí se mu do tří dnů nebýti v mezech království našeho Českého, aneb se postaviti do času toho k soudu v Praze. Provaz, meč, dýka i jed budiž mu po přešlých třech dnech na záhubu z kterékoli ruky.“

Pan Vilím byl Němec, který když se bylo císaři Albrechtovi Kutnohorského stříbra zachtělo, se zástupy rakouskými dobýval bohatého města Kutné Hory. Tehdy kutnohorští horníci, nasypavše do potoka jedu, cizáky řádně vytrestali. Též Vilíma z Liebentbalu byla zachvátila nemoc. V náramných bolestech vezli jej až na sousední Lichnici, kdežto vyléčenu býti požádal.

Vysoká jeho postava, silné, pěkně tvořené údy — veliké tmavé oko — výrazná mluva — tyto vnady mužské ponejprv na Eližbětu působily mocně. Hrdá mysl slečnina něco na Němci tomto zajímavějšího nacházela, nežli byla až dosaváde na mužích domácích shledala. Však i duch Eližbětin, i krása její tělesná i veliké bohatství cizince dojaly. Zdraví se navrácelo v jeho údy, ale slečna mu na odchod nezpomínala. Srdce jejich obapolně vroucí uzavřela svazek, kterýž arci dívka až dosaváde ráda by byla ukryla, nechtíc objeviti světu slabost, jakž nazývala pud nejsilnější srdce ženského; a pan Vilím, rád se v tajné milkování uvolil, náhradu nacházeje ve snách o krásnější budoucnosti, kdežto jako pán a držitel velikých statků, světu před oči postaviti se doufal.

Když jim doručen byl list sboru sv. Václava, hněv a lítost, pomsta i hanbení bouřily na brány jich srdcí. Vilím skřípal zuby, v rukou Eližbětiných se list jen třásl. „Hodláš se dostaviti?“ tázala se konečně Eližběta. „Pojedeš do Prahy?“

„Myslíš snad, že se bojím? Čili se opravdu domníváš, spanilá nevěsto, že bych právem byl propadl veřejnému soudu?“

Slova jeho zněla názvukem odvážlivosti a trpké výčitky. Ve tváři jeho rozněcoval se silný plápol. „Moudřeji, byla byste arci učinila, slečno, kdybyste buďto veřejně po boku mém, co po boku milencově, vystoupila světu na oči, anebo slovem nemilostným, nenadějným vykázala mě odsud.“

„Ano, to by se i bylo stalo, pane rytíři, kdybych se byla takových slov ze rtů vašich nadála! Jesti to vaše pevnost, vaše zmužilost hrdinská? Čili se opravdu bojíte, že Eližběta Lichnická dosti mocných nemá prostředků, postaviti se činům šíleného sboru svatováclavského na odpor?“

„Leda byste mi před oltářem ruku podala.“

„0 jen ven z té temné skrýše, do nížto jste až dosaváde zalízal. Ruka moje — panství moje — to jesti cíl, po němžto míří nenasytné vaše toužení. Jméno moje, česť moje — a milost moje — aj, kdož by těch dbal! O zlá hodino, kdežto jsem zapomenouti mohla, že nejkrásnější kytka mužských cností jenom zištnost, nevěru a zrádu obnáší!“

Takto bouřila dívka hrdá, a zahořevši hněvem spravedlivým, zabrániti nemohla velikým, horkým slzám, aby se jí nevyproudily po planoucích tvářích. Avšak spanilá byla, vznešená v tomto hněvu bolestném dívka milující, spanilejší a vznešenější, než kdy se touhou rozňatá vinula k srdci rytířovu. A rytíř ucítil mocnost těchto kouzel; když se dívka obrátila, aby z komnaty odešla, zvolal:

„Eližběto! kouzelnice — můj anděle!“ a rychle ji v náruč pochytiv, k srdci ji vinul. „Odpusť mému nesmyslu! Hněv tvůj jesti smrt moje, laskavé oko tvoje život můj.“

I držel ji rukama pevnýma sevřenu, a rtové jeho dosáhli rtů dívčích, a zraků jejích i tváře i krásné šíje, a polibení vroucí jako blesky deštily na lepotvárnou dívku milostnou. V brzkém smíření slavili milenci nové vítězství lásky. Pohněvati se i opět udobřiti, nebylo nic nového mezi milenci ducha hrdého.

I houpala se slečna Eližběta srdce kamenného panu Němci Vilímovi na klíně, a oba pilně rokovali, jak by se nejmoudřeji následkům listu svatováclavských zpěváků vyhnuli. — —

Odvážlivě se pnoucí bašty Lichnické hořely plamenem slunce zapadajícího na tříhřbeté hory Kaňkovské.

Na náhradí zněla veselá hudba; zněla z hlasitých píšťal, trub a houslí, aby obveselila čeleď; zvukové hlasitých nástrojů zalétali přes hradby v hustý les, a umírajíce tam zaznívali jako píseň pohřební, a čeleď s bojácným pohledem loudala se kolem hudců a nemohla se ni roztancovati, ni rozveseliti. Ve výklenku vysokého okna stála Eližběta i hněvala se, že nadarmo strojí plesy, aby zahnala bázeň z hradu, ježto se byla do něho přistěhovala s listem svatováclavských zpěváků.

Po nejvyšších vrcholech táhly se prouhy, jakoby kolem vznešených čel růžové, zlatem protkávané pásky. V dolinách se honili již stínové, a v soumraku večerním chystala se krajina k nočnímu odpočinutí.

Ticho bylo vůkol, ticho slavné, ve slavném chrámě přírody. Jen ohlas koňského dusotu rozléhal se rovinou, po nížto se jelo od Čáslavi k Malínu. Byli to tři jezdcové. První z nich v drahém brnění rytířském seděl na hřmotné ryzce, hlavu maje k prsám skloněnou, v hlubokých zdál se býti potopen myšlenkách. Za ním dva zbrojnoši jeli. Když dorazili na místo, kdežto se čtveré cesty scházely, zastoupena jim byla cesta mnohými rytíři, kteří volali: „Obrať koně svého v levo, Vilíme Liebenthalský!“

„Kdož vám dal právo, vyměřovati kroků mých?“ táže se rázně Liebenthalský. „Vyjeli jste pod pláštěm nočních temností na krvavou loupež?“

„Sbor svatého Václava volá!“ zvolalo všech osm jezdců hlasem sjednoceným, rázně zvučícím. Podobaliť se hlasové jich hlasům andělův, zovoucích hříšníka k soudu.

A ihned začali rytíři píseň nápěvu slavného, odvážejíce zajatého Vilíma k Sedleckému klášteru.

Štěkání velkých psů začalo se rozléhati okolo roztáhlých zdí klášterních.

Zdálo se, že v klášteře již na hosty čekali; neboť jezdcové ani na bránu nezaklepavše, ani nezvolavše, průchod otevřený nalezli. Dutě zaznívala kamenná chodba, když se po ní tolikero koňských kopyt pohybovalo. Na velikém, čtverhraném dvoře slézalo se s koní, a dva silní oděnci meč odepjavše rytíři Vilímovi, odváděli jej do stavení.

Vstoupili do sakristie a potom v ozářený, tichý chrám.

Duše Vilímova ztrnula podíváním na toto velikánské otavení, jehožto vzdálenější obrovské podoby jenom v polosvětle se míhaly, jakkoliv na blízko, kolem žasnoucího diváka, ze sta svícnů a svítilen záře jasná se rozlévala. Po obou stranách před velikým oltářem sedělo dvacet řeholníků; seděli tu v pěkném bílém klášterním rouše, nemluvíce, ani sebou nehýbajíce. Uprostřed nich, proti oltáři, kolem stolu modře a bíle potaženého, sedělo devět jinochů v oděvu rytířském, stejném, modré a bílé barvy. Na jich plecech místo mečů visely loutny. Na stole pak ležela dýka, jediná zbraň v celém sboru. I podobaloť se veškeré shromáždění spíše k přátelskému sejití se veselomyslných soudruhů, hotovících se nyní k líbeznému a míruplnému rokování, nežli sboru mravokárnému, kterýž rytíře Vilíma k soudu pohnal. Ani přísnost, ani zasmušilost nebylo viděti na těch rozličných tvářích; ba spíše se na nich ona lhostejnost jevila, která při obřadech, často již konaných, samovolně i ve tvář i ve slova lidská vplyne. Jedinou výminkou byla asi osoba, stranou jako již za oltářem sedící a v tmavý, široký plášť zahalená. Ta jediná okem planoucím brzo řady řeholníků, brzo sedící kolem stolu jinochy probíhala, i opět k sakristii se otáčejíc, nyní na Vilíma pozor svůj obrátila, kteréhož byli oděnci až na stupně dovedli, po nichžto se jako na malou předsíň před veliký oltář přicházelo, a kdežto shromáždění soudcové seděli.

Vilím rychlými, smělými skoky po stupních přeběhnuv, se zpřímeným týlem, s prsoma napnutýma a hlavou pozdviženou naproti jinochům podle stolu se postavil.

„Jaké jest požadování vaše, milí pánové?“ tázal se.

„U konce jsme se vším dalším vyjednáváním. Vyřknut již nad tebou sboru sjednoceného soud — a podle toho bude se k tobě chovati.“

„Zdá se mi, že si velmi snadnou práci činíte, pronášeti soudy nad rytířem, kterýž mimo to ani v počet bohatýrů českých nepatří. Kdož vám práva udělil, mladíci, scházeti se potajmo a zatracovati muže počestné?“

„Před obličejem Boha vševědoucího sešel se sbor pěvců svatováclavských, sešla se s ním řehole nábožná mužů zkušených, aby zamezili nepravostem, počínajícím sežírati zdravé údy krajů vlastenských. S tváří odhalenou, s čelem odkrytým činíme tu právo Bohem dané — a to-li Vilímovi z Liebenthalu méně platí, nežli právo, udělené mocí světskou — čti a nereptej!“

A po slovech těch povstal soudce, Vilímovi nejblíže sedící, a veliký list pergamenový před ním rozvinul.

„Vilím Liebenthalský nedovede sice, tuším, čísti jazykem naším otcovským,“ řekl při tom, „tento podpis ale slove: Václav Druhý — pečeť tato jest pečeť královská — a obsah listu jesti zplnomocnění, souditi nad životem a nad smrtí.“

Žhoucíma zrakoma těkal Vilím za prstem soudcovým, jakž mu tento jednotlivé částky objasňoval.

„Nade mnou soudí jiný pán!“ zkřiknul posléze. „Ani soudu vašeho, ani soudu krále Václava rytíř německý neuzná!“

„Rytíř německý provinil se mezi námi — na právu krále Václava, i mírně jemu odměříno pokuty, an jej za pomezí vypovídáme, abychom ubránili dalším přestupkům.“

„Jaký jest přestupek můj?!“

I pokynul soudce, a přivedena jest služebná dívka slečny Lichnické.

„Navštěvoval rytíř Vilím z Liebenthalu slečnu Eližbětu Lichnickou času nočního?“ tázal se jí soudce.

„Tělo Páně přijala jsem k potvrzení své žaloby,“ odvece dívka hlasem nebojácným. „Nezapomněl pán zajisté na noc, když hořela černá kovárna.“

A přiveden pak Vávra, zbrojnoš z hradu Lichnického.

„Slyšel jsi rozmluvu rytíře Vilíma a slečny Eližběty, jako dvou se milujících?“ tázal se ho soudce.

„Svatou přísahu na to vykonám, že jsem obou nejednou viděl v zahradě Lichnické.“ Takto odpovídal zbrojnoš.

„Pacholku! mrzká nádobo lsti a úkladu! Ty se opovažuješ, čelo proti čelu, žalovati na pána? A vy, počestní rytířové, vyhlášení soudcové svatováclavští, takový máte mezi sebou pořádek, že slovo nevěrného sluhy, slovo pomatené dívky svědčiti může proti rytíři? Z rodu stejného ať se mi žalobník dostaví — směle se mu do očí podívám!“

„Tedy se podívej!“ zazněl na to hlas rázný, ale libozvučný, pochodící ze zadu od velkého oltáře, a postava až dosaváde tam tiše sedící vzchopila se a krokem rychlým vstoupila před Liebenthalského. Široký plášť se jí na prsou rozhrnul, a v plné záři kolem hořících světel stál před ním — král Václav.

Začal slovem přísným: „Milosť královská šetřila až do dneška pověsť Eližběty, nyní vám ale radí, učiniti taktéž a rychlým odjezdem ochránit čest jména svého i jejího. Dokud já vládnu v českých krajinách — na to se vám tuto před Boží tváří životem dokládám, nebude nikdo Lichnické slečny ženichem, leč by věrně od ní ustanovený úkol vykonal. — Po schůzce jest, milí pánové!“ mluvil dále ku sboru shromážděnému se obrátiv. „Obžalovanému staň se podle soudu spravedlivého!“

Nábožná píseň zazněla v chrámě, roznášejíc se délkou a výškou nádherného stavení. Na to hlasové opět umlkali, okna se zatemňovala, a hluboké půlnoční ticho rozlehlo se opět po veškerém stavení klášterním, jakož leželo na okolní krajině.

A opět jelo podle potoku, v tu stranu k městu Čáslavi, jedenácté jezdců. Koně, napojeni a nakrmeni jsouce, bujně si odfrkovali, avšak jezdci se tiše ve spolek chovali. Jeloť osm oděncův sboru svatováclavského, doprovázejících Vilíma Liebenthalského a jeho dva zbrojnoše za pomezí království českého.