Přeskočit na obsah

Skláři/XVII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XVII.
Autor: Karel Klostermann
Zdroj: KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 292–302.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Dlouhá šumavská zima na Janově, plná sněhu, mlhy a tmy; líně se plížil čas paní Charlottě, a ještě nudněji bylo by jí bývalo, kdyby byla neměla dítek. Zejména dorůstající do sedmého roku hošíček, Vojtěch, ukládal jí dosti vážný úkol vychovávací.

Ještě než manžel odjel, bylo vychovávání tohoto synáčka předmětem pilných porad rodinných. Paní Charlotta navrhovala, aby se vzala do domu vychovatelka; pan Antonín mínil svěřiti Vojtíškovo vychování síle mužské. V blízké obci školní, na místě dávno zemřelého starého učitele, vládl rákoskou kantor stejného as nadání a vzdělání, jen že mnohem méně svědomitý. Vládl rákoskou, jsem pravil, a rozhodně ničím jiným; za to vládla kořalka jím, tak že naprosto nebylo lze pomýšleti na paedagogické jeho přispění. Jak jinak není možno myslit, pan Antonín utekl se i v této věci k otcovskému svému příteli, žádaje ho, aby moudrou radou a vedle zkušenosti své rozhodl tuto spornou otázku. I zamyslil se tehda pan řiditel a vyžádal si čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou. Po uplynutí této lhůty pravil:

„Drahý příteli, ani ve snu mě nenapadá, že by moje rada měla býti měřítkem vašeho jednání. Vy mne vzděláním a věděním daleko překonáváte, neboť vyučil jste se za hranicemi pod návodem znamenitých učitelů, já jsem jenom samouk, vyvedený zkušenostmi praktického života. Ale vy jste chtěl seznati mé mínění stran vychování vašeho synáčka, a já vám je povím s onou upřímností, bez níž není opravdového přátelství. Rozumějte mi dobře: je to jen mé osobní mínění a nechci vám je vtírati v jakékoliv formě. Co se týče vychovatelky, schvaluji váš názor, že hoch má býti vychován mužem; ženské vychování lpí na člověku po veškerý jeho život, v tom tuším jsme svorni. Než, na vašem místě bych nevzal do domu ani vychovatele; odpustíte, že upřímně řeknu, proč. Máte mladou, krásnou choť a trváte za svými obchody po měsíce daleko v cizině. Nechci podezřívati vaši paní choť… kdo zná paní Charlottu jako já, odmítne co nejrozhodněji i stín nehodného podezření. Než, drahý příteli, všickni lidé vaší paní tak neznají, a třeba se obávati řečí, které, byť sebe planější, sebe méně odůvodněny, přece mohly by vás zlobit, ba zavdati příčinu k nesvárům… Ještě jednou: rozumějte mi dobře, vyslovuju pouze svoje skromné mínění; nezáleží-li vám pranic na utrhačných, zlomyslných řečech lidských, stojíte-li vysoko nad každou pomluvou, vezměte bez rozmýšlení vychovatele a buďte přesvědčen, že já svoje mínění podřídím vašemu.“

„Máte pravdu!“ pravil pan Antonín; „jak se znám, nepřijal bych mlčky žádných pomluv; byly by z toho mrzutosti bez konce, a ten tam by byl klid mé duše. Přijměte srdečné moje díky, že jste mé upozornil… ale co činit, co radíte dále?“

„Nic neradím, milý příteli; jakž bych se osmělil vám býti radou? Pronáším zase jenom své mínění. Víte ze zkušenosti, že cizí lidé lépe vychovají muže než vlastní rodiče; v cizině, více méně na sebe poukázány, děti stávají se samostatnějšími. Vás dal otec z domu, a já jsem své hochy také poslal do ciziny, jedva jim bylo osm let. Před tímto věkem taková věc ovšem jest na pováženou; hošíkovi ještě třeba péče mateřské. Také pochybuji, že by vaše paní choť svolila, abyste svěřil Vojtíška cizím rukám. Z toho všeho plyne, že bude nejlépe, uváže-li se vaše paní choť sama ve cvičení jeho, ovšem jen, pokud se neukáže nezbytnost, poslati ho do ciziny. Vaše paní choť je moudrá, vzdělaná, číst a psát ho naučí hravě, hoch zůstane pod dohledem matčiným, a ušetříte peněz. A ještě něco: vaše domácnost je malá, zvláště za vaší nepřítomnosti; paní Charlotta nemá příliš mnoho práce a nudí se; jí přibude zaměstnání, a to taky má svou cenu!“

Tak a podobně mluvil řiditel; pan Antonín tiskl mu ruku a slíbil, že učiní vedle slov jeho, načež spokojeně odjel.

Paní Charlotta tedy sama vychovávala a cvičila svého synáčka, a tu nepředpojatý člověk by byl seznal, že tato dáma, přes to že byla vzdělaná, paedagogického nadání neměla nazbyt.

Takový roztomilý mazánek, tento Vojtíšek! neposeda, jemuž od první chvíle slabikář do duše se protivoval. Což to bylo jeho vinou? A matince se zdálo, že člověku nelze opravovati přírodu. Jakž užívati prostředků donucovacích, když, kdykoli matka učitelka se o to pokoušela, ubohý mazánek se dával do usedavého pláče, ba do pronikavého křiku? Nemohla viděti slzy, kanoucí z těch velkých modrých očí, kdykoli se mihaly před nimi písmenka a slabiky. K tomu ještě se družila ta okolnost, že manžel před svým odjezdem jí kladl na srdce, aby vyučování se dálo hravě. Pěkná hra! Když Vojtíšek se měl učit, stávalo se, že zmizel, že ho nenašli v celém domě. Toulal se ve sněhu a uchyloval se do huti, kde zalezl a se skryl, že nikdo ho nenašel.

Vojtíšek jevil rozhodný odpor proti všem slabikám, tištěným i psaným, a počítáním si také nerad pletl hlavu. Kdykoli ho nutila, utekl a třeba půl dne se neukázal. Kdyby se nastydl!… Matinka tuto hroznou myšlénku ani nedomyslila. Co by řekl otec? — Jí by dával vinu.

V tom ji také potvrzoval řiditel, který skoro ob den, nedbaje nepohody, na Janově se objevoval a hodiny trávíval v závodech i v účtárně. I s ní zase sedával jako dříve, jen že si vedl velmi opatrně. Byl vůbec člověk, který nemíval ve zvyku zříkati se svých úmyslů; kde nepřeskočil, dovedl podlézti.

„Vidíte, milostivá paní,“ pravil, když paní Charlotta si stěžovala do Vojtíška, že nechce se učit, „já bych tuto jeho nechuť nepokládal za neštěstí. Nemá s to ještě rozum. Za to už nyní jeví se jeho povaha, povaha samostatná, tuhá, a, věřte mi, takové se hodí do nynějšího století lépe než různí měkkýši, kteří pro samé ohledy k bližnímu sami se okrádají o svůj život. Až Vojtíšek srozumí, že něčemu se naučit je věcí nezbytnou, vzchopí se! Vtipu má dost a jakž by neměl? — vždyť je své matky syn! A co ještě mu prospěje ve světě, také vám povím. Bude z něho statný, krásný člověk, a to všude odporučuje. I v tom je po matce,“ dodal s plachým pohledem na ni, jako by se bál, že ona se pohněvá pro tu poklonu.

Ale ona se nepohněvala; zarděla se radostí, slyšíc jedním dechem chválu svou a synovu.

Vida, to byl ten hrozný člověk, před nímž tak dlouho se chvěla tajným strachem, ten „děsný pavouk, jenž manžela zapřádal do svých sítí!“ Křivdila mu… Ale tehdá, tehdá! — přišel jí na paměť výjev, kde ukázal se jí v divném světle, ale hluboko v duši ozval se jí hlas, řkoucí: „Neodsuzuj!“ — a krátký pohled do zrcadla děl: „Není divu! Jsi, jsi krásná!“ — Ale jiný, ostřejší hlas nemlčel, ba mluvil slovy, jež on tehdy pronesl, než odjel: „Měj se na pozoru, má holubičko!“

Tyto dva hlasy v jejím nitru zápasily, až onen opanoval pole. Řiditel, jako by byl našel cestu k jejímu srdci, neustával vychvalovati drahého Vojtíška, obdivovati se jeho přirozenému vtipu, jeho samostatné povaze a jeho kráse. Tato jeho chvála uspávala hlas druhý, výstražný.

Jemu neušla změna v jejím chování. Sedával s ní zase a hovořil po někdejším způsobu. Byl samá poklona, litoval ji, že tak o samotě jí tu žíti; mluvíval o zábavách a divadlech ve velkých městech, ve Vídni, v Pešti, kde nyní dlel její manžel, o plesech, jichž ona by byla královnou. Hovoříval sladkým hlasem, s přídechem vnitřního bolu, ba několikráte na sebe sama zatoužil, prose za odpuštění, že kdysi zapomněl se proti ní a příteli svému…

Slovem: pavouk předl a stahoval síť svou pomalu, ale jistě a vytrvale.

Jasná zimní noc. Na modrém nebi mrkaly hvězdičky, svítila v plné kráse mléčná dráha; na zemi spousty sněhu, hladina bílá, tu a tam přerušovaná skupinami smrků; obzor vrouben šedými parami, halícími v závoj svůj řady hor i dálné temné lesy. Nad hutí Janovskou rdělo se nebe, ozářené plápolající výhní, a vůkol na sněhu kmitala se třepetavá různobarevná světla, jež vycházela z bílé roztavené hmoty v hrncích a z pecí, kolem nichž přebíhali dělníci, fukači a nosiči skla, polití plamennou září. V huti se pracuje ve dne v noci; kdyby pece vyhasly, vzešla by z toho veliká škoda: dělníci se střídají jako havíři v dolech, není neděle ani svátku. Za to bylo ticho v brusírně; kola nehrčela, jen padající vody šplouchaly, vybíhajíce černým proudem z vodárny.

Bylo osm hodin, když několik dělníků vyšlo z huti. Viděli světlo v panské jídelně.

„Hleďte,“ pravil jeden, „ten Kroužilovský ras je tu doposud; má-li z něho naše milostpaní takovou radost jako my a pan účetní, tož dobré zažití!“

„Co ho sem pořád ďábel nosí?“ zamručel druhý.

„Ve všem má nos a do všeho mluví,“ ozval se zase první. „Když ho člověk pozoruje, teprve vidí, jaký to rozdíl, on a náš pán. Náš pán je prchlý, hrozí vyhnáním, ale při tom je dobrák; za to tenhle jen mrouká, ale ty oči, všimli jste si těch očí?“

A jiný: „Však se ví, jak pod ním se mají sedláci! Je to vtělený ďábel.“

„Divná věc, že našemu pánovi přirostl k srdci. Potrvá-li to tak dále a bude-li tu rozkazovat tenhle místo pána, seberu se a odejdu.“

„Co je nám do toho? Sklářství rozumí jako kočka mši svaté; nech ho mroukat a dělej co chceš…“

„Jen si mysli, že nerozumí! Pravda, že by sklenici z píšťaly nevyfoukal, ale co se týká obchodu, zeptej se pana účetního! Při tom kouká člověku na ruce a materiálu už rozumí!“

„Věc je ta,“ ozval se po chvíli třetí; „nebýt jeho, nebožtík pan mistr nebyl by se zmohl, a Kroužilovská vrchnost nebyla by mu prodala pozemky, na nichž stojí závody, ani ten kus lesa…“

„Však si dal zaplatit, brachu! Ten zadarmo nehne prstem. Podle mého soudu jsou vyrovnáni; jak jsem pravil, já být pánem, nedovolil bych, aby mi kdo strkal nos do knih, do účtů, a ukázal bych mu dvéře. Musí-li náš pán tak často a na tak dlouho do Uher, proč si nevezme správce? Měl by svého služebníka, který by mu byl zodpovědný. Kdo ví, jak tenhle ho okrádá. Já aspoň myslím, že z toho počmuchování nekouká nic kloudného.“

Ten, o němž tyto věci se mluvily, seděl zatím v jídelně s paní Charlottou a s dětmi při večeři. Rozmlouval mnoho s Vojtíškem, i divil se bystrosti jeho ducha a vychvaloval říznost jeho odpovědí; rozumí se, že vše to se neobešlo bez poklon, svědčících paní matince.

Když děti ulehly, vstal i řiditel, maje se k odchodu.

„Prosím, zůstaňte ještě!“ pravila paní Charlotta poněkud nejistým hlasem; zapýřila se při tom, vzpomněla si snad na to, co před půl druhým rokem za podobných okolností mezi nimi se přihodilo, a že toto pozvání bylo poněkud nerozvážné, ale už nebylo lze je odvolati; nad to nemohla popříti, že se bavila výborně. Ach, zimní večery byly tak dlouhé! A ona je trávila neustále o samotě, ona, mladá, z krve Chabléových, u nichž večerní zábavy a besedy patřily k vezdejšímu chlebu. A pan řiditel mluvil tak příjemně. A přece, kdyby byl řekl, že musí odejíti domů, věru, že by nebyla opakovala pozvání…

Ale on zůstal! Na jeho tváři stálo psáno, jak tomu byl rád, že ho zdržela. Sedl zase za stůl a jal se hovořiti, vážně a žertovně, jak to chvíle přivedla. O sobě vypravoval, o svém mládí, o životě, jaký kdysi tu vládl; pak se dal do různých známých a pomlouval je trochu.

A ona se smála.

Och, Kroužilovský řiditel znal svět! Jakmile viděl, že paní Charlotta dobře se baví, začal zase mluviti o sobě, ironisoval se zprva, pak na sebe toužil a konečně si zasteskl, že je nešťastný člověk, že se minul životem.

A ona poslouchala, někdy prohodila slovo, jež on měl za přímé vyzvání, aby pokračoval tím směrem.

I zdálo se pavouku, že muška je s dostatek zapředena.

„Ach, milostivá paní,“ započal pojednou, „vím, že se dopouštím černé zrady na nejlepším příteli, jehož mi nebe dalo, mluvě takto k vám, ale mějte se mnou slitování! Není vinou slunce, že svítí na všecky tvory i na bídného červa, v prachu se plazícího… není vinou vaší, že zářící krásou svou roztavila jste ledovou kůru mého starého srdce…“

Zachvěla se, zbledla, nenadála se toho vyznání a chtěla odpověděti; ale on sepjatýma rukama prosil, aby mu popřála domluviti.

„Miluji vás ze všech sil svých, miluji vás láskou muže, jenž stojí na prahu starých let… nemohu za sebe, bojoval jsem proti šílené lásce své, seč jsem byl, víte sama, že po léta, po měsíce jsem dusil tento cit. Nemohu déle se vzpírat, ležím přemožen u nohou vašich, jsem vaším otrokem… ach promluvte jediné slovo naděje, jediné slovo, že mi odpouštíte tuto smělost, že nepohrdáte mužem, jehož pohled na vás uvrhl v šílenost…“

Klesl jí k nohám, chopil se ručky její. Neměla sil, aby se mu bránila, jedva slovo se vydralo z hrdla.

„Pane řiditeli! Co činíte?… Toť strašné, toť nehodné, co mi tu mluvíte…“

„Jen jediné slovo naděje,“ úpěl u nohou jejích, drže jí ruku.

„Vstaňte! prosím vás!“ pravila dušeným hlasem, na celém těle se chvějíc.

„Slitujte se! Nedejte mi zhynouti strastnou touhou… do své smrti budu vaším pokorným otrokem…“

Držel stále jednu její ruku ve své, zmocnil se i druhé, pevně, drsně obě stiskl a zároveň pravicí ovinul štíhlý život i jal se líbat její čelo, její tváře, rty, šíji, vášní všecek šílený.

„Dlouho jsem čekal,“ šeptal, „a dočkal jsem se! Jsi má! jsi má!“

Tu, v jeho objetí, v jeho celování, jakoby rázem byla procitla ze své strnulosti. Nevýslovný odpor naplnil duši její. Vzpamatovala se, vyrvala se mu, ručky se stáhly v pěsti a bušily v jeho obličej.

„Zlosynu! Zrádče!“ vykřikla, „pusťte mě, nebo zavolám čeleď, aby s vámi naložila vedle zásluhy! Pusťte, pravím ještě jednou, a kliďte se odtud.“

Poznávaje, že marno jest úsilí jeho, povolil, ustoupil. Hruď jeho se dmula, z hrdla se dral divý chrapot.

Jí bylo nevýslovné děsno.

„Jděte! Jděte!“ zvolala. — „Já vám odpouštím i tentokrát, ale jděte!…“

On vrávoral do předsíně, kde měl plášť a klobouk, a pak o překot, jakoby mu v patách dům se bořil, rovnou cestou do konírny.

Vidouc se ho zbavena, paní Charlotta ani se neosmělila zavolat panskou. Odebrala se do ložnice, kde sklesnuvši na kolena, dala se do usedavého křečovitého pláče.

Náhlý odjezd řiditelův a panin pláč nezůstaly bez povšimnutí, a v čeledníku i mezi dělnictvem leccos se šeptalo. Ještě větší pak šly řeči, když Kroužilovský řiditel na Janově už se neobjevil.