Skláři/XVIII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XVIII.
Autor: Karel Klostermann
Zdroj: KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 303–313.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Pan Antonín se vrátil z Pešti teprve s vlaštovkami. Přiletěl na perutích touhy po své ženě a po dětech; neboť poslední dopisy paní Charlotty vyznívaly skoro zoufale a žádaly jeho návratu tak dojemně, že mu bylo v posledním čase pobytu v uherském sídle, jakoby půda pod ním hořela; kromě toho nedostával skoro žádných zpráv od svého otcovského přítele Kroužilovského, a ty, které ob čas ho docházely, byly tak stručny, že pan Antonín, přirovnávaje je k předchozím, nevěděl, co si mysliti v příčině této náhlé změny. Konečně zmítán nevýslovným nepokojem, domnívaje se, že žena i přítel před ním něco tají, ustanovil se, že zkrátí svůj pobyt v Pešti. Zařídil tam všecko tak, že mohl beze škody tak jednati.

Než dojel do Janova, zastavil se u řiditele v Kroužilově. Ten přijal ho s okázalou srdečností.

„Tajíte něco přede mnou!“ pan Antonín zvolal, jedva se pozdraviv s přítelem. „Bojím se, že uslyším něco velmi nepříjemného. Co se děje na Janově? Buďte upřímný! Povězte mi celou pravdu; jsem muž, jenž ji snese.“

„Nevěděl bych, co zvláštního by se tam dálo; neslyšel jsem pranic!“

„Proč tedy jste mi nepsal jako dříve?“

„Co bych vám byl psal? Bylo tam vše v pořádku. Ostatně už tři měsíce jsem tam nebyl.“

„A proč jste tam už nedojížděl? — Rozumím: obětoval jste se, a váš čas je drahý… ale přece… zapřísahám vás, abyste mi řekl pravdu!“

Řiditel mávl rukou. Výraz jeho tváře projevoval nepopíratelný vnitřní boj.

„Prosím, vás,“ pravil. „Aspoň nyní, kde radost ze shledání se s vámi naplňuje moji duši, nežádejte, abych se pouštěl do výkladu o věci, o níž bych vůbec rád mlčel. Doufám, že se spokojíte, povím-li vám, že nic, pranic positivního se nepřihodilo. Vykonal jsem, co vidělo se mi nezbytné, zastával jsem vás, dokud toho kázala potřeba, a když už toho nebylo potřebí, přestal jsem tam dojížděti. Nač dávati podnět k různým řečem?“

„K jakým řečem?“ prudce zvolal pan Antonín. „Rád bych věděl, kdo by se směl opovážit…“

„Ale roztomilý příteli, nepozbývejte chladné rozvahy! Což pak můžete lidem ucpat ústa?“

„Nerozumím vám. Jaké řeči mohou pojíti z toho, že vy dojíždíte do Janova? — Vždyť celý svět zná náš vzájemný poměr.“

Řiditel pokrčil ramenem.

„Příteli,“ pravil, „zapomínáte, že jste zůstavil doma mladou, hezkou choť. Podívejte se na mne: nejsem ani hezký, ani mladý, jest to naprosto k smíchu, jmenovat mne jedním dechem s paní Charlottou, a přece se to stalo! — Věřte mi, člověk se musí přemáhati, aby se zmiňoval o takových věcech… já bych o nich také byl mlčel, ale vy jste mě přinutil, abych mluvil.“

Pan Antonín se třásl spravedlivým hněvem.

„Takové lotrovství! Takové bídáctví!“ zvolal. „Kdo se opovážil, roztrušovati takové hanebnosti? Pomysliti si, že takové ničemné pomluvy jsou vaší odměnou za to, že jste mě tak věrně, tak nezištně zastával! Nemám slov, abych po zásluze odsoudil takovou podlost. Vám pak, příteli, jehož ctím a miluji jako vlastního otce, jak vám nahradím, co pro mne, co za osvědčenou svoji ochotu jest vám snášeti?“

„Už jsem řekl: lidem ústa nezacpete. Nevěřte, co by vám kdo nyní a příště namluvil. Nejde o mne; já se uhájím a ani mojí ženě takové řeči neusedají na srdce, ale srozumíte, že nechci, aby i nejmenší stín padl na pověst vaší paní choti. Vyložil jsem vám příčinu, proč jsem už nedojížděl do Janova. Nemusil jsem tak činiti tím spíše, poněvadž vše bylo zařízeno a dohlídky mé už nebylo zapotřebí.“

Pan Antonín, až k slzám pohnut, tiskl výbornému muži ruce, neustále opakuje, že do smrti bude jeho dlužníkem, že nikdy nezapomene velkých obětí, a prosil ho, aby co nejdříve ho poctil svou návštěvou, že slavnostně osvědčí, čím jsou mu takové klepy. Na to odjel do Janova.

Paní Charlotta ho očekávala; vždyť povoz dojel pro něho až do Budějovic; věděla, že pojede Kroužilovem, a nadála se, že se zdrží u svého přítele. Hleděla vstříc příchodu jeho s touhou a láskou a přece nikoli bez vnitřního boje a rozechvění. Co mu řekne onen přítel, v něhož skládal tolik důvěry? — Bylo jí, že ke všemu ještě ji pomluví. A co řekne ona? — Prožila trpkých čtyřiadvacet hodin s bezsennou nocí. Uvažovala a seznala, že ničím se neprovinila. Poví muži celou, nelíčenou pravdu? Jaké z toho vzejdou následky? — Buď jí uvěří, pak netoliko se rozbijí iluse, jež od dětství s ním srostly, že snad navždy zvrátí se jeho důvěra v lidskou šlechetnost. — Nebo nepoví? Pomlčí o všem, co se událo?… Pak zůstaví ho slepé důvěře v člověka, jenž neměl dobrých úmyslů…

Po dlouhém uvažování ustanovila se, že zatím vyčká, až uslyší, co mluvil Kroužilovský poctivec.

Když manžel přijel, uvítala ho se vší něžností; přes to nevolky neustále zalévaly se jí oči slzami, a jemu nemohlo ujíti, že to nebyly slzy radosti.

„Pláčeš, má drahá,“ pravil, „čtu ti z očí, že se rmoutíš… Snad i tvé nevinné duše se dotknul nesmyslný klep. Buď dobré mysli, má zlatá, a nedomnívej se, že takové řeči mohly vzbuditi i sebe menší ohlas v mé duši…“

„Jaký pak klep?“ tázala se, bojujíc s pláčem a nevědouc, kam on míří řečí svou.

A on, vina ji k sobě a líbaje ji v tvář, pravil: „Vždyť čtu z tvých rmutných očí, ze chmur na tvém čílku. Pusť černé myšlénky; škoda tvých oček!… Vím všechno, ale jak bych věřil, ty moje dobrá?…“

„Kdo ti to řekl, pro boha?“

„Aj, ani kdybych sám se nedohadl, což nemáme přítele, jenž nad námi bdí? Jenž nic nezatají přede mnou?“

„Co ti řekl ten — tvůj přítel?“

Pověděl jí šetrným způsobem vše, co mluvil řiditel. Vychvaloval Kroužilovského poctivce, přítele svého nezištného. A i na tohoto vážného pána se odvážil bídný klep, i tomuto výtečnému muži bylo trpěti pod utrhačnými jazyky lidskými!

Vyslechla ho mlčky přes to, že cítila, jak krev se jí proudila k hlavě; ale přemohla se a mlčela.

„Nechce mi říci, že ty řeči dozněly k jejímu uchu,“ pomyslil si manžel, „chce mi ušetřiti mrzutost, ale já se nemýlím. Jakž by mohla mě klamati?“

Spokojil se s tímto vědomím své neomylné prozíravosti a mlčel taky.

Jednou se stalo, že opět před ní vychvaloval vlastnosti svého přítele a jeho neobmezenou oddanost. Tu ona poněkud prudce ze sebe vyrazila:

„Právě tento tvůj přítel stále ti opakuje, abys lidem nedůvěřoval příliš; on pochybuje o všech. Ty’s o něm nikdy nepochyboval? Kdo ti ručí, že jednáš moudře?“

Tu on se rozzlobil. Pochybovati o ryzosti tohoto na světě jediného přítele zdálo se mu hříchem.

„Charlotto,“ odtušil podrážděně, „zapovídám ti takové řeči. Kdybys vrátila se k nim, musil bych za to míti, že z tebe mluví nerozum nebo zlá vůle. Bylo by ti zajisté nemožno, vytasiti se s dokladem pro takové podezřívání. Či víš něco? Víš-li, mluv! Však planých řečí nestrpím!“

Ulekla se, ale spravedlivý hněv zvítězil.

„Antoníne,“ pravila, namáhajíc se mluviti klidně, „slyšel-li jsi kdy, že bych koho na světě byla pomluvila? Třeba bych nemohla předložiti ti zjevných důkazů, myslíš, že bych se osmělila pochybovati o jeho povaze, kdybych nebyla přesvědčena, že není takovým, jakým se dělá? Můj cit mne neklame.“

„Tvůj cit! tvůj cit! — Co je tvůj cit? Jak můžeme koho obviňovati na základě citu! Co je vám ženským rozum, co nepopíratelná skutečnost, když cit vám povídá něco jiného? — Kam by došel svět, kdyby mu bylo říditi se pravidly vašeho citu? Kdybys byla slyšela, jakými vřelými slovy o tobě mluvil, a ty namlouváš mi o něm, že není takovým, jakým se dělá!“

Vzbouřila se v ní všecka hrdost; již měla vše na jazyku, ale ještě se přemohla.

„Podle všeho on je ti něčím více než já,“ pravila trpce, „jemu bys věřil, mně nevěříš. Já ostatně neviním ho z ničeho, pravím pouze, že bys mu neměl slepě věřiti, a k tomu mám své důvody.“

„Důvody?“ hlas jeho se chvěl. „Vždyť jsem tě vyzval, abys je se mnou sdělila! Je to smutné, že moje vlastní žena očerňuje mého osvědčeného přítele! Ani nevíš, co on pro mne učinil. On jediný mi pomohl, když jsem byl v nesnázích… nebudu ti povídat, čí vinou… Nebýt jeho, už bychom tu nebyli, tu, na Janově, jako tvůj bratr už není na Jezerném. To ti nepovídá tvůj cit? Vidíš, jak tě klame!“

Co to mluvil o Jezerném? O jejím bratru? O nesnázích, o hrozícím nebezpečenství, jež on odvrátil? — Tvrdá byla jeho slova, projela jí srdcem jako dýka. Krev rázem opustila líce; plaše, zmateně pohlédla na manžela. Dotud nikdy nebyla se starala o záležitosti peněžní. Věděla, že žijí na světě lidé chudí, protloukající se ze dne na den, a lidé zámožní, neznající starosti o vezdejší chléb. K těmto ona se čítala, nepřemýšlejíc o příčinách této nerovnosti, neuvažujíc o možnosti, že by kdy mohlo býti jinak. Nevěděla, že manželovi vlastně nepřinesla žádného věna, vůbec nikdy neuvažovala, že s věnem se počítává; před ní nikde se nemluvívalo o takových věcech. Jí dostačoval život, jaký dotud na Janově byla trávila; byla spokojena, nepachtila se po větší nádheře, po skvělejším bydle, byť i se pamatovala, že na Jezerném, v rodném domě, přepychu bývalo více.

Bratr odešel z Jezerného, otcovský dům se dostal do cizích rukou; Charlotta myslila, že bratr jej prodal z vlastní vůle, aby se zbavil trudných vzpomínek na hrozný konec sestřin, s nímž přiváděla ve spojení i smrt rodičů svých; její manžel a všichni, s nimiž se stýkala, nejen že jí nebrali tuto domněnku, ba slovy i jednáním utvrzovali ji v ní. Až nyní jí to řekl, tvrdě, že nesnáze to byly, jež vyhnaly bratra z Jezerného, že vinou jejích rodných i on, manžel její, se octnul v takových nesnázích, z nichž onen hanebný člověk mu pomohl…

Tyto myšlénky rázem jí projely hlavou, a bylo jí, jakoby se byla probudila z krásného sna.

On pak, procházeje se komnatou, pokračoval:

„Ano, má zlatá, tak věci se mají! Prosil jsem tě, abys nikdy se neprohřešila, ani v myšlénkách proti mému příteli, abys ho ctila, jako já ho ctím a jako ho ctil můj otec, a ty mi přicházíš s takovou! Přiznám se ti, že do smrti nebyl bych se toho do tebe nadál, a je bolestno, že právě v tobě jsem se klamal…“

Ona už jedva slyšela. Co by se stalo, kdyby mu pověděla úplnou pravdu?

Dala se do usedavého pláče. On, vida účinek svých slov, zarazil se poněkud; snad litoval toho, co řekl, však nechtěje toho přiznati, vyšel z komnaty a neukázal se jí po celý den. —

Netřeba říci, že tato bouře se přehnala, že pan Antonín dal své ženušce mnoho dobrých slov, aby ji udobřil. Odpustila mu, ale bolestný osten zůstal v palčivé ráně, již jí zasadil. Myslila od té chvíle častěji na své rodiče, na svého bratra, na doby Jezerenské. Odpor její proti Kroužilovskému řiditeli měnil se v nevýslovný strach, jejž jedva dovedla zatajovat.

Pan Antonín namáhal se z počátku, aby zaplašil chmury s její mysli; však poněvadž ona neuměla skrývat obavy své ani nedůvěru, přesvědčil se brzo, že úsilí jeho je marno. Trpělivost nebyla jeho údělem, a tak se stalo, že čím dále, tím více se stával rozmrzelým, nedůtklivým, i počaly se opakovat výbuchy této jeho nálady. A jako všichni tací prchlivci, i on počal svalovati vinu svého vnitřního neladu na jiné a hlavně na svou manželku. Ubohá paní opětně uvažovala, neměla-li by odhaliti manželu příčinu svého odporu proti jeho příteli; avšak právě jeho nedůtklivost v té příčině v rozhodném okamžiku pokaždé ji zdržela. Předvídajíc bouře, které odhalení pravdy by mělo v zápětí, vždy zase mlčela.

Časté návštěvy řiditelovy, jenž dojížděl zase do Janova, jakoby se tam nikdy nic nebylo stalo, ještě více ztrpčovaly jí život. Manžel s ním sedával po dlouhé hodiny, radě se s ním o všem i za její přítomnosti; přetřásaly se věci obchodu se týkající i záležitosti, nesoucí se jedině k domácnosti, a toto ji nejvíce bolelo. Nezdržela se kdysi, řekla mu to přímo.

„Jakž by mi bylo jedno,“ pravila, „jak se mnou jednáš. Nejsem ti ničím, on je ti vším; vždyť jsem tvá žena a snažím se, abych vystihla tvá přání.“

Na to on nevrle odpověděl:

„Ty’s dítě! Buď ráda, že jiný s tebe snímá starosti!“ —

Někdy se podobalo, že poznává, jak jí křivdí; ujišťoval ji, že ji miluje nade vše na světě; prosil ji, aby mu odpustila ukvapené, tvrdé jeho řeči; vymlouval se starostmi, rozčilením; ale i tyto bouřlivé projevy jeho lásky vyznívaly v prosbu, aby v jeho příteli spatřovala, čím tento jemu byl.

Tak plynul jim život, až zase přišel čas, kdy bylo mu odebrati se za obchodem do Uher. Jeho přítel nedlouho před jeho odjezdem mu dokázal, že jeden z Pešťských jeho zřízencův ho okrádá, a doporučil mu na jeho místo člověka, za jehož poctivost ručil. Když Kroužilovský řiditel, jenž lidem svrchovaně nedůvěřoval, za někoho ručil, nikdo na světě nemohl pochybovati o dokonalosti takového doporučence.

Tentokráte paní Charlotta prohlásila, že za žádnou cenu nezůstane samotna na Janově; prosila manžela snažně, aby ji vzal s sebou i děti, bez nichž nechtěla býti. Pan Antonín zpěčoval se, nechtěje ji a děti vydávati v šanc námahám a obtížím dlouhé cesty; ale ona neustávala v prosbách dokládajíc, že jí nemožno snášeti tuto dlouhou odloučenost od světa, že samota protivuje se jí až k zoufání; že kromě toho přítomnost její na Janově je úplně zbytečna, poněvadž Kroužilovský řiditel bude dohlížeti účinněji, než ona by toho dovedla.

Řiditel, jehož pan Antonín i v té příčině požádal za radu, se zarazil zprvu a mluvil cosi o hlavince milostivé paní, však posléze sám domlouval svému příteli, aby jí byl po vůli.

„Ale děti!“ zvolal pan Antonín.

„Nu, snad byste tu nenechal děti bez dozoru matčina?“ pravil řiditel. „Já bych je vzal k sobě, ale ona nebude chtíti, je to marno; raději o tom ani nemluvte a vezměte je s sebou. Je to ovšem daleká cesta, ale zde mohlo by se jim také něco přihoditi, a kdyby se tak stalo, vyčítala by vám to do smrti; přihodí-li se jim tak něco, bude to vinou její.“

Konec všech úvah byl, že paní Charlotta i děti odjely s ním do Pešti přes nepohodu podzimní, jež zatím nastala.