Skláři/XVI.

Skláři Karel Klostermann
XV.	XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 280–291. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Obchod v Uhrách nabýval větších rozměrův a výtěžek z Pešťské filiálky rostl tou měrou, že pan Antonín mohl nejen spláceti dluhy, váznoucí na jeho závodech a pozemcích, a rozmnožiti výrobu svého zboží, nýbrž i zvýšiti vydání v domácnosti a zahrnovati manželku přepychem, dosud u něho neobvyklým. Paní Charlotta nikdy by toho nebyla na něm žádala, byla by bez reptání se uskromnila, hledajíc štěstí své v lásce manželově a v dítkách svých; ale nebyla by bývala ženou, kdyby se nebyla těšila z tohoto nového stavu věcí. Hostí na Janově ovšem nebývalo, ani dýchánků, ani veselých večírků, zábav a besed, jako svého času na Jezerném; než, ona toho všeho nikdy nepohřešovala; milovala z té duše chotě svého a děti své, a tato láska úplně jí stačila. Byla mlada, když se vdávala, a mladá žena, miluje-li, ráda a bez obtíží dává se vésti a ochotně se vpravuje do nových poměrů. Pan Antonín, jenž stejnou láskou k ní lnul, nevyhledával jiného štěstí, než zavděčiti se jí a věnovati jí malé pozornosti, jež tak velice blaží ženy. Tak žili spolu v nekaleném štěstí, a pravý ráj se snesl nad Janov.

Ale žádný ráj pozemský nemá trvání. Stále a stále rostl, mohutněl obchod v Pešti, a panu Antonínovi, jenž dosud ve všem byl spoléhal na svého tamního zástupce, dostavovala se nezbytnost, dojeti tam osobně, aby se rozhledl, seznal všecky poměry, se zákazníky promluvil a čeho ještě třeba, sám zařídil; toho na něm žádal i zástupce jeho. Jeho otcovský přítel, Kroužilovský řiditel, s nímž se radíval, potvrdil ho v úmyslu, aby co nejdříve odjel.

„Je nezbytně nutno, abyste tam dojel, příteli,“ pravil, „ba divím se, že jste již dávno tak neučinil. Odpustíte, že s vámi mluvím bez obalu, upřímně, jako s vaším nebožtíkem otcem, jehož nemohu zapomenouti. Jste znamenitý člověk, ale máte jednu vadu, která ovšem se zakládá ve vašem šlechetném srdci, a kterou, jak nepochybuji, časem na pravou míru přivedete: příliš věříte lidem a v poctivost jejich! Lidé i málo chytří brzo vás prohlednou a těží z vaší dobroty. Vám na příklad nyní hrnou se peníze z Uher; netřeba se dokládat, jak velice se z toho těším, ale radost mou mi kalí přesvědčení, že příjmy vašeho zástupce a vůbec vašich zřízenců v Pešti jsou neskonale větší, zkrátka, že ti lidé tam vás okrádají. Bezpochyby, že vám tam bude zůstati delší dobu, abyste o všem náležitě se přesvědčil, a tu vám přímo řeknu, že se obávám, aby zde neužilo se vaší nepřítomnosti za účelem podobných nepoctivostí; učiňte svá opatření a nedůvěřujte nikomu, aspoň si ušetříte sklamání.“

Ty a podobné řeči nemálo rozčilovaly pana Antonína a naplnily jeho duši pochybnostmi a všelikým podezřením. Cestu do Uher podniknouti musil, a to bez průtahu, ale co bude se díti v závodech za jeho nepřítomnosti? K tomu se mu zdálo, že bez ženy a dítek těžko mu bude žíti. Ach, kdyby na Jezerném ještě žili rodiče Charlottini, uchýlila by se tam přes čas jeho nepřítomnosti. Ale na Jezerném seděli úředníci knížete S***, a zvěsti odtamtud byly druhu takového, že o nich raději se nesděloval se ženou, aby jí nezarmoutil. Až odjede, paní Charlotta bude tak osamotnělá s dítkami svými v této lesní odloučenosti, že bylo smutno pomysliti…

Cesta do Uher za oněch dob! To nebyla maličkost, jako dnešního dne. Kdo tenkrát se vydal do Uher, jako by dnes zajel kraj světa.

Pan Antonín se rozloučil s chotí a dítkami a odjel. Paní Charlotta zůstala na Janově samotna, a bylo jí okolo srdce, jako by manžela byla viděla naposledy. Než pan Antonín se s ní rozžehnal, požádal otcovského svého přítele a příznivce, aby často přicházel těšit ubohou samotnou a zároveň dohlédnout na závody; obdržel slavný slib řiditelův, že tak činiti neopomene.

Přítel dostával pilně slovu svému a dojížděl častěji do Janova a déle tam pobýval, než by bylo lze předpokládati vzhledem k nesmírným starostem a k ohromné práci, jež s sebou přinášela správa panství, svěřeného jeho řízení. Paní Charlotta, přes osamocenost svou, netěšila se valně z jeho návštěv. Řeči mocného pána, před nímž sta poddaných se třáslo, byly velmi sladké a kanuly od úst jako vonný med.

Park, jímž pan Antonín svého času obehnal nově vystavěný zámeček Janovský, zmohutněl a zhoustnul za uplynulých sedm let, kvetl v něm šeřík, dýchal jasmín opojující vůní svou; — drnová sedadla všude, útulné besídky ve stínu mladých smrčků, točivé cestičky, na nich drobný písek, jenž pod nohama ani neskřípal. Mladá paní ráda uchylovala se sem, celé hodiny tu trávívala, čtouc v knihách nebo zabývajíc se nějakou ruční prací, někdy sama, jindy s dítkami. Kdykoli přijel pan řiditel a v domě jí nenašel, chodíval ji hledat do parku, aby ji potěšil, otcovsky s ní pohovořil. Jí stálo psáno na líčku, že i bez té útěchy by se byla obešla; ale výtečný tento muž patrně pokládal takové těšení za svou svatou povinnost k nepřítomnému manželu a těšil dále, mluvě slova laskavá, plná něžné péče o její zdraví, o zdar obchodu atd. Jednou také prohodil cosi, jak v Uhrách je nebezpečno cestovati, že jest to země lupičův a více méně rytířsky naladěných banditů; a vida, že z jeho slov vzešlo paničce nemalé leknutí, jal se opět rozptylovati její obavy; při tom hlas jeho nabýval akcentů tak dojemných, tak bolestných, až jí samé ho bylo líto; zdálo se jí, že musí mu říci několik slov útěchy, aby přestal se bát o svého tak nesmírně milovaného přítele.

Jednou — bylo to za deštivého dne sychravého — přijel pan řiditel z Kroužilova po obědě v otevřené bryčce. Byl všecek promoklý, pokašlával a chvěl se zimou. Vstoupiv do salonu, kde mladá panička ho uvítala, jal se cosi mluviti o nezbytnosti své dnešní návštěvy, která prý svědčí hlavně závodu a jmenovitě brusírně, kde právě se koná práce druhu nad míru delikátního, vyžadujícího přísné kontroly; aby splnil přání svého nepřítomného přítele, jenž ho ve svém posledním dopisu za to požádal, že tedy vydal se sem přes špatné počasí a přes churavost svou; aby tedy milostivá paní ho měla omluvena, neukáže-li se u ní po celé odpoledne. Paní Charlotta děkovala vřelými slovy za jeho velkou obětavost, a on odešel do brusírny. Čekala ho k svačině, nepřišel, vzkázal omluvu, že jedva do večeře ukončí práci.

K svačině do zámku nešel, za to tím déle se zdržel v pisárně, kde kázal si předložiti všecky knihy. Pan účetní z toho neměl valné radosti, ale znaje poměr svého chlebodárce k přísnému panu řiditelovi, ukázal mu knihy, v nichž tento dlouho se probíral a z nichž i leccos si vypsal do svých noticek, načež se odebral do brusírny, kde pobyl nějakou chvíli, sleduje práci dělníků; odtud šel do huti, pak do skladiště, kde prohlížel vzorky. Měl náramné na pilno, jako nikdy před tím, chodil s tváří přísnou, leckdy na znamení nespokojenosti své prohodil cosi, že pan Haslinger, až se vrátí, z ledačeho nebude míti velkou radost, že vůbec zdá se mu, jako by se pracovalo zdlouhavě.

„Což váš pán vám nepsal,“ oslovil účetního, „abyste dopravy zboží urychlili?“

„Ano — ale co naplat! nelze vyráběti rychleji a proto není možno, rychleji dodávat. Potřebovali bychom o jednu pec více…“

„Nejsem vyučeným sklářem, ale na tyto vytáčky mne nechytnete! Za přítomnosti pánovy práce chodily trochu onačeji…“

„Nechodily, pane řiditeli…“

„Neračte odmlouvat, pane! Nezapomínejte, že zde stojím na místě vašeho pána; nevěříte-li, ukážu vám to černé na bílém. Ujišťuji vás, že s vaším pánem promluvím vážné slovo, jakmile se vrátí.“

Pan účetní se ulekl a mlčel jako pěna, naslouchaje se skloněnou hlavou na všecky výtky velemocného pána, jehož přísnost a neúprosnost byly známy.

Pan řiditel probíral se pak v korespondenci, ba i v receptech, veda si, jako by byl sám neobmezeným vládcem závodu. Při veškerém svém počínání dával napořád na jevo svou nespokojenost. K večeru kázal zapřáhnouti a šel do zámku, poklonit se na rozloučenou paní Charlotte. Ta nemohla než pozvati ho na večeři; on stál na tom, že doma ho očekává neodkladná práce; nicméně po některém domlouvání zůstal.

Po večeři, když dítky odešly spat, zůstal s mladou paní sám. Churavost jeho rázem jako by byla padla do vody; stal se hovorným, dal se do zevrubného vykládání různých nedostatků, ba neplech, jež shledal v huti i účtárně, a sliboval, že brzy zase přijede, aby zastával prospěchy nepřítomného přítele svého a zjednal nápravu, kde potřebí. Při tom popíjel vína sklenku za sklenkou a stával se dvornější.

„…Ach, šťastný ten Antonín,“ pravil, „a přece politování hodný! Má po boku roztomilou, krásnou paničku a opouští ji na čas tak dlouhý, zůstavuje ji samotnu, odsuzuje ji k takové nudě! Věřte, já bych nebyl schopen také krutosti! Mně kdyby se bylo dostalo takového štěstí, já bych bez vás nemohl žíti ani hodinu, byť mi z toho vzešla škoda nevím jaká! Nevidět po takovou dobu těch krásných očí, och, jaká muka!…“

Řiditel byl starší pán; třeba tvář jeho byla hladká, šedým jíním zamžený vlas jevil padesátníka; k tomu takový osvědčený obětavý přítel jejího manžela, och, z jeho úst takové poklony neznamenaly pranic, a ona mohla je přijati s úsměvem na krásných, korálových rtech, byť hrubě se jí nelíbily.

A víc a více se rozhovořil, roztoužil Kroužilovský všemohoucí pan řiditel v pyšném vědomí své nepřemožitelnosti; i mluvil laskavě a jal se cukrovat jako hrdlička.

„V závodech, v obchodu, všude mohu zastati vašeho drahého chotě, krásná paní… kéž bylo by mi dopřáno i při vás zaujati jeho místo, aby mladé, láskou plápolající vaše srdečko netrpělo hořem a touhou…“

„Ale, pane řiditeli… divné jsou vaše řeči…“ odvětila, všecka se rdíc.

„Odpusťte — ale nevíte, jak s vámi cítím. Buďte přesvědčena, že mluví ze mne čistá sympatie, kterou budíte v každém, komukoli se dostalo štěstí, přiblížiti se vám. Jste mi světicí, které bych nejraději na kolenou vzdal svůj hold. Jsem upřímný, nezištný přítel vašeho Antonína, ale ještě neskonale větší láskou lnu k vám, mé dítě!… Jsou to city čistě otcovské, a jedinou prosbu k vám vznáším: zachovejte mi malinké místečko ve svém srdci! Vše, co mým jest, složím k vašim nohám… Na rukou vás budu nosit a starat se o vás, vašeho manžela a vaše dítky, abych, co zlého by vás mohlo potkati, od vás odvrátil…“

Ubohá paní, která jakživa takových řečí neslyšela, nevěděla, co odpověděti. Tušila, že za tímto projevem sympatie se skrývaly city poněkud jiné než otcovské, a přece zdálo se jí, že by bylo jí samé nedůstojno, podkládati mu nekalých úmyslů. Takový vážný pán, ženatý, otec četné rodiny, ba dvou vdaných dcer… a přece, a přece…

„Pane řiditeli,“ pravila po chvíli rozpačitého mlčení přívětivě a přes to, že hlas její se chvěl, „pane řiditeli, jsem vám velice vděčná za přátelství, jež mi projevujete. Ctím vás jako otce a neopominu sděliti se s Antonínem, až se vrátí, jak šlechetně hájíte prospěchů jeho a jak i ke mně jste byl laskav.“

Řiditel vstal; oči jeho utkvěly na ní s výrazem zvláštní něhy, tak že jí bylo u srdce jako ptáčeti, očarovanému pohledem chřestýše. Přistoupil k ní, sklonil se a vtiskl na její bílé čelo žhoucí polibek; levice jeho zmocnila se její ručky a pravice snažila se objati štíhlé její tělo.

„Má zlatá! Má drahá!“ šeptaly jeho rty, i jal se líbati její ruce.

Tu ona, jakoby procitla ze sna, rázem se vzchopila, odstrčila ho, a vybavivši se z jeho objetí, vztáhla ruku po zvonečku na stole. Chtěl jí v tom zabrániti, zmocniti se její ruky; bylo pozdě: pronikavě zacinkal zvoneček; ve dveřích objevil se lokaj.

„Pan řiditel chce odejeti,“ pravila pevným hlasem, „ať jeho kočí zapřáhne…“

„K službám, milostivá paní,“ odpověděl sluha a spěchal vyřídit rozkaz.

Byli zase sami.

„Vyháníte mě, milostivá,“ zakoktal, všecek se chvěje s obličejem křečovitě staženým.

„Vyháníte se sám,“ odtušila, přemáhajíc hněv svůj.

„Divně mi děkujete za moje služby. Pamatujte si, že ještě nikdo mnou nezhrdl. Mějte se na pozoru, má holubičko…“

„Prokážu se vděčnou za vaše služby tím, že budu mlčet před Antonínem o tom, jak právě jste se zachoval. Dobrou noc, pane řiditeli!“

Pokynula hlavou a zmizela v pobočních dveřích.

Pět minut na to odjížděl z Janova s pokořením svým všemohoucí pan řiditel Kroužilovský. Ujížděl blátem a hrčícím deštěm; těžké, černé mraky se spouštěly až k zemi. Ale černější, temnější byly myšlénky, jež se rodily cestou tou v hlavě velmožného…

Ani paní Charlotta nestrávila klidně onu noc. Krůpěje deště šlehaly do oken ložnice, a jako ty chladné kapky rojily se v duši chmurné myšlénky. Vzpomínala, přemítala. Nevýslovná touha po vzdáleném manželu naplnila veškeru její bytost. Kéž by tu byl! Kéž by mu mohla říci!… Toť, hle, byl obětavý, nezištný, otcovský jeho přítel! Podobalo se jí, že obrovitý, děsný, šeredný pavouk zapřádal chotě do svých sítí… pomalu, pomalu, ale s neodvratnou jistotou. Mráz ji obcházel.

V komnatě vedle její ložnice spaly děti. Zatoužila po jich pohledu, aby se zbavila děsících vidin. Vstala, došla k nim, zlehoučka, aby jich nevyrušila ze sna. Hořela noční lampa, polévala slabou září svou čtvero růžových líček. I sklonila se nad nimi mladá matka, jakoby střežiti chtěla dýchání jejich.

Co z nich bude? Co jim život přinese?

Ach, život lidský! Ona sama o něm dosud nepřemítala, ale rázem si vzpomněla, co i jí už smutného přivál. Slzy vytryskly jí z očí.

„Moji andílkové!“ zašeptala, požehnala je znamením kříže a opět šla ulehnout, zůstavivši za sebou dvéře otevřeny.

Domnívala-li se, že po tom, co se stalo, pan řiditel už nezavítá na Janov, klamala se. Jedva minuly tři dni, už tu byl zase. Pravda, u ní se málo pozdržel; přišel se poklonit, promluvil několik bezvýznamných slov a zašel do účtárny, kde zase prohlížel knihy a činil poznámky. Pak šel do huti, sledoval práci fukačů, přeptával se a odjel, rozloučiv se chladně s paní Charlottou. Tak vedl si po delší dobu, vyhýbaje se stykům s mladou paní; neobědval s ní, nesvačil, nevečeřel a nemluvil, leda nejnutnější věci.

Paní Charlotte se zdálo, že občas z jeho očí k ní zaletěl pohled prosebný, smutný. Nezkušená a lidí neznalá počala přemítati ještě jednou pod dojmem dorážejícího na ni soucitu o tom, co mezi nimi se bylo událo, a tu jí bylo, že snad příliš přísně, ba nespravedlivě posuzovala jeho jednání. Těžko říci, kam toto nové pojímání věci by ji bylo přivedlo, kdyby manžel její nebyl se vrátil.

Byl tu opět a žil podle ní šťasten a vesel, dočasné odloučení od ní rozmnožilo jeho lásku. Výsledek jeho pobytu v Pešti byl, pokud obchodní stránky se týče, velmi uspokojivý. Rozšířil počet zákazníkův, učinil nová opatření v závodě na základě nabytých tam zkušeností, ale přesvědčil se zároveň, že mu bude častěji dohlédnouti do uherského města, aby obchod nadále zdárně rozkvétal. Pan řiditel Kroužilovský, který poněkud stísněně ho uvítal, přesvědčil se, že paní Charlotta slovem se nezmínila o otcovské lásce, kterou jí byl projevil, a přijímal vřelé jeho díky nikoli bez okázalého sebevědomí přes to, že blahosklonnými slovy je odmítal, jakoby takové služby byly nejpřirozenější věcí na světě.

Tak uplynul rok, a po roce, tentokráte na zimu, pan Antonín odjel znovu do Uher, a paní Charlotta opět zůstala samotna s dítkami na Janově.