Skřivánkovi (Shelley)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Skřivánkovi
Autor: Percy Bysshe Shelley
Původní titulek: Ode to a Skylark
Zdroj: SHELLEY, P. B. Výbor lyriky. Praha: J. Otto, 1901. s. 69–73.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70
Vydáno též pod názvem Skřivanu v Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 219–222.

                   Zdar ti, čacký duchu!
                   Nejsi ptákem, když
                   z plna srdce ruchu
                   z nebes, neb jim blíž
vyléváš s prostým kouzlem svých hojných zpěvů číš!

                   Vždy výš do oblak
                   od země ty spěješ,
                   jak ohnivý mrak
                   azurem se chvěješ,
a pěje, stoupáš výše a stoupaje vždy pěješ!

                   V zlatém plání světla,
                   v němž jde slunce spat,
                   kde zeď mraků světlá,
                   letíš napořád
jak beztělesná radost, která chce právě vzplát!

                   V letu tvém kol tebe
                   červánků nach kles’,
                   jako hvězda nebe
                   den kdy blíž se snes’,
ty’s rovněž nezřen nikým, však já tvůj slyším ples.

                   Paprsky jak ryzí
                   té stříbrné z hvězd,
                   jejíž lamp zář mizí,
                   v zoře nechtíc kvést,
my sotva vidíme ji, však cítíme, že jest.

                   Zem i vzduch jsou plny
                   kouzla hlasu tvého,
                   jako noci vlny
                   z mraku jediného,
když luny tryskne záře lem jasníc nebe všeho.

                   Kdo ty’s? ret náš chví se,
                   kdo ti roven as?
                   S duhy nesklání se
                   takých kapek jas,
jak z přítomnosti tvojí déšť písní zas a zas!

                   Jako básník skrytý
                   ve světle dum svých,
                   v hymnách lká své city,
                   až svět slouchá tich,
jat nadějí a strachem, ač neměl tuchu jich;

                   Hradu na cimbuří
                   princezna jak kvílí,
                   lásku, jež v ní zuří,
                   tišíc v tajné chvíli,
jak láska sladké písně až bol ji zatopily;

                   Světlušky jak blesk
                   rosnou nivou lítá,
                   vzdušných barev lesk
                   sije kol, se kmitá,
že nevidíš jí v květech ni v trávě, kde je skryta;

                   Jako růže v síti
                   jež se listů kryje,
                   když jí květ, jímž svítí,
                   teplý vánek zryje,
vše těžkokřídlé krádce svou sladkou vůní zpije;

                   Jarní déšť jak běží
                   v třpytivých trav tříseň,
                   květy rosou svěží,
                   vše, co nezná tíseň,
co jasné, čisté, čerstvé, tvá překonává píseň.

                   Ptáku nebo duchu,
                   uč nás dum svých pění,
                   neslétlo mi k uchu
                   lásky, vína ctění,
jež dýchat může proudy tak božských unesení!

                   Svatební, věř, chór,
                   zpěv jenž triumf hřímá,
                   ve tvůj rozhovor
                   prázdnotou nás jímá,
vždy jakýs nedostatek, my tušíme, je s nima.

                   Kde jsou písní tvojích
                   zřídla? Na vrcholu
                   hor, či v polích, zdrojích,
                   v tvarech nebe, dolů?
Je láska to k tvým dětem, je neznalost to bolu?

                   Jasný, pronikavý
                   ples tvůj nezná zmdlení,
                   nudy těch stín lkavý
                   nepadne v tvé pění,
ty miluješ, však lásky ty neznáš přesycení.

                   Ať bdíš nebo spíš,
                   ty o smrti taji
                   hlubší pravdu víš,
                   nežli nám sen bájí,
jen tím to, že tvé písně tak křišťálově hrají!

                   Zříme v před i zpět,
                   to, co není, lkáme,
                   vždycky trudu hnět
                   v každém smíchu máme,
vždy v nejsladších svých písních svůj smutek zpovídáme.

                   Míti ve zhrzení
                   záští, pýchu, strach,
                   nebýt narozeni
                   k žití ve slzách,
zda bylo by jen možno tvou radost stihnout v snách?

                   Dražší nad vše rytmy
                   zvuků čarovných,
                   nad poklady v přítmí
                   spící starých knih
tvůj um by vzor byl pěvci, tvůj, jenž se nad prach zdvih’.

                   Uč mne plesu části,
                   jímž se musíš chvět,
                   šílenou tu slastí
                   překypí můj ret,
že jak teď slouchám tobě, kol slouchat bude svět.