Sestry/2.

Sestry Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 140–143. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Krátký zimní den sklonil se k večeru. Na zejtří byl svátek, a děvčata odešla od paní Olešovské dříve, nežli z krámu obyčejných modistek.

Samotna seděla nyní Emilie s Cecilií v osvětleném pokoji. Matka se nebyla ještě vrátila.

Emilie byla poloviční nevěstou. Aspoň se byla před pěti lety seznámila s mladým právníkem Hradeckým a opoutala šlechetného, první láskou zaníceného jinocha tak, že ji za družku života svého vyvoliv, pořádně o ni se ucházel. I přislíbil ji pod střechu svou uvésti, jakmile jenom sám někde nějakou nalezne.

Po skončených studiích odebral se nadějný ženich za příčinou svého povolání na venkov. Teď ale meškal od několika dní opět v Praze, kdežto měl v tomto svém povolání něco pojednávati.

Bylo již po páté hodině. Emilie počítala každou minutu. — Konečně vešel dávno čekaný kvapně do dveří. V jeho chodu, v jeho tváři, v jeho pohledu jevilo se radostné pohnutí. Byloť na něm tím patrnější, an se od jeho obyčejné jemněvážné bytosti velmi lišilo.

„Já přijel tehdáž za dne šťastného,“ promluvil po zběžné pokloně k Emilii, mladší její sestry si téměř ani nepovšimnuv. „Té radosti byl bych se v Praze nenadál.“

„Co pak se přihodilo?“ ptala se dívka velmi zvědavě, a sladkým tušením zvlnila se prsa její.

„Pomysli si jen, drahá Emilie!“ začal Hradecký, umístiv se vedle ní na sesli, „jak mocného vzniku svatá věc naše nabývá, jak bujné kořeny naše národnost i v životě Pražském rozkládá a jak spanilé, bohaté ovoce slibuje! Pomysli jen — národní smýšlení opanovalo zde již tolik duší, že mohou svou bytost veřejným bálem osvědčiti.“

„Já ti nerozumím,“ řekla Emilie jaksi malomyslně.

„Nu, tedy věz, že budeme míti příští úterek bál,“ poučil ji Hradecký, „na němžto se pokusíme alespoň ve společenském životě s národním, mateřským jazykem vystoupiti a před světem živý důkaz nového života našeho podati. Právě jsem mluvil s několika pány, kteří k tomuto krásnému podniknutí první myšlénku prohodili — jsou to mužové o literaturu naši nemálo zasloužilí, ve spolku s několika zachovalými a horlivými měšťany — ti činí již k tomuto slavnému dni nemalé přípravy. Hleď tedy, milá Emilko, abys měla také šaty v pořádku — já se na ten den těším jako dítě.“

„Jako dítě — to může být,“ řekla Emilie, nemohouc svou nelibost docela ukryti, „ale ne jako muž. Jáť myslila, kdo ví jaké štěstí tě potkalo, že jsi snad dostal radostnou zprávu o žádaném justiciarství; zatím z toho vypadne — hloupý bál.“

„Milá Emilie,“ prosil Hradecký, „nebuď nevrlá. Tyť býváš ráda vesela, a — hloupý ten bál není. Justiciarství mi neuteče, moje láska neuhasne a tvoje, tuším, nevychladne — nám to neuškodí, když ještě i půl léta počkáme; ale národní věc naše nesmí se odkládati a protahovati —“

„Ovšem, ovšem!“ posmívala se mu nakvašená dívka. „Protože ti ta národní věc tolik vynáší!“

„Mně — tobě — celému národu vynáší!“ zvolal mladý muž, a v horlivosti povstal se sesle; „všem vynáší, jichžto srdce jest otevřeno lidské hodnosti a blahosti. Jako rosa nebes, jako paprsky slunce padá na nás květ se stromu zdařilé národnosti, že to ani nevíme, nevidíme, necítíme, pakli nepatříme k zasvěcencům.“

Na to začal přecházeti po pokoji. Emilie bodala netrpělivě jehlou do straminu. Konečně jal se dobrosrdečný Hradecký zase mluviti.

„Emilko, moje zlatá duše!“ promluvil tonem prosebným, a znovu se vedle dívky posadiv, důvěrně se k ní naklonil. „Neškádli mne! Nedělej se jinak, než jak si tě přeji, abys byla, a jak vskutku býti můžeš, kdybys chtěla tu kůru setřásti, kterouž obyčejné vychování okolo srdce tvého položilo.“

„Jaké vychování?“ ptala se dívka, hněvivě od své práce oči pozvednuvši. „Mně se zdá, že je mé vychování dle toho —“

„— že učiní dost všemu požadování, jakové se činiti může k dívkám vzdělaným,“ přejal jí kvapně řeč Hradecký. „Vím to, vím, moje drahá! Mysl tvá je lesknavý diamant, srdce tvé je ryzé zlato, a nejednou se naplnila duše moje pýchou, že jsem tento poklad vydobyl v zápasu milostném. Ale s jedné strany zůstalo tvé srdce pustinou, kdežto se právě nejvonnější a nejkrásnější kvítí zroditi mělo.“

„Vím, vím, co myslíš,“ odpověděla Emilie. „Ty bys rád, aby na té pustině srdce mého semeno tvého vlastencování se ujalo, ale na to čekáš nadarmo. Já v tom nenacházím nic důležitého — nic moudrého, a řídím se dle většiny hlasu veřejného.“

Hradecký neodpovídal. Nebyloť to ponejprv, co se v této věci s vyvolenou dívkou shodnouti nemohl. Bylať to již rána stará, kteráž nyní v prsou jeho zase krváceti začala. I seděl tu chvíli s hlavou svislou — před očima tanula mu celá jeho budoucnost; potom se vzchopil a hlasem nad míru měkkým ptal se Emilie:

„K úterku se ale připravíš?“

„Já nejdu nikam!“ odbyla ho dívka velmi krátce.

„Já chtěl ten den mezi nejkrásnější svého života připočísti.“

„Já ale nemám chuti vydati se pro cizí pošetilost u veřejný posměch!“ prohlásila se dívka od práce povstavši.

Hradecký zaťal pysky, pohledl na ni okem plamenným a pak sáhl po klobouku.

„Dnes mluví z tebe zase bratr,“ jal se na to mluviti, „a mně je bolestno s tebou válku vésti. Snad budeš zítra jiného rozmaru — pomyslíš-li, že bychom mohli krásného večera užíti.“

„Vůle moje není žádný rozmar,“ odpověděla Emilie nově popuzena, že nechtěl nastávající manžel podle její hlavy mluviti; „a kdo chce se mnou se těšiti, musí také mou vůli uctiti.“

„Budu se dle toho chovati,“ řekl Hradecký polohlasitě, a ukloniv se kráčel ke dveřím.

V tom se za ním ozvalo jméno jeho. Cecilie vyskočila, opustila stolek a lehkou nohou octla se u dveří. Tam sepjala dětinsky před Hradeckým ruce a hleděla naň s nevýslovnou důvěrou.

„Ne, ne — tak neodcházejte!“ prosila. „Porovnejte se — rozumějte si — hněv otravuje srdce.“

„Cili!“ zkřikla na ni sestra, a z očí jejích vyletěly dva blesky.

Dívka sebou trhla, sklopila hlavu a vracela se na své místo.

Hradecký odcházel jako pouhý stroj. Slova nevšímané dívky byla bouři v prsou jeho poněkud utišila; před zrakem jeho nebylo ale ještě jasno.