Sestry/1.

Sestry Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 137–140. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Paní Olešovská, vdova po venkovském úředníku, cvičila dívky v rozmanitých ženských pracech. Za tou příčinou byla se přestěhovala do Prahy, a hlučné toto sídlo mnohotvárných potřeb poskytovalo jí od několika let dosti hojného pramene k slušné obživě, ku kteréž malá její pense nedostačovala.

Psalo se roku 1840. Masopust prováděl právě své nejveselejší rejdy, když několik jeho nejvroucnějších ctitelek u paní Olšovské velkou radu mělo. Bylo to šest dívek v onom šťastném stáří, kdežto jim kroj nového klobouku, masopustní tanec aneb zamilované psaníčko největších starostí, ale i největších rozkoší působí. Vesměs byly dcery z dobrých domu, kteréž poupata svá raději soukromé osobě nežli veřejným školám vševládné mody svěřily.

Všech šest sedělo tu v teplém pokoji okolo velkého kulatého stolu, a jazýčky jejich pohybovaly se jim v ústech tak pilně — ne-li pilněji — jako jehly v rukou jejich. Bylyť bez přísného dohledu; paní Olešovská odešla v důležitém řízení, a nejstarší dcera její, veselá Emilie, hodila se dobře za společnici, nikoli ale za dozorkyni.

„Co pak je to na celou Prahu!“ ozvala se nyní černooká Betinka. „Já tancovala ve všem všudy teprva čtyrykrát, a naposled byly jsme již ve čtyry hodiny doma.“

„Proč jsi nešla na juristský?“ řekla rusovlasá Julie, a pozvedla při tom hlavinku tak pyšně, jakoby na tom kdo ví co záleželo, že byla sama na bále, jenžto stál u veliké pověsti, — „proč jsi nešla na juristský; měla bys náhradu za deset jiných večerů.“

„Leda bych bláznila!“ vysmála se jí Betinka. „Malé domácí vyražení — hodný velký pokoj, dvacet známých, dvoje housle s nějakou píšťalkou, několik koblih a šálek dobrého kafíčka — to je mi stokrát milejší nežli všechny veřejné bály, a kdyby ležely na jedné hromadě.“

„To je pravda!“ dosvědčilo několik hlasů. „Pravá rozkoš není jinde nežli na domácích vyraženích.“

„Přijde na to, co rozkoší jmenujete,“ prohlásila se proti nim Aurelie s panským pousmáním. „Kdo se raduje mezi úzkými stěnami, u výparu planoucích svíček, v kartounovém šatě, mezi půltuctem všedenních přátel, tomu arci nemůže lahoditi velikolepý sál, zářící lustry, leskuplné roucho a tisíce zpytavých, žasnoucích zraků — a přece je to něco, že tím prsa blahostí div nepuknou.“

„Pak o tvé bály nestojím!“ zachechtala se Betinka. „Já nemám chuti, aby mi prsa popukala. Ostatně, jako já nevím, jak se kdo na bálech veseliti může, na něž nejdříve náklad vede, za kterýž by si jinde na celý rok důstojnější zábavy objednati mohl, a kde se potom jen jako na drátkách točiti musí: tak nevíš také ty, co to je, veseliti se po domácku a masopustu v pravdě užiti.“

„Hleď si práce a nemař času marným lelkováním!“ prohodila na to dcera domácí.

Slova její týkala se asi šestnáctileté dívky, kteráž o samotě u malého stolku vedle okna seděla. Byla to Cecilie, mladší její sestra — podivné stvoření, ještě nerozvité, ale k plnému puku již uchystané poupě. V duši její dřímal celý svět zvláštních náhledů a pocitů; posud nemohly ale na světlo — čekalyť na kouzelné slovo, kteréž jim bránu otevříti mělo. Její nejbližší příbuzní měli ji ale za slabou, na mysli nedospělou, nebo za snilku, k ničemu se nehodící, nežli ku všední práci domácí.

Ona pletla nyní váček, byla však ve práci své ustala a dávala pozor na rozmluvu děvčat.

„A což aby Cilinka naši hádku rozhodla?“ ozvala se zase dovádivá Betinka. „Ať nám poví, které bály se jí lépe líbí — domácí nebo veřejné?“

Ostatní děvčata se dala do smíchu. Vědělyť vůbec, že Cecilie skoro ani z domu nevychází.

„Viděla jste již někdy tancovat?“ ptala se jí dále horlivá zastavatelka domácích veselůstek.

„Ó — já jsem již také tancovala,“ odpověděla tato svým jemným, sladkým hláskem pološeptavě, a po tváři jí přeletěl úsměv jako při blahé vzpomínce.

„Je-li možná? — A kde pak?“

Ale dívka nedala odpovědi. Sklopila hlavu a hleděla si zase díla svého.

„Před třemi lety, když tu byl ještě Hradecký,“ promluvila nyní sestra její, „vzali jsme ji jednou na malý piknik, a ten jí leží pořád ještě v paměti.“

„Ah, to bylo tenkráte,“ ozval se hlas mezi dívkami, „někde na Malé Straně, kde se nesmělo jinak nežli česky mluviti?“

„Ale jděte! — Je-li možná? — jenom česky?“ divila se děvčata. — „A jaká to byla společnost?“

„Ó, společnost byla vybraná, to vám mohu ujistit,“ řekla Emilie poněkud horlivě, neboť se jí otázka nelibě dotkla. „Jen že to byli samí vlastenci.“

„Vlastenci?“ divily se opět některé, jimž toto posvátné, ale bohužel! od početí svého již mnohokráte zneuctěné, zkaceřované a zneužívané jméno ještě jako jazyk amerických pranárodů zaznívalo. „Kdo pak je to?“

„To jsou lidé,“ poučovala je Emilie dle své obmezené vědomosti, „kteří nechtějí jinak nežli česky mluviti.“

„To není možná!“ ozvalo se na to z několika úst. „Jak pak by mohl někdo jenom česky mluviti.“

Cecilie pozvedla zase svou hlavinku a tmavomodré oči její utkvěly s podivným výrazem na dívkách. Hleděla na ně a jakési bolnoútrpné usmání pohrávalo okolo rtů jejích.