Sestry/3.

Sestry Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 143–146. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

U velikém pohnutí přecházela Emilie po pokoji. Její štíhlá, pružná postava zdála se každým okamžením zrůstati. Prsa její dmula se hněvem a lítostí. Za časů známosti své s Hradeckým bylať sice již mnohokráte v podobném případu, ale dívčí svévole a uražená citlivůstka prošlehávaly z ní ještě teď jako prvním, prudkým plamenem a zmítaly jí, jakoby ponejprv u vlnobití těchto vášní tonula.

„Proč jsi Hradeckého zdržovala?“ obrátila se konečně s prudkými slovy k Cecilii, která si již opět své práce hleděla. „Proč se mícháš do našich záležitostí?“

„Proč?“ opakovala Cecilie, veliké oko své mírně k sestře pozdvihnuvši. „Protože mne srdce bolí, když se někdo hněvá — a protože bych šla ráda do bálu,“ doložila pološeptavě.

Emilie se nad ní pozastavila s nemalým podivením. Byloť jí až k smíchu, že to děcko a domácí „Popelka“ na něco takového pomýšlí.

„Nesměj se mi,“ řekla Cecilie, a bolestné trhnutí pohnulo bledými tvářemi jejími. „Já nemám celý rok žádného vyražení — a když začal Hradecký o českém bále mluviti, zachvěla sladká naděje srdcem mým, že i pro mne s bohatého stolu rozkoší vašich drobeček odpadne, kterýmž bych se pak na dlouhé časy ve své opuštěnosti těšila, jako se těším zpomínkou ode tří let.“

„Hleď si ohniště a jehly!“ odbyla ji popuzená sestra; „pak ti zajdou takové myšlénky.“

Cecilie neodpověděla. Oko její spočinulo chvilku na sestře, pak se obrátila zase ku práci.

Při vší své rozhořčenosti cítila nyní Emilie, že učinila svými slovy pilné, dobré, povolné dívce křivdu.

„Nemysli si,“ začala se po krátkém zamlčení omlouvati, „že bych ti nějakou výčitku dělala —“

Cecilie zavrtěla hlavou.

„Ne, to si nemyslím; sic bys musela býti tak nespravedlivá sestra, jako jsi nespravedlivá milenka.“

Emilie nemohla neobyčejnou její řeč pochopiti. Nevypravila ze sebe nic jiného než pouhé:

„Co ti napadá?“

„Či nejsi k Hradeckému nespravedliva?“ opětovala útlá dívka, v práci zase přestanouc. „Žena má býti doplňkem duše mužovy, má souzvučně zpívati píseň srdce jeho, má býti odleskem vůle jeho: ty ale vedeš válku s největším přáním Hradeckého, a jako zaslepená tropíš svévolnou hříčku s vůlí jeho.“

„Pozbyla jsi rozumu?“ ptala se Emilie, nechtíc ani svým uším věřiti, an jindy skoro opovrhovanou sestru co živa poprvé takto mluviti slyšela. Ale tato nedbala na slova její. Povstala a přikročila k ní.

„Avšak nejen k Hradeckému, i sama k sobě jsi nespravedliva!“ pravila. „Nejsladšího citu a nejhrdějšího vědomí sama se zbavuješ a ucpáváš v prsou pramen, z něhož by měla nejšlechetnější ctnost prouditi v syny a dcery, kteréž ti Bůh sešle — totiž láska k drahé vlasti a ke všemu, co nám lůno její podává. A tys vyvolena mezi mnohými — tobě dán na cestu tvých budoucích povinností pomocník, jakého tisíce žen za našich dnů ještě nemají, tobě se obětuje muž, jehož srdce na oltáři vlasti hoří, kterýž nosí blaho národu v prsou svých. Ó, naše dívky, ženy a matky měly by v tom nacházeti hrdost, že je Bůh postavil na zemi v tu dobu, kde svou láskou, svou vůlí a péčí ku povznesení národa našeho v tak veliké míře přispívati mohou!“

Libozvučně linula se slova ode rtů dívčích; slabounká postava její zdála se býti zvýšena, tváře osloněny. V němém úžasu poslouchala ji Emilie. Chtěla jí něco namítnouti, ale nevěděla, jakými slovy začíti.

„Chceš mě snad mistrovati?“ sklouzlo jí konečně se rtů, a hněvivý pohled její doložil, co ústa povědíti nemohla.

„To mi nenapadlo,“ řekla Cecilie posud ve svém zanícení. „Ale já ti chtěla jen říci, proč jsem se na bál těšila, o němžto mě zpráva jako nebeská hudba projela — a jak tě náramně lituji, že nemůžeš pochopiti člověka, v jehož ruku položiti hodláš budoucí blaho své! Co má — co může o tobě smýšleti? Tou zbraní, jakou ty proti němu bojuješ, dovede se opírati každá pošetilá ženština. Tím nezvrátíš víru mužů nejšlechetnějších a nedokážeš marnost nejhorlivějšího snažení — řekneš-li: K čemu ta láska k mateřskému jazyku? k čemu to přitulení k vlasti a národu? — co ti vynese to vlastencování? Svévole, úsměch, lhostejnost, potupa — to jsou zbraně, kterých každý, i nejvšednější člověk chopiti se dovede — a ty máte hned po ruce, jimžto je kus vezdejšího chleba, trochu pohodlnosti a pomíjejících rozkoší nejvyšším cílem života. Ale otevříti máte srdce do kořán a vystlati do něho cestu vonnými růžemi, aby do hlubin jeho mohla vejíti láska k vlasti, jako do hodné svatyně — abyste byly tou božskou polovicí, kterouž muži ve vás tak rádi hledají. Proto jsem chtěla k tobě mluviti,“ doložila s jemným omlouváním a ještě blíže k ní přistoupila, „ne jako mistryně, jako sestra tvoje, abys učinila Hradeckému po vůli a —“ dokončila s dětinskou prosbou — „šla na bál.“

„Dej mi pokoj,“ odbyla ji Emilie mrzutě, „a hleď, abys moudrosti své, kteroužto jsi až podnes chytře ukrývala, k dosažení jiných věcí naložila, nežli je veřejnost, kdežto bys jen posměch ztržila.“

Cecilie se zamlčela, sklonila hlavu, a tichá, pokorná, jako byla po celý život, sedla zase ku práci.