S poctivostí nezahyneš/7.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 176–180. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jak jsme již pověděli, zůstala po Vorlíčkovi mladá vdova. I byla to osoba na obstání, zdravá, hezkých tváří, a co se týče domácnosti, jako oheň do díla. Řemeslník si nemohl pilnější pomocnice přát, a nebožtík ji také z celého srdce miloval.

Říkává se, že je první láska nejsilnější; všeobecně může to býti pravda, víť se ale také z hojné zkušenosti, že i druhá někdy tak prudká bývá, že všechny meze rozumu přeskočí a v srdci velikou, bolestnou spoustu způsobí.

I není se také čemu tuze diviti, když si mladá vdova, nemajíc právě takové srdce, kteréž by dlouhou žalost přechovávalo, a jsouc jinak plna živobytí — když si, pravíme, mladá vdova zasteskne a pak oči toužebně po mladém člověku pozvedne, s kterým denně obcuje.

Něco podobného přihodilo se i ovdovělé Vorlíčkové. Ona byla sice manžela svého upřímně milovala i nesla na počátku ztrátu jeho velmi žalostně; ale prostý rozum její pravil potom:

„Co je jednou pryč, to je pryč, co bych se proto soužila? Já učinila svou povinnost; teď jsem svojí paní!“

Mimo to byla ženuška takové povahy, že se nemohla dlouhé a nyní, jak se domýšlela, zbytečné truchlivosti oddati, a protož to byla věc docela přirozená, že si začala po nějakém čase rozličné myšlénky na člověka dělati, kterémuž byl nebožtík vedení řemesla jejího odkázal.

Malina byl příjemný mládenec, jemných způsobů a rozuměl dílu co nejvíce; že byl o něco málo mladší, to se nezdálo mladé vdově ani nejmenší překážkou (ačkoliv by to v skutku skoro při každém uzavírání stavu manželského překážkou býti mělo), a protož doufala, že nebude tuze dlouho smutek nositi. A čím déle, čím častěji na to myslila: tím více rozpalovalo se srdce její a zrůstalo v něm toužení.

Prvních šest neděl šlo u ní všecko obyčejnou cestou, leda že ještě na ulici černý klobouk a po domácku bílý čepec s černými pentlemi nosila. Potom se ale začala pilněji strojiti; vždy byla co nejvíce uhlazena, i zdálo se, jakoby si byla každý den nejpřívětivější tvář vybrala. Při tom měla každou chvíli s Malinou co jednati a volala ho do druhého pokoje, i ptala se ho na to a na ono, jenom aby s ním pobyla. Dle nynějšího, ale bohužel! nedobrého způsobu, protože zrušil jakýsi jemnější domácí ouvazek mezi mistrem a chasou, bydleli a stravovali se tovaryšové její mimo dům; jediný Malina jedl s ní u jednoho stolu, a musel tam od posledního času i bydleti, aby byl pořád po ruce a měl dílo i učedníky na očích. První čas byla strava, jako jindy bývala, jednoduchá; nyní se začalo úpravněji strojiti a dvakráte za týden přišla na stůl pečeně, jednou nějaké kuřátko, a zhusta něco moučného, protože to Malina rád jídal. Někdy mu vdova nejlepší kousky sama na talíř kladla, a měla radost, když mu chutnalo. Teď mu koupila hedbávnou tkaninu na vestu, pak zase pěkný šátek na krk. Mladík ale nepochopoval, co tím vdova obmýšlí, i bral to za důkaz její uznalosti nebo za dárky, jimiž ho chce k ustavičné přičinlivosti povzbuzovati, a proto si vděčně předevzal, že všechno vynaloží, aby se jí zachoval. Ani ohnivější pohled mladé ženy neuměl si nezkušený mládenec vyložiti a potutelnému usmívání domácí děvečky již docela nerozuměl; ano myslil ve své prostotě, že mu tato snad osidla klásti chce, a protož jí ukazoval nejchladnější tvář. Co se vlastně děje, nač si vdova myslí, o tom neměl ani nejmenšího zdání; ale tím lépe to pozorovala chasa ostatní a mnohý mu to záviděl.

Jednoho dne přišel tovaryš, jenž byl nejdéle u Vorlíčka pracoval, pozdě do díla a k tomu napilý, ačkoli na něj práce na popil čekala. Učinil to naschvál. Václav se nemohl zdržeti, aby mu něco neřekl, neboť se bál mrzutosti se svým zákazníkem a starému tovaryšovi nechtěl přec dílo vzít a jinému dát. Připomenul mu tedy, aby to podruhé oznámil, když nebude chtít pracovati, aby se dílo nezdržovalo.

„Nu, nu! však nebude snad tak zle, vysoce moudrý pane mistře!“ ušklebil se tovaryš, maje na mladíka již dávno s kopce, protože mu byl (jak sám nejednou řekl) jakožto staršímu tovaryši místo „verkfíra“ před hubou vzal, na něžto si on za Vorlíčkovy nemoci velkou naději dělal. „Snad nebude tak zle! Člověk není žádné poleno, aby si jednou veselý den neudělal.“

„Ten si můžete každý den udělat,“ řekl Malina mírně, „a nikdo vám v tom nebude zbraňovati; jenom nesmí při tom živnost trpěti.“

„Vaše živnost — ne? ha, ha, ha! Jen pomalu s tou flintou, aby nespustila před časem — anebo aby nesklaplo.“

„Vy nejste mocen rozumu. Jděte se raději vyspat; práci dám jinému.“

„Oh, jen poroučejte, moudrý pane! — vy máte sílu rozumu, to víme; sice byste se o živnost tak tuze nestaral, hahaha! Ale ovšem, mladá vdovička za to stojí — a mistrovství je také dobrá věc.“

„Jak to myslíte?“ zvolal nyní Malina a krev mu vstoupila do tváří.

„I nedělej se, panáčku, nevinným!“ ušklebil se zase tovaryš. „Jako bychom byli slepí a neviděli, kam biješ, a co se mezi tebou a paní mistrovou zaplítá! Ó jdi, jdi a pohlť všecko a potom praskni!“

„Ha, ty lháři! — ty utrhači!“ rozlítil se nyní Malina, když byl konečně smysl tovaryšovy řeči pochopil. „Ty se opovažuješ —?“

I strhnul se pokřik v tomto domě tak neobyčejný, že sama vdova starostlivě z kuchyně přiběhla, aby zvěděla, co se děje.

„Nic, nic, paní mistrová!“ začal Malina u veliké nesnázi, neboť myslil, že musí ze samé šetrnosti před ní utajiti, o čem se tu mluvilo, a nevšímaje si potměšilého usmívání ostatních tovaryšů, zapomněl se ve své popuzené nevinnosti tak dalece, že mladou ženu horlivě za ruku chopil a ji rychle do druhého pokoje odváděl. Byloť to poprvé, co se jí dotknul, a vdovička si to nechala líbiti.

„Ale co pak máte, milý Vencl?“ ptala se ho, když byli o samotě. „Vyť hoříte, že by mohl o vás rozsvítit. Co pak se vám stalo?“

„I nic — prosím, malá mrzutost,“ vymlouval se mladík; „to zase přejde. Růžička se napil a tu mu vlezlo něco do hlavy.“

„Ale co je to?“ ptala se vdova dotíravěji, jsouc tomu povděčna, že mohla s oblíbeným mládencem jedenkráte důvěrněji mluviti. „Co je to? Já to musím věděti. Vyť jste všechen bez sebe.“

A vskutku červenal a nepokojil se Malina pořád tím více, čím horlivěji vdova na něj dotírala. „Růžička nedal pokoje,“ vyklouzlo mu konečně.

„Týkalo se to díla? — řemesla?“ ptala se vdova zvědavě.

„To ne —“ vypleskl mladík ve lhaní a zapírání necvičený.

„Čeho tedy? Mluvte, nebo se budu hněvat!“

„On se opovážil mysliti,“ přiznával se mladík ze samých rozpaků, „že moje starost o řemeslo — totiž o vaši živnost, z nečistých příčin pochází, že —“

„Nu — jen dále! co pak?“ ptala se ženuška ještě zvědavěji, když Malina s panickou stydlavostí oči sklopil.

„Ze si na vás myslím, paní mistrová… ach, nemějte mi to za zlé, já za to nemohu!“

„Tak?“ řekla nyní vdova zdlouhavě a sklopila oči. Při tom ji bodlo něco u srdce a krev jí skočila do tváří. „A jak pak to myslí, Růžička?“ A při tom jí bouřilo srdce, že myslila, že jí musejí žebra prasknouti. Ach, vždyť se blížila chvíle, kteráž mohla v skutek uvésti, po čem mladá ženuška od některých časů toužila! „Jak to myslí?“ ptala se ještě jednou, když Malina neodpovídal, a pozvedla k němu své ohnivé oči, i vzala ho za ruku.

Ale v tom přiběhl do pokoje učeník. — „Ty proužkované pantalony se zelenou vestou,“ oznamoval Malinovi. „Je tu pro ně děvečka.“ A Malina děkoval v duchu Pánu Bohu, že ho zbavil dalšího trápení. Honem spěchal s hochem ze dveří, aby vydal hotové dílo.