S poctivostí nezahyneš/8.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 180–182. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Od té chvíle byl Malina velmi nepokojný a nevěděl, jak se chovati. Otvíralyť se mu oči i začal vyrozumívati, co všecko posavadní tak laskavé chování mladé vdovy asi vyznamenává; docela nechtěl tomu však ještě věřiti. Zpomnělt si na nebožtíka Vorlíčka, i rozhorlil se poněkud na vdovu jeho, kteráž v Pánu zesnulého tak brzo z mysli pustila; i zpomněl si na svou Naninku, a tuť mu cosi šeptalo: Ta by nekoukala tak brzy po jiném! I začal se obávati, jak to asi vypadne, a jakýsi vnitřní, přirozený hlas mu povídal, že bude teď pro něj těžko v domě obstáti, když se nezachová vdově po vůli. Avšak on věděl, co je teď jeho povinností, a to jej posilňovalo; i předevzal si pevně, že mistrové nedá žádné příčiny, kteráž by v ní mohla nějakou naději zbudit.

Aby to dokázal, vyskytla se brzy dobrá příležitost. Dva dni po této příhodě přinesla mu domácí děvečka čisté prádlo. Malina si je ukládal a nalezl nové košile. I zavolal děvečku nazpátek.

„Baruško, to nejsou moje košile.“

Holka se potutelně usmívala.

„I jsou vaše, pane Malino, jsou. Jen se nestarejte…“ A při tom kývala hlavou tak jistě, jakoby to měla černé na bílém.

„Ale já budu přece své prádlo znáti?“ namítal Malina.

„No, to je už neznáte,“ smála se zase děvečka; „ale já se tomu nedivím; však vy neznáte ještě mnohou věc, která se pro vás chystá.“

„Pro mne?“ ptal se mladík a snažil se všemožně, aby při tom tiše vypadal, ačkoliv mu srdce nepokojně tlouklo.

„Ale prosím vás, pane Malino,“ řekla zas děvečka; „nedělejte se, jakobyste byl dnešní. Vždyť mi panička všecko svěří.“

„Co vám svěřuje? já nevím o ničem, a z pouhého svěřování nepovstávají nové košile,“ mluvil Malina polomrzutě i polosklíčeně. „A já vám povídám, tyhle nejsou moje; odneste je zase tam, odkud jste je přinesla.“

„Ale, pane Malino — s dovolením — mějte pak přece kousek rozumu!“ začala nyní také děvečka horliti, neboť spoléhala na důvěru paní své; ale Malina ji zakřikl.

„A vy ho máte tuze mnoho!“ řekl horlivostí takořka se třesa. „Odneste ty věci, já jich nepotřebuju a nesmím je přijmouti, abychom do lidských úst nepřišli. Já slíbil nebožtíkovi, že se budu o jeho dům upřímně starati, a nesmím tedy dopustit, aby na jeho vdovu nějaké podezření upadlo —“

„Ale, človíčku, jaké pak podezření?“ začala zas děvečka, jež by ráda tu zamilovanou pletku zapředla. „Co pak nevidíte za bílého dne? Ona to myslí opravdu, já to vím dozajista — mladá vdova nemá velkého potěšení na světě — nu, a pro pana Malinu bude hotová živnost také dobrá věc, o paničce ani nemluvím…“

„To bude také nejmoudřejší!“ vskočil jí Malina do řeči; „neboť já nechci o ničem věděti.“

V tomto smyslu trvala jejich rozprávka ještě déle, až pak horlivá děvečka nové košile do zástěry sebrala a mrzutě odešla.

„Nu, co říkal?“ ptala se jí vdova s velkým očekáváním. „Měl radost?“

„Ano, hroznou radost,“ řekla tato a položila košile na stůl. „Tuhle vám nesu, jemnostpaničko, ten zlatý dar nazpátek. Pan Malina jej nechtěl živou mocí podržet.“

„A řekla jsi mu —?“

„Všecko; říkajíc na mísu jsem mu to vyklopila; ale všecko nadarmo. Panáček mluvil hlouposti a nechtěl věci přijmout.“

„On je ostýchavý, snad ho to překvapilo — měla jsi to tam nechati —“

„Mně se zdá, že v tom vězí něco jiného,“ řekla děvečka trochu zostra. „Mně se zdá, že má panáček už něco za lubem.“

Vdova se lekla a zbledla.

„Mne neošidí!“ pokračovala děvečka. „Já bych nemusela chasníky znát, abych nevěděla, že by každý všemi desíti po takovém štěstí sáhnul, jaké se tady Malinovi nabízí — kdyby v tom něco jiného nevězelo.“

„Tys nemoudrá,“ řekla vdova. „Malina je tichý, nezkušený člověk…“

„Ale tichá voda břehy mele,“ skočila jí děvečka do řeči, „a já se vsadím o nevím co, že pan Vencl bez obzvláštní příčiny každou neděli tak časně ráno do kostela nechodí. To známe. Ale — však my si na něj počíháme!“