S poctivostí nezahyneš/6.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 173–175. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Příští zima učinila velikou změnu v životě mladého Maliny. Mistr Vorlíček začal totiž churavěti, musel se položiti, i stalo se, čeho by se byl před několika nedělmi nikdo nenadál — brzo ležel mladý muž na prkně. Byloť mu arci dosti těžko loučiti se tak záhy se životem, kterýž mu květ svého štěstí teprva přinášeti měl, a zanechati zde milovanou manželku s malým pacholátkem; ale Vorlíček byl moudrý, od jakživa do vůle boží odevzdaný člověk, a proto zavřel oči v dobré naději.

Děkoval ještě Bohu, že byla nemoc jeho taková, že mohl svou domácnost při zdravém rozumu opatřiti.

Když viděl, jak to s ním vypadá — neboť nebyl z oněch pošetilců, kteří nechtějí o smrti slyšeti, a kdyby jim už na jazyku seděla, ale připravoval se k ní, jak se na křesťana sluší — tuť si dal zavolati Václava a takto k němu promluvil:

„Milý příteli! podle vůle boží musím se vydati na cestu, z nížto se již nevrátím. Mlčte, mlčte! nechtějte mě utěšovati a marnou naději ukájeti, já jsem připraven, a doufám, že budu dobře uschován. Ale žena moje a dítě mé tady osiřejí a budou spravedlivého přítele potřebovati. Můj milý Václave, nechtěl bys se jich ujmouti? Manžel a otec žádá tě o to na smrtelné posteli. Jsi ovšem mladý, ale já tě poznal a důvěřuju tobě, jako bys byl starý zkušený muž; neboť srdce i hlava tvá je lepší, nežli mnohých jiných, a já vím, že budeš pilně a svědomitě o mého sirotka pečovati. Jiných přátel beztoho nemám; veď tedy řemeslo mé jakožto starší tovaryš dále; slib mi to, a já zavru oči pokojně.“

Malina plakal žalostí a srdečně pohnutý slíbil, učiniti podle žádosti umírajícího mistra. Ten pak povolav k sobě bědující manželku a pověděv jí, co byl právě ustanovil, prosil ji, aby se s mladým člověkem dobře snášela, kterýž řemeslu rozumí a všecko dílo jí zajisté udrží. Mladá žena připověděla zachovati se podle vůle manželovy, a tak přišla do rukou sotva dvacítiletého Maliny správa nad pěkně zavedenou živností, při kteréž mohl dobrého jména získati.

Toho by se byl mladý tovaryš arci nenadál, a mnohý starší chasník začal na to broukati; poněvadž se ale již vědělo, že má Václav celé krejčovské umění v malíku, z ohledu chování a mravů pak se mu ani dost málo vytýkati nesmělo, a poněvadž ho konečně vůle nebožtíka mistra i vdovy jeho za „verkfíra“ (věčná škoda, že v životě některých řemesel ještě tolik cizích zpotvořených slov potkáváme!) anebo lépe za vedoucího nebo zástupce ustanovila: tedy muselo všeliké namítání a reptání přestati a Malina se ve své nové důstojnosti brzo jak náleží upevnil. Dílo šlo pořád jako prvé od ruky, ba ještě se množilo, a v celém domě panoval starý pořádek.

Malina se na počátku své nové povinnosti trochu bál; přišloť mu to proti všemu nadání; ale pomalu tomu přivyknul, vpravil se do toho a byl tomu konečně povděčen. Ale ještě větší radost měly z toho dvě jiné osoby — jeho starý otec a Naninka. Onen první vyjevil mu to v dlouhém psaní; u této poslední viděl to mladík očitě na radostné, tváři. Teď začínal již o budoucnosti mluviti, o mistrovství, o možném usazení, o vlastní domácnosti, a sliboval v radostné horlivosti, že bude šetřiti a schraňovati; ale neměl ještě tolik smělosti, aby byl dívce zřejmě řekl, pro koho to všecko učiní. Mvslilť si:

„Však ona ti rozumí! ona ví, co myslím.“ A ona to vskutku věděla, alespoň se domnívala, že to ví, a srdce jí trnulo rozkoší. Ale potom sklopila oči a zarmoutila se.

„Co pak je vám, Naninko?“ ptal se jí Malina velmi pečlivě.

„Ach!“ vzdychla si dívka, „mně je líto, že si nemohu také něco uložit.“

„Však je pravda,“ přisvědčil Malina. „Sám jsem vám chtěl už dávno říci, abyste se o jinou službu ohlídla. Vaše paní teta je trochu neštědrá.“

„Inu — ona hospodaří. Časy jsou opravdu těžké, a já se nedivím, že je někdy nevrlá; člověk by ani neuvěřil, co se peněz vydá.“

„To je arci pravda; ale to vás nemůže přece tak dalece vázat, abyste tím trpěla.“

„To nemůže; ale ona je přec moje teta — a já si netroufám, abych jí dala výpověď.“

Ale Malina jí tuto ostýchavost vyvracel i uváděl jí na mysl, že své paní tetě všecko, co snad u ní užila, věrnou službou již dávno nahradila, a že nemůže paní teta od ní požadovati, aby k vůli ní o své lepší zaopatření nedbala. Dívka to ovšem nahlížela, a tak se tedy oba konečně unesli, že příštího čtvrt leta paní tetě službu vypoví.

Upřímný mladík se na ten čas těšil i očekával jej, jakoby ho samého nějaké štěstí potkati mělo; neboť viděl, že se pracovitá dívka svědomitě namahá a že se jí v každém jiném domě lépe povede nežli u paní tety. Ale nežli se toho čtvrtletí dočkal, přihodilo se zas něco, co by mu ani ve snách nebylo napadlo a co mezi ním a Naninkou velmi žalostnou různici ztropiti hrozilo.