Ruské národní pohádky/Zvíře norka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zvíře norka
Autor: trad., zapsal A. N. Afanasjev
Krátký popis: ruská pohádka
Původní titulek: Норка-зверь
Zdroj: Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu, s. 22—26
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Brno, 1883
Licence: PD traditional
Překlad: František Vymazal
Licence překlad: PD old 70
Související: Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Norka zvěř
Index stran
Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu

Byl jednou car a cařice. Měli tři syny, dva rozumné a třetího hloupého. Car měl zvěřinec a v něm bylo množství různých zvířat. Do tohoto zvěřince navnadilo se veliké zvíře — říkali mu norka — a dělalo velikou škodu: každou noc jedlo zvířata. Aťt dělal car co dělal, nemohl ho zahubiti. Naposledy svolal své syny a řekl: Kdo zahubí zvíře norku, tomu dám polovici carství. Nejstarší se nabídl; jak mile nastala noc, vzal zbraň a šel. Ale nešel do zvěřince, než zašel do hospody a tam prohýřil celou noc. Zpamatoval se, když rozsvitlo, ale bylo pozdě. Styděl se před otcem, že nic nesvedl. Druhý den učinil zrovna tak prostřední bratr. Otec lál, lál a přestal.

Na třetí den sebral se nejmenší. Smáli se mu všichni, neboť byl hloupý a oni myslili, že ničeho nesvede. Ale on vezma zbraň šel přímo do zvěřince. Když bylo s půlnoci, zastenala země: zvíře norka běží a přímo přes ohradu do zvěřince, neboť bylo takové veliké. Carovic vzpamatoval se, vstal, přežehnal se křížem a šel přímo na zvíře. Zvíře nazad, carovic za ním, ale vida, že ho nedohoní pěšky, běžel do konírny, vzal nejlepšího hřebce a pustil se za ním. Dohnav zvíře počal se s ním bíti. Bili se dlouho. Carovic dal zvířeti tři rány. Oba se unavili i lehli, aby si oddechli. Jak mile usnul carovic, zvíře vstalo a dalo se na útěk. Kůň budí carovice; zchopil se a za ním. Když ho dohnal, znova počali se bíti. Carovic i tu dal zvířeti tři rány, potom lehli, aby si odpočinuli. Zvíře uteklo; carovic dohnav je zasadil mu nové tři rány. Když pak ho již po čtvrté doháněl, zvíře doběhlo do velikého bílého kamene, zdvihlo jej a běželo na onen svět, pravíc carovici: Tenkrát mě přemůžeš, až sem přijdeš.

Carovic jel a vypravoval otci svému všecko i prosil ho, aby kázal uplésti kožený provaz takový dlouhý, aby dosahoval na onen svět. Otec rozkázal. Jak udělali provaz, carovic sebrav své bratry, nabrav sluh, všeho, čeho třeba bylo na celý rok, jel tam, kde zvíře pod kámen vešlo. Přijedouce vystavěli tam palác; mladší bratr povídá starším: Nu, bratří, kdo pozdvihne tento kámen. Žádný jím nehnul z místa, ale on jak ho uchopil, tak kámen daleko zaletěl, a byl veliký jako hora. Odhodiv kámen řekl bratrům: A kdo půjde na onen svět přemoci zvíře norku? Žádný se k tomu neměl; on vysmáv se jim, že jsou bojácní, řekl: Nu, bratři, s Bohem; pusťte mne na onen svět a neodcházejte od tohoto místa, a jak se provaz zatřepe, táhněte. Bratři ho pustili.

Octnuv se na onom světě carovic šel dále; šel a šel. Dívá se, tu chodí kůň v bohatém přístroji a povídá mu: A buď zdráv, Ivane carovici; dlouho jsem na tebe čekal. Sedl na toho koně a jel; jede a dívá se; tu stojí měděný palác. Vjel na dvůr, přivázal koně a šel do komnat. Tam byl přichystán oběd; sedl, poobědval a šel do ložnice; tam stála postel, lehl si, aby odpočinul. Tu přichází panenka, a taková krásná, že nelze pomysliti ani vypraviti, leda v pohádce pověděti, a praví: Kdo v mém domě zjeví se, je-li starý, bude otec, je-li prostředních let, bude bratr a jest-li mladý, bude muž milý; je-li však ženština stará, bude babička, prostředních let, matička, jest-li mladá, sestra rodná. Jak ho spatřila, zaradovala se a povídá: Čemu, Ivane carovici (muž můj ty budeš milý), čemu jsi sem přišel? Pověděl jí všecko co a jak. Ona praví: Zvíře, které chceš poraziti, je můj bratr. Nyní je u prostřední sestry, co žije nedaleko odsud ve stříbrném paláci. Vyléčila jsem mu tři rány, cos mu je dal.

Potom pili, veselili se, byli dobré mysli. Carovic se rozloučil a jel ke druhé sestře ve stříbrném paláci a byl u ní též hostem. Řekla mu, že bratr její zvíře norka je nyní u nejmenší sestry. Jel k nejmenší sestře, co bydlila v zlatém paláci. Tato mu řekla, že bratr její nyní spí na siném moři, pak mu dala napiti se silné vody, dala meč kalenec[1] a řekla, aby uťal hlavu bratrovi jednou ranou. Vyslechnuv to jel dále. Přijížděje carovic k sinému moři dívá se, tu spí norka na kamenu uprostřed moře a chrápe, až od toho na sedm vrst vlna bije. Učinil kříž, přijel k ní, udeřil mečem po hlavě. Hlava odskočila řkouc: Nu, nyní je po mně! a svalila se do moře.

Zabiv zvíře carovic vrátil se, sebral všecky tři sestry s sebou, aby je vyvedl na tento svět; nebo všecky ho milovaly a nechtěly se s ním rozloučiti. Každá z nich ze svého dvorce udělala vajíčko (neboť byly čarodějky); jeho naučily, jak z vajíčka dělati dvorec a naopak, daly jemu vajíčka a šli k tomu místu, kde se vycházelo na tento svět. Jak přišli ku provazu, carovic posadil dívky, trhnul za provaz; ten se zatřásl, bratři zatáhli. Když vytáhli a spatřili podivné krasavice, odešli od nich a povídají: Spustíme provaz, vytáhneme bratra, provaz přeřežeme; nech se zabije, sice nám nedá těchto krasavic za ženy. Smluvili se, spustili provaz; bratr nebyl hloupý, dovtípil se, co bratři zamýšlejí, vzal a položil kámen,zatrhnul; bratři vytáhli jej vysoko a přeřezali provaz. Kámen spadl a rozbil se. On zaplakal a šel.

Šel, šel carovic. Tu zdvihla se bouře, zablýskl blesk, zahřměl hrom, spustil se déšť. Přišel ku stromu, aby se schoval pod ním; hledí, a na tom stromě maličcí ptáčkově docela zmokli; svlekl se sebe oděv a přikryl je a sám sedl pod strom. Tu letí pták, a takový veliký, že se zatmělo. Byla to matka těch ptáčků, co přikryl carovic. Přiletěv tento pták jak spatřil, že jsou mláďata jeho oděny, řekl: Kdo přikryl moje ptáčata? a spatřiv potom carovice řekl: Tos ty učinil? Zaplať pán Bůh! Čeho chceš, pros ode mne za to; všecko pro tebe učiním! On řekl: Vynes mne na ten svět. Pták odpověděl: Udělej veliké necky, nalov všeliké zvěře a naházej tam, a do druhé polovice nalij vody, abych se měl čím krmiti. — Carovic všecko udělal. Pták vzal necky na sebe — carovic sedl do prostředka — a letěl s nimi. Letěl mnoho či málo, vynesl ho, potom se rozloučil a uletěl. On šel a dal se k jednomu krejčímu za učně: tak byl otrhaný, tak se proměnil, že by nikomu ani na mysl nepřišlo, že je carův syn. Když byl u toho pána za dělníka, carovic počal se otazovati, co se u nich děje a jak. Pán povídá: Naši dva carovici (nebo třetí zmizel) přivezli si z onoho světa nevěsty a chtějí se ženiti, ale nevěsty se protiví. Chtějí, aby se jim ušily k oddavkům takové šaty, jaké mívaly na onom světě a bez míry. Car sezval všecky mistry, ale žádný se k tomu nemá. Vyslechnuv všecko toto carovic řekl: Jdi, mistře, k caru a řekni, že všecko ušiješ podle svého řemesla. Mistr táže se: Či míníš dáti se do takových šatů? Já šiju pro prostý lid. Carovic praví: Jdi, mistře! Já odpovídám za všecko. Mistr šel. Car byl rád, že se našel aspoň jeden mistr; dal mu peněz, kolik chtěl. Mistr se poradil a šel domů. Carovic mu řekl: Nu pomodli se k Bohu a jdi spat; zítra bude všecko hotovo. Poslechl svého chasníka a šel spat.

Bylo po půlnoci. Carovic vstal, vyšel za město na pole, vyňal z kapsy ta vajíčka, co mu daly nevěsty a jak ho naučily, udělal z nich tři dvorce. Vešel, pobral v každém šaty, vyšel, obrátil dvorce ve vajíčka a šel domů. Přišed rozvěšel šaty na stěně a šel spat. Ráno probudil se mistr, hle — tu visí šaty, jakých nikdy neviděl. Všecko se třpytí zlatem a stříbrem a drahým kamením. Zaradoval se, vzal a zanesl šaty k carovi. Carovny jak spatřily, že jsou to šaty, jaké mívaly na. onom světě, dovtípily se, že je Ivan na tomto světě, pohledly na sebe a umlkly. Mistr odevzdal šaty, odešel domů, ale nezastal již svého drahého dělníka. Carovic šel a dal se do práce k ševci; poslal i toho k caru s hotovou prací. Tak obešel všecky mistry a všichni mu děkovali, že dostali skrze něho u cara výdělek.

Když obchodil carovic-dělník všecky mistry, carovny měly všecko, co si přály; všecky šaty měly takové, jako na onom světě Jenom proto hořce plakaly, že carovic nepřichází: ale nebylo možná protiviti se, musily k oddavkám. Když se sebraly k oltáři, menší nevěsta řekla caru: Dovolte mně, tatíčku, jíti a obdařiti chudé. Car dovolil. Přišla k jednomu a jak mu podávala peníze, spatřila prsten, co dala carovici na onom světě i prsteny sester svych - chopila ho za ruku, přivedla do komnaty a povídá caru: Tu hle je ten, co nás vyvedl z onoho světa. Bratři nám zakázali pověděti, že je živ, a slíbili nás pobiti když to povíme. Car se na ty syny rozzlobil a pokáral je. Potom slavili tři svatby; já jsem tam také byl, med víno pil, v ústech nebylo, jenom po hradě teklo.

Zapsáno ve městě Pogaře v černih. gub.

  1. vlastně „sečný meč“ od slovesa kladu = seku, řežu.