Ruské národní pohádky/Krásná Vasilisa

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

V jednom carství byl kupec. Dvanáct let žil v manželství a měl jenom jednu dceru, krásnou Vasilisu. Když matka umřela, dívčici bylo osm let. Umírajíc kupcová zavolala k sobě dcerku, vyňala zpod pokrývky loutku, dala jí a řekla: Vasilisko, pomni a vyplň poslední moje slova. Já umírám a spolu s mateřským požehnáním zůstavuju tobě tuto loutku; chovej ji vždycky při sobě a nikomu neukazuj; a když se ti přihodí něco zlého, dej jí pojísti a požadej ji o radu. Ona pojí a řekne ti, jak si pomůžeš. Potom matka políbila dcerku a umřela.

Po smrti ženy kupec truchlil, jak náleželo, a potom počal přemýšleti, jak by se opět oženil. Byl krásný člověk; o nevěsty nebylo, ale nejvíce zalíbila se mu jedna vdova. Byla již v letech, měla své dvě dcery, asi téhož věku jako Vasilisa, byla tedy hospodyně a matka zkušená. Kupec vzal si vdovu, ale sklamal se a nenašel v ní dobré matky pro svou Vasilisu. Vasilisa byla první kráska v celé dědině; macecha i sestry záviděly jí krásu, mučily ji všemi možnými pracemi, aby od nich zhubeněla a od větru a slunce zčernala. Vasilisa všecko snášela bez reptání a každým dnem stávala se krásnější a plnější; ale macocha s dcerami svými hubeněla a škareděla od zlosti, ačkoli vždycky sedaly složíc ruce jako milostpaní. Čím to? Vasilise pomáhala loutka. Jak by byla sic tolik práce zmohla! Od jídla nechávala loutce nejpěknější kousek, a večer, když všichni ulehli, zavřela se v komůrce, kde bydlila, a hostila ji říkajíc: Na, loutečko, jez, hoře moje věz! Bydlím v domě u tatínka, nevidím žádné radosti; zlá macocha vyhání mne se světa. Nauč mne, jak mám žití a co dělati. Loutka pojedla, potom jí dává rady a, těší ji v hoří, a nazejtří všecku práci odbývá za Vasilisu; ta si jenom odpočívá v chládku a trhá kvítka, a zatím jsou již záhony vyplety, kapusta polita, voda nanošena a pec vytopena. Loutka ukázala ještě Vasilise trávku od osmahnutí. Dobře bylo jí žíti s loutkou.

Minulo několik let. Vasilisa vyrostla a stala se nevěstou. Všichni ženichové ve městě mají se k Vasilise; na macešiny dcery nikdo se ani nepodívá. Macecha se zlobí hůř než prve a odpovídá všem ženichům: Nevydám menší dříve než starší! Za to mstí se bitím na Vasilise.

Jednou odejel kupec z domu na dlouhý čas za věcmi obchodními. Macecha odstěhovala se do druhého domu, a vedle tohoto domu byl hustý les a v lese na palouce stála chaloupka a v chaloupce bydlila baba-jaga; nikoho k sobě nepouštěla a jedla lidi jako kuřata. Přestěhovavši se kupcová pořád posílala pro něco do lesa nenáviděnou Vasilisu, ale ta vracela se domů vždycky šťastně; loutka ukazovala jí cestu a nepouštěla ji k chaloupce baby-jagy.

Přišla jeseň. Macocha rozdala všem třem dívkám večerní práce; jedné kázala krajky plésti, druhé punčochy a Vasilise přísti. Pohasila oheň po všem domě, nechala jenom jednu svíčku tam, kde dívky pracovaly. Svíčky uhořelo; jedna z macešiných dcer vzala štipce, aby utřela světlo, ale místo toho z rozkazu matky jako z nenadání shasila svíčku. Co nyní dělati? pravily dívky; ohně není v celém domě a úkoly naše nejsou hotovy. Třeba jíti pro oheň k babě-jaze. Mně je od špendlíků světlo! řekla ta která. pletla krajky; já nepůjdu. — A já také nepůjdu, řekla ta co pletla punčochu, já vidím od jehel. Ty půjdeš pro oheň, zvolaly obě; jdi k babě-jaze! i vystrčily Vasilisu z jizby. Vasilisa šla do své komůrky, postavila před loutkou přichystanou večeři a řekla: Na, loutečko, jez, hoře moje věz: posílají mě pro oheň k babě-jaze; baba-jaga mne sní! Loutka pojedla a oči se jí zablyštěly jako dvě svíčky. Neboj se, Vasilisko, řekla, jdi, kam tě posílají, jenom mě drž vždycky při sobě. Tak se ti nic nestane u baby-jagy. Vasilisa sebrala se, položila loutku do kapsy a požehnavši se šla do hustého lesa.

Jde a chvěje se. Najednou uhání mimo ni jezdec: je bílý, oděn bíle, kůň pod ním bílý a i pochvy na něm jsou bílé, — počalo svítati.

Jde dál, tu uhání druhý jezdec: je červený, oděv červený a na červeném koni, — počalo vycházeti slunce.

Vasilisa šla celou noc i celý den, teprve k následujícímu večeru přišla na palouk, kde stála chaloupka baby-jagy. Plot okolo chaloupky byl z člověčích kostí, na plotě trčí lidské lebky s očima; místo veřejí u vrat jsou nohy člověčí, místo závor ruce, místo zámku ústa s ostrými zuby. Vasilisa strnula leknutím a stála jako vrytá. Najednou jede opět jezdec: je černý, v černém oděvu a na černém koni. Přijel ku vratům baby-agy a zmizel, jako by se byl do země propadl, — nastala noc. Ale tma netrvala dlouho; všecky lebky na plotě svítily očima a na celém palouku udělalo se světlo jako uprostřed dne. — Vasilisa třásla se strachem, ale nevědouc, kam utěci, zůstala na místě.

Brzo rozlehl se v lese strašný hluk: stromy praštěly, suché listí chřestělo; vyjela z lesa baba-jaga — v hmoždíři jede, trdlem pohání, pometlem stopu zametá. Přijela ku vratům, zastavila se a počichavši vůkol sebe zvolala: Fu, fu! ruským duchem páchne! Kdo je tu? Vasilisa přistoupila k stařeně se strachem a poklonivši se nízko řekla: To jsem já, babičko! Macešiny dcery poslaly mě pro oheň k tobě. — Dobře, řekla baba-jaga, znám je; buď napřed u mne a popracuj, potom ti dám ohně; a jestli ne, tak tě sním! Potom obrátila se ku vratům a zkřikla: Ej, závory moje pevné, odemkněte se; vrata moje široká, otevřete se! Vrata se otevřela a baba-jaga vjela pohvizdujíc, za ní vešla Vasilisa, a potom se opět všecko zavřelo. Vejdouc do jizby baba-jaga roztáhla se a povídá Vasilíse: Podej sem, co tam je v peci; chci jísti. Vasilisa zažehla louč od těch lebek, co byly na plotě a počala vytahovati z peci a podávati babě jídlo, a jídel bylo přistrojeno pro deset lidí. Ze sklepu přinesla kvasu, medu, piva i vína. Všecko snědla, všecko vypila stařena. Vasilise nechala jenom trochu zelné polívky, krajíc chleba a kouštěk vepřoviny. Baba-jaga léhala spat; praví: Když zítra odjedu, tedy hleď — dvůr vyčisť, jizbu zameť, oběd přichystej, prádlo příprav a jdi na komoru, vezmi čtvrt pšenice a očisť ji od koukole. Ale ať je všecko uděláno, nebude-li, sním tě. Po tomto příkazu baba-jaga počala chrápati. Vasilisa postavila stařeniny objedky před loutkou, zalila se slzami a pravila: Na, loutečko, jez, hoře moje věz! těžkou dala mně baba jaga práci a hrozí, že mě sní, když všecko nevykonám; pomoz mně! Loutka odpověděla: Neboj se, krásná Vasiliso! povečeři, pomodli se a lehni spat; jitro je moudřejší než večer.

Raníčko probudila se Vasilisa, a baba-jaga již vstala, vyhlédla oknem: lebkám hasnou oči; tu přehnal se bílý jezdec — i rozednilo se docela. Baba-jaga vyšla na dvůr, hvízdnula — před ní objevil se moždíř s trdlem i pometlem. Přehnal se červený jezdec — vyšlo slunce. Baba-jaga sedla do moždíře a vyjela ven, trdlem pohání, pometlem stopu zametá. Zůstala Vasilisa sama, prohlídla dům baby-jagy, podivila se hojnosti všeho a zamyslila se, do které práce má se napřed dáti. Dívá se, a všecka práce je už udělena; loutka vybírala z pšenice poslední zrna koukole. Ach ty, moje ochranitelko, řekla Vasilisa loutee, tys mne od zlé příhody zachránila. — Tobě zbylo toliko oběd přichystati, odpověděla loutka, vlézajíc do kapsy Vasilisy; přichystej s Bohem a odpočiň si! — K večeru Vasilisa prostřela na stůl a čeká babu-jagu. Počalo se smrkati, za vraty přehnal se černý jezdec — i setmělo se docela; jenom oči lebek svítily. Zapraštěly stromy, zachřestělo listí — jede baba-jaga. Vasilisa přivítala ji. Je všecko poděláno? táže se baba. — Rač se podívat sama, babičko, pravila Vasilisa. Baba-jaga všecko prohlédla, pomrzela se, že se nemá proč zlobiti a řekla: Nu, dobře. Potom křiknula: Věrní moji sluhové, nejmilejší druhové, semelte moji pšenici. Ukázaly se troje ruce, sebraly pšeniei a vynesly ven. Baba-jaga najedla se, ulehla a opět rozkázala Vasilise: Zítra udělej totéž co nyní a k tomu vezmi z komory mák a očisť ho z hlíny, po zrnku; kdosi mně ze zlosti namíchal do něho hlíny. Řekla stařena, obrátila se k stěně a počala chrápati, a Vasilisa jala se krmiti svou loutku. Loutka pojedla a řekla jí jako včera: Modli se Bohu a jdi spat; jitro jest moudřejší než večer, všecko bude uděláno, Vasilisko!

Nazejtří baba-jaga opět odejela v moždíři a Vasilisa s loutkou všecku práci tu chvíli popravila. Stařena se vrátila, prohlédla všecko a křiknula: Věrní moji sluhové, nejmilejší druhové, vytlačte z máku olej! Ukázaly se troje ruce, sebraly mák a odnesly. Baba-jaga sedla k obědu; ona jí, a Vasilisa stojí mlčky. Co nemluvíš se mnou nic? řekla baba-jaga, stojíš jako němá. — Netroufala jsem si, odpovídá Vasilisa, a jestli dovolíš, otázala bych se na všelico. Otazuj se; jenom že každá. otázka nevede k dobrému: mnoho budeš věděti, brzo sestárneš. — Chci se tebe otázati, babičko, jenom na to, co jsem viděla: když jsem šla k tobě, předejel mne jezdec na bílém koni, sám byl bílý i v bílém oděvu; kdo je on? To je můj den jasný! odpověděla baba-jaga. — Potom mne předejel druhý jezdec na červeném koni, sám byl červený a všecek v červeném oděvu; kdo je to? To je moje červené slunečko! odpověděla baba-jaga. - A co znamená černý jezdec, který mne předejel u samých tvojich vrat, babičko? To je moje temná noc — všecko moji sluhové věrní! Vasilisa vzpomněla si na troje ruce i mlčela. Proč se ještě netážeš? pravila baba-jaga. — Mám na tom dosti; vždyť jsi sama řekla, babičko, že mnoho zvíš — sestárneš. Dobře, řekla baba-jaga, že se tážeš jenom na to, cos viděla za dvorem, a ne na dvoře. Nemám ráda, aby se ode mne vynášelo a kdo je příliš zvědavý, toho sním. Nyní se otážu tebe: Jak zmůžeš práci, kterou ti ukládám? — Mně pomáhá požehnání mé matky, odpověděla Vasilisa. Tak hleďme! Ubírej se ode mne, požehnaná dcerko! Já nepotřebuji požehnaných. Vytáhla Vasilisu z jizby a vystrčila ji za vrata, sňala s plotu lebku s hořícima očima, napíchla ji na hůlku, dala jí a řekla: Tu máš oheň pro macešiny dcery, vezmi jej; však tě proto sem poslaly.

Vasilisa dala se během na cestu; lebka jí svítila a shasla teprve na úsvitě; k večeru druhého dne došla domů. U vrat chtěla zahoditi lebku, myslila, že už doma ohně zajisté nepotřebují. Ale najednou ozval se hluchý hlas z lebky: Nezahazuj mne, zanes k maceše! Pohledla na dům macechy a nevidouc ani v jednom okně ohně, šla tam s lebkou. Napřed přivítali ji vlídně a řekli, že od té chvíle, co odešla, neměli v domě ohně: vykřesat žádného nemohli a který oheň přinesli od sousedů, ten jim shasl, jak s ním vstoupili do jizby. Snad se tvůj oheň udrží! řekla macecha. Přinesli lebku do jizby; oči lebky tak hledí na macechu a její dcery, že pálí. Ty se schovávají, ale kam se obrátí, oči je všude následují; k ránu byly spáleny na uhel; jediné Vasilisy oheň se nedotkl.

Ráno Vasilisa zakopala lebku do země, zavřela dům na zámek, odešla do města k jedné samotné stařence. Tu žije a očekává otce. Promluvila ku stařence: Je mně smutno seděti bez práce, babičko! Jdi, kup mně lnu co nejlepšího; budu aspoň přísti. Stařenka koupila pěkného lnu; Vasilisa sedla ku práci, práce jí jde od ruky až milo, příze je rovná a tenká jako vlasek. Napředla mnoho příze; byl by čas dáti se do tkaní, ale takových brd není, aby se hodily na Vasilisinu přízí. Vasilisa počala prositi svou loutku; ta praví: Přines mně jakékoli staré brdo a starý člunek a koňské hřívy; já to všecko popravím. Vasilisa přinesla všecko, čeho třeba, a lehla spat, a loutka za noc zhotovila překrásný stav. Ku konci zimy bylo plátno natkáno, ale tak tenké, že je skrze jehlu místo nitky provléci lze. Na jaře plátno vybělili a Vasilisa povídá stařence: Prodej, babičko, toto plátno a peníze si vezmi. Stařena pohlédla na zboží a vzdychnula: Ne, dítě, takovéto plátno nemůže nikdo nositi kromě cara; zanesu je do paláce. Stařena šla k carskému paláci a prochází se kolem oken. Car ji uviděl a otázal se: Čeho je ti třeba, stařenko ? — Vaše carské veličenstvo, odpovídá stařenka, přinesla jsem podivuhodné zboží; nechci ho ukázati nikomu kromě tebe. Car kázal k sobě pustiti stařenu, a jak uviděl plátno, podivil se. Co chceš za ně? otázal se car. — Nelze ho zaplatiti, care baťuško! přinesla jsem ti je darem. Car poděkoval a propustil stařenu s dary.

Počali carovi z toho plátna šíti košile; přistřihli ale nikde nemohli najíti švadleny, která by si troufala ušiti je. Dlouho hledali; konečně car pozval stařenu a řekl: Umíš-li upřísti a setkati takové plátno, uměj z něho také našiti košil. — Ne já, pane, předla jsem a tkala plátno, řekla stařena; to je práce mé schovanky. Ať je tedy ušije ona! Vrátila se stařenka domů a vypravovala všecko Vasilise. Věděla jsem, povídá Vasilisa, že tato práce mých rukou nemine. Zavřela se do svého pokojíka a dala se do práce; šila bez oddechu a tucet košil byl brzo hotov. Stařena zanesla k caru košile, a Vasilisa se umyla, učesala, oděla a sedla pod oknem. Sedí a čeká co bude. Vidí: Na dvůr ku stařeně jde carský sluha; vešel do jizby i praví: Car chce viděti umělkyni, co mu pracovala košile i odmění ji ze svých carských rukou. Vasilisa šla a představila se před oči carské. Jak spatřil car krásnou Vasilisu, zamiloval si ji do smrti. Nikoli, praví, krásko moje! nerozloučím se s tebou; ty budeš mojí ženou. Tu vzal car Vasilisu za bílé ruce, posadil ji podle sebe a dal vystrojiti svatbu. Brzo vrátil se také otec Vasilisin, zradoval se z jejího osudu a zůstal u dcery. Stařenku Vasilisa vzala k sobě a loutku do konce života svého vždycky nosila v kapse.