Ruské národní pohádky/Krošečka-Chavrošička

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Víte, že jsou na světě lidé dobří, jsou také horší, jsou i takoví, oo se Boha nebojí, svého bratra nestydí; k takovým lidem dostala se Krošečka-Chavrošička. Osiřela malinká; lidé tito ji k sobě vzali, živili, ale na svět boží nepustili, prací každý den mořili; ona podává a poklízí a za všecky a za všecko odpovídá. Její hospodyně měla tři velké dcery. Nejstarší bylo Jednoočka, prostřední Dvouočka a nejmladší Tříočka. Ale ty uměly jenom u vrat seděti, na ulici hleděti, a Krošečka-Chavrošička na ně pracovala, na ně šila, pro ně předla i tkala, ale slova dobrého nikdy neuslyšela. Vyšla Krošečka-Chavrošička do pole, objala svou strakatou kravičku, lehne jí na šíji a vypravuje, jak těžké má živobytí: Kravičko-matičko! bijí mne, nadávaji, nedají chleba, plakati nekážou. Za snídaní dali mně pět pudův napřísti, natkati, pobíliti, v stůčky svinouti. A kravička jí odpovídá: Krásná dívko! vlez mně do jednoho ucha a druhým vylez — všecko bude poděláno. Tak se i stalo. Vyleze krásná dívka z ucha — všecko je hotovo: natkáno, poběleno i stočeno. Nese to k maceše; ta se podívá, pobručí, schová do truhly a zadá jí ještě více práce. Chavrošička opět přišla ku kravičce, v jedno ucho vlezla, druhým vylezla, vzala všecko hotové a přinesla. Diví se stařena, volá Jednoočku: Dcero moje dobrá, dcero moje krásná! Podívej se: kdo sirotě pomáhá: tká i přede i stáčí. Jednooěka šla se sirotou do lesa, šla s ní do pole; zapomněla matčino přikázání, rozehřála se na slunečku, rozložila se na travičce; a Chavrošička přimlouvá: Spi očko, spi očko! Očko usnulo. Když Jednoočka vstala, kravička natkala i pobělila. Ničeho macecha nezvěděla, poslala Dvouočku. Tato se také na slunečku rozehřála, na travíčce rozložila, mateříno přikázání zapomněla a očka zavřela; a Chavrošička uspává: Spi očko, spi druhé! Kravička natkala, pobělila, v stůčky svinula; a Dvouoěka pořad ještě spala. Stařena se rozlobila, třetí den poslala Tříočku a sirotě ještě více práce dala. I Tříočka, jako její starší sestry, poskákala a na travěnku padla. Chavrošička zpívá: Spi očko spi druhé! a na třetí zapomněla. Dvě oči usnuly, ale třetí hledí a vidí všecko, jak krásná dívka v jedno ucho vlezla, druhým vylezla a hotové plátno brala. Všecko co viděla, Tříočka matce vypravovala. Stařena se zaradovala, nazejtří přišla k muži: Zabí strakatou krávu! Stařec namítá to ono: Co, ženo, máš rozum? Kráva je mladá, pěkná! Jenom ji zabí! Nabrousil nuž… Běžela Chavrošička ku kravičce: Kravičko-matičko! chtějí tě zabiti. A ty, krásná dívko, nejez mého masa; seber mé kosti, zavaž do šátku, rozsévej je v zahradě, a nikdy na mne nezapomínej, každé jitro vodou je polívej. Chavrošička učinila všecko, co kravíčka žádala. Trpěla hlad, masa jejího do úst nevzala; kostky každý den v zahradě polívala, i vyrostla z nich jabloň, a jaká! — Bože můj! Jablíčka na ní visí šťavnaté, listí šumí zlatě, větvičky hýbou se stříbrné; každý, kdo jde mimo, zastavuje se, kdo jde z blízka, zahledí se.

Jednou přihodilo se: dívky procházely se po zahradě. V tu dobu jel polem pán — bohatý, kučeravý, mladinký. Uviděl jablíčka i zvolal: Děvice krasavice, která z vás mně jablíčko přinese, tu si vezmu za ženu. I běžely tři sestry jedna přede druhou k jabloni. A jablíčka visely nízko, byly pod rukama, ale najednou zdvihly se vysoko a byly daleko nad hlavami. Sestry chtěly je sraziti i listí jim oči zasypává, chtěly je utrhnouti — větve jim vrkoče rozplétají; at dělaly co dělaly, dostati jich nemohly. Přišla Chavrošička a větvičky se sklonily a jablíčka spustily. Pán si ji vzal za ženu i počala se dobře míti.

Zapsána v kurské gub.