Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Norka zvěř

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Norka zvěř
Autor: Karel Jaromír Erben
Zdroj: ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek II. Praha : Otto, 1906. s. 33–38.
Licence: PD old 70
Související: Ruské národní pohádky/Zvíře norka

Byl jeden cař a cařice a měli tři syny: dva chytré a třetího hloupého. A ten cař měl oboru, bylo v ní mnoho rozličné zvěře; a na tu zvěř mu každou noc chodilo nějaké veliké zvíře, řkali mu Norka, a mnoho škody mu tu nadělalo. Cař nemohl jeho nikterak zahubiti, až naposledy povolal k sobě své syny a řekl: „Kdo zvíře Norku zahubí, tomu dám polovici cařství.“ Napřed se nejstarší vypravil; jak mile nastala noc, vzal braň a šel, ale nikoli do obory, nébrž do hospody, a byl tam celou noc vesel. Na druhý den udělal druhý syn taky tak; otec se hněval, lál a potom přestal. Třetího dne vypravil se na to nejmladší, a všickni se jemu hloupému smáli, že nic nepořídí; vzal braň a šel přímo do obory a tam si sedl na trní, aby ho upíchlo, kdyžby začal dřímati. Po půlnoci zaduněla země: zvíře Norka běželo a zrovna přes ohradu do obory. Cařovic vstal, udělal kříž a šel na zvíře; to utíkalo zpátky a cařovic za ním; ale pak vida, že by ho pěšky nedohonil, běžel do stále, vzal nejlepšího koně a za zvířetem, a dohoniv ho, počal se s ním bíti. Po třikráte se s ním bil až do umdlení a po každé odneslo zvíře po třech ranách i počalo utíkati, až konečně uteklo pod veliký bílý kámen průchodem do jiného světa, řkouc: „Tehdá mě zahubíš, jak tudy přijdeš.“ Cařovic otci svému všecko pověděl, i prosil ho, aby mu dal udělati kožený provaz tak dlouhý, až by dosáhl do druhého světa. Když provaz byl udělán, vzal cařovic své bratry a sluhy, i čeho potřeba bylo na celý rok, jel k tomu kamenu, kudy zvíře ušlo. Tam si vystavěli dvorec a zůstávali v něm. Když bylo všecko hotovo, řekl nejmladší bratr druhým. „Nu bratři! kdo pozdvihne ten kámen?“ Ale nikdo nemohl; on pak uchopiv jej, odhodil daleko, ač byl kámen velmi veliký jako hora. Pak se zase ptal bratří: „A kdo půjde na onen svět, aby zvíře Norku zabil?“ Nikdo nechtěl. On se jim vysmál, že jsou baby, a řekl: „Nu bratří, s Bohem! spusťte mě dolů na onen svět, a neodcházejte odtud, a jak se provaz zaklátí, vytáhněte.“ Bratří ho dolů spustili. Když přišel na onen svět, našel koně krásně přistrojeného, a ten mu řekl: „I pozdrav pán Bůh, Ivane cařoviči! dlouho jsem na tě čekal!“ On si hned na toho koně sedl a jel k měděnému dvorci. Vjel do dvora, přivázal koně a šel do pokoje. Tam byl připraven oběd; cařovic sedl, poobědval a šel do ložnice si odpočinout. Tu přišla krásná panna, řkouc: „Kdo jsi v domě mém, ozvi se: jsi-li starý, budeš mi otcem; jsi-li prostředního věku, bratrem; a jsi-li mladý, milým mužem; jsi-li stará žena, budeš mi babičkou; prostředních let, matičkou; a jsi-li mladá, vlastní sestrou.“ Ivan vyšel, a ona vidouc jej, zaradovala se a řekla: „Proč jsi sem přijel, Ivane cařovici?“ On jí pověděl, co a jak, a ona řekla: „To zvíře, co chceš zabit, je můj bratr. Nyní je u prostřední sestry odtud nedaleko ve stříbrném dvorci; já mu zahojila tři rány, co’s mu udělal.“ Potom spolu jedli a pili a dobré mysli byli; a pak cařovic jel ke druhé sestře do stříbrného dvorce, a také byl u ní hostem. Ta mu řekla, že bratr její Norka nyní je u nejmladší sestry. On tam jede k ní do zlatého dvorce, a ta mu zase řekla, že bratr její nyní na Siném moři spí; i dala mu se napiti silné vody, taky mu dala meč ocelový a řekla, aby zvířeti jednou ranou hlavu sťal. Když cařovic přijel k Sinému moři, viděl zvíře Norku, ano spí u prostřed moře na kameně, a jak chrápalo, na sedm verst od toho vlny bily. Cařovic tam za ním, udeřil mečem po hlavě, a hlava odskočila i řekla: „Teď už je po mně!“ a tělo svalilo se do moře. Potom se cařovic vrátil k těm třem sestrám, aby je vzal s sebou na tento svět. Panny byly tomu rády, každá udělala ze svého dvorce vajíčko, a ty tři vajíčka jemu daly. Když přišly k tomu provazu, cařovic posadil na něj ty tři panny, zaklátil provazem a bratří je vytáhli nahoru. Nahoře vidouce je bratři, s podivením řekli mezi sebou: „Spustíme provaz, bratra povytáhnem a provaz přeříznem, ať se zabije: nedalť by nám těch krásných panen za ženy.“ Ale bratr tušil, co zamýšlejí; i uvázal na provaz kámen; bratří povytáhli ho vysoko, provaz přeřízli a kámen se roztřískal. Cařovic zaplakal a šel odtud. Tu strhla se bouře se hromem a deštěm. Cařovic šel se schovat pod nějaký strom a vidí na tom stromě malé ptáčky celé promoklé; i vzal se sebe šat a přikryl je, a sám si sedl pod stromem. V tom přiletěl nesmírně veliký pták, matka těch ptáčků; ta vidouc dětičky své pod oděvem, řekla: „Kdo zaobalil, mé ptáčky? to’s ty učinil; děkuju ti. Vyžádej sobě, co koli chceš, všecko ti udělám.“ A on řekl: „Vynes mě tam na ten svět.“ Na to pták: „Udělej si velikou zásobu, nalov zvěře a nabeř vody, aby mě bylo čím krmiti.“ Cařovic tak udělal, pták ho vzal i s tou zásobou na sebe a letěl; na krátce, na dlouze ho vynesl na tento svět, a pak se zase vrátil. Cařovic byl tak otrhán a tak se zatím změnil, že ho nikdo nepoznal. I šel k jednomu krejčímu za tovaryše, a tu se vyptával, co v jich cařství nového. Krejčí povídá: „Naši dva cařovici přivezli si z tam toho světa nevěsty a chtějí se ženiti; ale ty nevěsty se zpouzejí; chtějí, aby jim beze vší míry dali k svatbě našít takových šatů, jako měli na onom světě; a cař sezval všecky mistry, ale ani jednomu se do té práce nechce.“ Cařovic to slyše, řekl: „Jdi, mistře, k caři a řekni mu, že tu krejčovskou práci na se vezmeš.“ Mistr řekl: „Kterak mohu takovou práci na se vzíti? Já šiju po selsku!“ — „Jen jdi,“ řekl cařovic, „já za všecko stojím.“ Mistr šel, a cař byl rád, že aspoň jeden se našel, i dal jemu peněz, co jen žádal. Když přišel mistr domů, řekl mu cařovic: „Pomodli se a jdi spat; zejtra ráno bude všecko hotovo.“ O půlnoci cařovic vstal, šel za město do pole, vyndal z kapsy ty tři vajíčka, co panny jemu daly, a udělal z nich tři dvorce; potom šel, nabral z každého šatů, a z těch dvorců zas udělal vajíčka i vrátil se domů; doma rozvěšel šaty po stěně a šel spat. Ráno, když se mistr vyspal: ejhle, tu visely šaty, jakých co živ neviděl; vše se třpytilo zlatem, stříbrem a drahým kamením. Zaradoval se a donesl ty šaty k caři. Panny vidouce, že jsou to šaty, co měly na onom světě, domyslily se, že Ivan cařovic je zde; pohledly jedna na druhou a neříkaly nic. Když mistr domů přišel, tovaryše svého tu již nezastihl; šelť do díla k ševci, a toho taky tak poslal k caři. A tak obešel všecky mistry, a všickni mu z toho děkovali, že jim u caře zjednal dobrý výdělek. Panny měly už nyní všecko, čeho žádaly, i musily se strojiti k svatbě. Když byly ustrojeny, prosila nejmladší caře: „Dovolte mně, otče, abych šla sama podělovat žebráků.“ Cař dovolil, a ona rozdávala dary, každého žebráka prohlížejíc. Přišla k jednomu, a dávajíc mu peníze, spatřila na jeho ruce prsten, co dala cařovici na onom světě, i taky prsteny svých sester; i hned ho vzala za ruku, vedla do pokoje a řekla caři: „Hle, tento nás vysvobodil z onoho světa. Bratří zapověděli nám říci, že je živ, a pohrozili nám smrtí, řekneme-li to.“ Cař se na ty dva syny rozhněval, i potrestal jich, jak uznal za dobré. A potom byly tři veselé svatby.