Ruské národní pohádky/Zakletá královna

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Sestřička Helenka a bratříček Ivánek	Zakletá královna	Křivoručka

Údaje o textu
Titulek:	Zakletá královna
Autor:	Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online.
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

V jednom carství, v jednom mocnářství žil vážený kupec; měl syna Ivana. Kupec naložil zboží na koráby, dům a krámy poručil ženě a synovi a vydal se na dalekou cestu. Jede po mořích měsíc, dva a tři, přichází do cizích zemí, kupuje zboží zámořské a svoje prodává po dobrých cenách. Toho času potkalo Ivana kupeckého syna veliké neštěstí: všichni kupci a měšťané se na něho rozzlobili: „Proč prý je on tak šťastný? všecky kupce nám odloudil!“ Sebrali se celá hromada, napsali žalobu, že ten a ten kupecký syn je zloděj a nedbalec, že není hoden býti v našem stavu i rozhodli, aby byl odveden na vojnu. Oholili mu chudákovi čelo a poslali k pluku. Slouží Ivan, běduje ne jeden rok; deset let minulo, tu se mu zastesklo po domovu, vymohl si dovolenou, vzal list na šest měsíců a šel cestou. Otec a matka byli mu rádi; pobyl u nich jak dlouho třeba, přišel čas i vrátil se nazpátek. Kupec ho vzal, zavedl do sklepů hlubokých, zlatem stříbrem nasypaných a povídá: „Nu, milý synu, naber si peněz, kolik duše ráčí.“ Ivan kupecký syn nacpal si kapsy, vzal od otce a matky požehnání roditelské nikdy nezrušitelné, rozloučil se s příbuznými a odejel k pluku: otec mu koupil pěkného koně. Od tohoto rozloučení pojal ho dobrého jonáka takový zármutek veliký, vidí - na cestě stojí hospoda, zajel pro žalost na víno; vypil čtvrtku - zdálo se mu málo — vypil druhou — opil se, svalil a usnul. Tu se vzali odkndsi dva ošusti, vybrali mu peníze všecky do jedné kopějky. Ivan kupecký syn se probudil, sáhne — nemá ani kopějky, potruchlil a pustil se dál. Zastihla ho tmavá noc v pustých místech; jel, jel, tu stojí hospoda, vedle hospody sloup, na sloupu je napsáno: kdo se tu zastaví na nocleh, zaplatí sto rublů. Co měl dělati? hladem neumře; zatloukl na vrata — vybíhá chlapec, vede ho do pokoje a koně do maštale. Čeho si jenom duše ráčí, všeho dávají Ivanu kupeckému synu; najedl se, napil se, sedl a zamyslil se. „Co ses zamyslil, pane vojaku? táže se hospodský; či nemáš čím zaplatit?“ To ne, hospodáři! já jsem se nasytil, ale můj věrný kůň stojí tak. „Nikoli, vojáku, podívej se třeba sam, že má sena a ovsa do vůle.“ — O to není; ale naše koně jsou už tak zvyklé: jsem-li já sám u koně, bude jísti; beze mne se obroku ani nedotkne. Hospodský běžel do maštale, podíval se — je tomu tak: kůň stojí, hlavu dolů, na oves se ani nepodívá. „Jaký to rozumný kůň! zná svého pana,“ pomyslil si hospodský, a kazal, aby udělali v maštali pro vojáka postel. Ivan kupecký syn si tam lehl, a zrovna o půl noci, když všichni spali, vstal, osedlal koně a ujel pryč. Nazejtří k večeru zajel do hospody, kde za jednu noc po dvou stech rublů brali. Třetího dne se mu naskytla hospoda pěknější než obě předešlé; na sloupu je napsáno: kdo se tu zastaví na nocleh, zaplatí tři sta rublů. „Nu, myslí si, staň se co staň, zkusím i tady svou smělost!“ Zajel, najedl se, napil se jak se patří, sedl a zamyslil se. „Co ses, vojáku, zamyslil? či nemáš čím zaplatit?“ táže se hospodský. — Ne, neuhodls! poslouchej, o čem přemítám: já jsem syt, ale můj věrný kůň stojí tak. „Není možná! já jsem mu sena založil a ovsa nasypal — všeho do vůle.“ — Naše koně jsou už tak zvyklé: když budu u něho já, bude jísti; ale beze mne se obroku ani nedotkne. „Nu, což na tom! lehni si do maštale.“ Ten hospodský měl ženu čarodějnici, podívala se do svých knih a věděla tu chvíli, že voják nemá u sebe ani kopějky; postavila k vratům dělníky a přikázala jim přísně, aby jim voják s dvora nějak neupláchl. O půl noci vstal Ivan kupecký syn a chtěl dáti do noh, hledí — tam stojí dělníci a číhají; lehl a usnul; probudil se, už se nebe červená, osedlal rychle koně, sedl a jel ven. „Stůj! zvolali strážníci, ještěs pánovi nezaplatil! davej peníze!“ — Jaké peníze? jděte k čertu! odpověd Ivan a chtěl projeti; dělníci ho honem lapili a jak ho melou tak ho melou. Strhl se takový křik, že se všecek dům sběhl. „Bijte ho, děti, zabijte ho!“ — Už má dost! povídá hospodský; nechte ho na živu, nechť u nás tři leta zůstane a tři sta rublů vydělá. Nebylo pomoci, Ivan kupecký syn zůstal v hostinci; je tam den, druhý, třetí. Povídá mu hospodský: „Co, pane vojáku, umíš-li pak z ručnice stříleti?“ — Proč bych neuměl? vždyť se tomu na vojně učíme. „Nu tak jdi, nastřílej zvěře; v těchto místech je síla všelijaké zvěře a různého ptactva.“ Ivan kupecký syn vzal ručnici a šel na hon; dlouho chodil po lese — nic mu nepřichází na ránu, až k samému večeru spatřil zajíce na kraji lesa, chtěl právě na něho namířit — zajíc vyskočil a ten tam! Myslivec běžel za ním a přišel na velikou zelenou louku, na té louce stojí nádherný palác, z čistého mramoru vystavěný, zlatou střechou pokrytý. Zajíc skočil na dvůr a Ivan za ním, hledí sem tam — zajíce nikde, jakoby se propadl. „Nu, podívám se aspoň na palác!“ šel do pokojů; chodil, chodil — ve všech pokojích taková nádhera, jaké si nelze pomysliti ani vymysliti, leda v pohádce pověděti. V jednom pokoji byl stůl pokrytý, na stole různé zákusky a vína přichystány, bohaté náčiní postaveno. Ivan kupecký syn vypil z každé láhve po sklínce, z každého talíře snědl po kousku, napil se, najedl se, sedí a hoví si. Najednou přijel ke dveřím kočár, přijela královna, celá černá, lidé černí a koně černé. Ivan si vzpomněl na vojenské chování, vyskočil a stál u dveří jako svíce. Královna vchází do komnaty — on jí hned po vojensky vzdává čest. „Budiž zdráv, vojáků! promluvila královna; jak jsi sem přišel, dobrovolně či z přimusení? jdeš do práce či po práci? Posaď se ke mně pádem, porozprávíme řádem.“ A královna ho žádá: „Můžeš-li mi prokázati velikou službu ? vykonáš-li ji, budeš šťasten. Povídají, že prý se ruští vojáci ničeho nelekají. Tu tímto palácem vládnou nečistí duchové…“ — Vaše výsosti! posloužím vám rád do poslední kapky krve. „No, tak poslouchej: do dvanácti hodin pij a vesel se, ale jak odbije dvanáctá — lehni do postele, co visí uprostřed velikého sálu na řemenech, a ať se s tebou děje co děje, ať se ti ukáže co ukáže — neboj se ničeho, lež a neříkej nic.“ Královna domluvila, rozloučila se a odjela; a Ivan kupecký syn počal píti, veseliti se, a jak půlnoc udeřila — lehl na ukázané místo. Najednou zahučela bouře, rozlehl se hluk a hrom, znenadání padají všecky zdi, probořují se do pekla; do sálu se sběhlo plno čertů, dali se do křiku, počali tanec; ale jak uviděli hosta, počali naň pouštěti všelijaké strachy. Tu přibíhá odkudsi šikovatel: „Ach, Ivane kupecký synu! co ti to napadlo? vždyť tě hledají jako zběha; jdi rychle, sice bude zle. Za šikovatelem běží hejtman, za hejtmanem major, za majorem plukovník: „Co tu děláš, darebáku? Chce se ti patrně běhati ulicí! Hej, přineste sem čerstvé hůlky!“ Nečistí duchové dali se do práce a nanosili celé kopce hůlek; ale Ivan kupecký syn ani muk, leží a mlčí. „Ach, ošklivec! praví plukovník, on se hůlek nebojí; bez pochyby jich na vojně několikrát zkusil. Pošlete ke mně četu vojáků s nabitými ručnicemi, at ho, ničemu, zastřelí!“ Jakoby ze země vyrostla — tu stojí četa vojska; rozlehlo se komando, vojáci míří… jenom vypálit. Najednou zazpívali kohouti — a všecko v tom okamžiku zmizelo: pryč jsou vojáci, komandanti, hůlky. Nazejtří jede královna do paláce — už byla od hlavy po prsa bílá, lidé a koně podobně. „Zaplať Bůh, vojáče! praví královna; viděl jsi strach, ale uvidíš ještě více. Hleď, nelekej se, posluž mně ještě dvě noci; udělám tě šťastným!“ Počali spolu jísti a píti, veseliti se; potom královna odjela a Ivan kupecký syn lehl na své místo. O půlnoci zahučela bouře, rozlehl se hluk a hrom, sběhli se nečistí duchové, počali křičeti, tancovati… „Ach, braši, voják je tu zas, zvolal chromý, jednooký čertík. Jak se sem naučil chodit! Co tu děláš, či nechtěl bys nám snad vzíti palác? Hned půjdu a povím to dědovi.“ A děd se ozývá sám, káže čertům přinésti kovárnu a rozpáliti železné pruty: „Těmi pruty žhavými ho probodáte do samých kostí, aby znal a věděl, jak se do cizího domu chodí.“ Čerti ještě nepřipravili kovárnu, když kohouti zazpívali — a všecko v tom okamžiku zmizelo. Třetího dne jede do paláce královna, Ivan se dívá a diví: královna, její lidé i koně byli po kolena bílí. „Zaplať Bůh, vojáku! za věrnou službu! jak se ti vede?“ — Posud jsem živ a zdráv, vaše výsosti! „Nu, ještě třetí noc; tu máš kožich, obleč ho na sebe, sice tě nečistí drápy roztrhají… Jsou nyní velice zlí!“ Sedli spolu za stůl, jedli, pili, veselili se; potom se královna rozloučila a Ivan kupecký syn oblekl kožich, udělal kříž a lehl na dřívější místo. Uhodila půlnoc — zahučela bouře, hlukem a hromem třásl se celý palác; sběhlo se čertů množství nevídané neslýchané, chromých, křivých a všeho spůsobu. Obořili se na Ivana kupeckého syna: „Vemte ho, darebákal chopte se ho, trhejte ho!“ — i počali ho pazoury drápati; ten drápne, drápne druhý, ale pazoury zůstávají všecky v kožichu. „Ne, braši, tak se na něho nedostaneme; vezměme jeho otce a matku a derme kůži s živých!“ V tom okamžiku přivlekli Ivanovy rodiče a počali je pazoury dříti; oni křičí: „Ivane holoubku! smiluj se, sejdi se svého místa; za tebe drou s nás živých kůži.“ Ivan kupecký syn leží, nehýbe sebou, mlčí. Tu zazpívali kohouti — a najednou všecko zmizelo, jakoby tam nikdy nic nebylo. Ráno jede královna — koně bílé, lidé bílí, ona sama všecka čistá a taková krasavice, že si krásnější nelze ani pomysliti: viděti, jak se z kostečky do kostečky mozeček přelívá. „Viděls strach, povídá královna Ivanu kupeckému synu; už ho více nebude! Bůh ti zaplať za službu; nyní pojďme odsud rychle pryč!“ — Ne, královno, odpovídá Ivan kupecký syn, měl bych si hodinku nebo dvě oddechnouti. „Chraň se! budeš odpočívati — bude po tobě veta.“ Vyšli z paláce a dali se na cestu. když byli kus cesty, praví královna: „Ohlédni se, dobrý jonáku, co se děje vzadu.“ Ivan se ohlédnul — po paláci nebylo ani památky, propadl se do země a na tom místě plamen plápolá. „Tak bychom byli zhynuli, kdybychom se byli obmeškali!“ řekla královna a podává mu míšek: „Vezmi, toto není obyčejný míšek; jestli budeš potřebovati peněz, jenom míškem potřes a hned se posypou dukáty, kolik duše ráčí. Nyní jdi, zaplať hospodskému a přijdi na ten a ten ostrov ke kostelu, budu tě tam čekati. Tam budeme na mši a oddáme se: ty budeš můj muž, já tvá žena. Ale hleď, neopozdi se: nemůžeš-li dnes, přijdi zítra, nepřijdeš zítra, přijdi třetího dne; jak promeškáš tři dni, jak živ mne neuvidíš.“ — Tu se rozloučili; královna šla napravo, Ivan kupecký syn nalevo. Přichází do hospody, zatřepal před hospodským svým míškem, zlato se proudem sype: „Co, brachu, tys myslil: voják nemá peněz a že ho tři léta do tuhé služby zapřáhneš; ale to byla chyba; odpočítej si, kolik náleží.“ Zaplatil mu tři sta rublů, sedl na koně a jel — kam bylo řečeno. „Jaký to div! odkud se u něho peníze vzaly?“ přemítá hospodská, běží k svým čarodějným knihám a vidí, že vysvobodil zakletou královnu a ta že mu darovala takový míšek, že budou vždycky peníze. Ihned zavolala chlapce, poslala ho do pole pásti krávy a dala mu očarované jablko: „Přijde k tobě voják, požádá tě o vodu; ty mu řekneš: vody nemám, ale tu máš šťavnaté jablíčko.“ Chlapec vyhnal krávy do pole; sotva je dohnal, hle — tu jede Ivan kupecký syn: „Ach, brachu, praví, nemáš trochu vody, abych se napil? chce se mně strašně píti.“ — Nemám, vojáku, voda je odsud daleko; ale mám u sebe šťavnaté jablíčko, jestli chceš, sněz ho, snad se občerstvíš! Ivan kupecký syn vzal jablko, snědl ho, i padl na něho pevný spánek; spal bez procitnutí tři dni a tři noci. Darmo čekala královna svého ženicha tři dni za sebou: „Patrně mně není souzeno býti jeho ženou.“ Vzdechla, sedla do kočáru a jela; tu vidí chlapce, pase krávy: „Pastušku, pastušku, neviděla dobrého jonáka, ruského vojáka?“ — Ano, vždyť tam pod dubem spí už třetí den. Královna se podívala — to je on sám; jala se ho strkati, buditi; ale všecko nic nepomohlo, neprobudil se. Vzala lístek papíru, vyňala tužku a napsala tak: „Jestli nepůjdeš na ten a ten převoz, nedostaneš se do třikrát desátého mocnářství, nenazveš se mým mužem!“ Položila list Ivanu kupeckému synu do kapsy, políbila ho spícího, zaplakala hořkými slzami a odjela daleko, předaleko. Pozdě večer probudil se Ivan a neví co má dělat. Ale chlapec mu počal vypravovati: „Přijela prý sem krásná panna, a tak nastrojená! budila tě, budila, ale nedobudila se, napsala cedulku a položila tobě do kapsy; sama sedla do kočáru a zmizela s očí!“ Ivan kupecký syn Bohu pomodlil se, na všecky strany poklonil se a jel ku převozu. Za dlouho, za krátko, přijel tam a volá na převozníky: „Ej, bratři, převezte mě co možná nejrychleji na druhou stranu; tu máte napřed záplatu.“ Vyňal míšek, počal jím potřásati a nasypal jim zlata plnou loďku. Převozníci ustrnuli podivením. „A kam žádáš vojáku?“ — Do třikrát desátého mocnářství. „Nu bratře, do třikrát desátého mocnářství jezdí se křivou cestou tři léta a přímou — tři hodiny; ale přímého průjezdu není!“ — Co učiníme? „My ti něco povíme; sem dolétá pták Noh — jako veliká hora a sbírá tu všelikou mrchu a nosí ji tam na ten břeh. Tak ty rozřež svému koni břicho, vyčisti, vymyj; my tě zašijeme do prostředka. Pták Noh sebere mrchu, přenese ji do třikrát desátého mocnářství a hodí svým mladým; tu honem vylezeš z koňského břicha a půjdeš, kam jíti máš.“ Ivan kupecký syn uťal koni hlavu, rozřezal břicho, vyčistil, vymyl a vlezl do něho; převozníci zašili koňské břicho, odešli a schovali se. Najednou letí pták Noh, valí se jako hora, zdvih mrchu, zanesl do třikrát desátého mocnářství, hodil svým mladým a odletěl opět na lov. Ivan rozpáral koňské břicho, vylezl a šel přímo ku králi, aby ho přijal do služby. A v tom třikrát desátém mocnářství dělal pták Noh mnoho bídy; každý boží den musili mu vystaviti jednoho člověka na snědení, aby jenom celé carství nespustošil. Král přemýšlel, kam poděje tohoto cizince, i přikázal ho vystaviti zlému ptáku na snědení. Vzali ho královští vojáci, přivedli do zahrady, postavili u jabloně a povídají: „Hlídej, aby se neztratilo ani jedno jablíčko!“ Ivan kupecký syn stojí a hlídá; najednou letí pták Noh, valí se jako hora. „Zdráv bud, dobrý jonáče! nevěděl jsem, žes byl v koňském břicha; sic bych tě byl dávno snědl.“ — Bůh ví, snědl nesnědl. Pták dolním pyskem jede po zemi, horní pysk roztáhl jako střechu, chce snísti dobrého jonáka. Ivan kupecký syn máohnul bodákem a přibil mu dolní pysk pevně k syré zemi, potom vzal šavli a sekal ptáka Noha hlava nehlava. „Ach, dobrý jonáku! řekl pták, nesekej mne, udělám tě bohatýrem; vezmi měchýřek z pod mého levého křídla a vypij — uvidíš sám.“ Ivan kupecký syn vzal měchýřek, vypil, ucítil v sobě velikou sílu a obořil se na něho ještě prudčeji: máchá a seká až běda. Ach, dobrý jonáku, nesekej mne; dám ti také druhý měchýřek z pod pravého křídla.“ Ivan kupecký syn vypil i druhý měchýřek, pocítil ještě větší sílu, ale nepřestává ho přece rubati. „Ach, dobrý jonáku, nerubej mne; zavedu tě k štěstí: jsou tu zelené louky, na těch lukách rostou tři vysoké duby, a pod těmi duby jsou litinové dveře, za těmi dveřmi jsou tři bohatýrské koně; v některou dobu se ti shodí.“ Ivan kupecký syn poslouchá ptáka — posloucha a rubá; porubal ho na drobné kousky a složil na velikánskou hromadu. Ráno volá k sobě král sloužícího generála: „Jdi, praví, kaž sebrat kosti Ivana kupeckého syna; třeba je z cizích zemí, nehodí se přece, aby se člověčí kosti bez pohřbení válely.“ Generál běžel do zahrady, hle — Ivan je živ a pták Noh je na drobné kousky posekán i oznámil to královi. Král se velice zradoval, pochválil Ivana a dal mu vlastnoruční otevřený list; dovoluje mu po všem mocnářství choditi, ve všech hospodách a hostincích píti a jísti zadarmo. Ivan kupecký syn dostana otevřený list šel do nejbohatšího hostince, vypil tři vědra vína, tři pecny chleba a půl vola pošlo na zákusku, vrátil se do královské konírny a lehl spat. Tak žil v královské konírně zrovna tři léta; potom se vrátila královna — ona jela křivou cestou. Otec je tomu velice rád, počal se vyptávati: „Kdo tě, milá dcero, vysvobodil od hořkého osudu?“ — Jeden voják z kupeckých dětí. „Vždyť on také sem přišel a mně velkou radost udělal — ptáka Noha posekal.“ Nač se dlouho rozmýšleti? Ivana kupeckého syna oddali s královnou a ustrojili kvas a hodování veliké, i já jsem tam byl, víno pil, po bradě teklo, v ústech nebylo.

V brzkém čase píše královi tříhlavý drak: Dej mně svou dceru, jak ne, spálím ohněm všecko království, rozvěju popelem. Král se zarmoutil, ale Ivan kupecký syn vypil tři vědra vína, přikusoval tři pecny chleba a půl vola, běžel na zelenou louku, zdvihl litinové dveře, vyvedl bohatýrského koně, opásal si meč kalenec a vzal bojovnou palici, sedl na koně a jel do bitvy. „Ech, dobrý jonáku! povídá drak, co ti napadá, já tě posadím na jednu ruku, druhou přimáčknu — a zbude jenom trochu mokra!“ — Nechval se, napřed se Bohu pomodli! odpovídá Ivan, máchnul mečem kalencem a srazil mu najednou všecky tři hlavy. Potom porazil šestihlavého draka a po něm ještě dvanáctihlavého, i proslavil se svou silou a udatností po všech zemích.