Ruské národní pohádky/Sestřička Helenka a bratříček Ivánek

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Poklad	Sestřička Helenka a bratříček Ivánek	Zakletá královna

Údaje o textu
Titulek:	Sestřička Helenka a bratříček Ivánek
Autor:	Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online.
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

29. Sestřička Helenka a bratříček Ivánek.^[1]

Jdou dva sirotci — sestřička Helenka s bratříčkem Ivánkem cestou dalekou, polem širokým, a trápí je vedro veliké. Zachtělo se Ivánkovi píti: „Sestřičko Helenko, mně se chce pít!“ — Počkej, bratříčku, přijdeme k studni. Šli, šli — slunce stojí vysoko, studně je daleko, vedro sužuje, pot vystupuje. Tu je kraví kopyto plno vody. „Sestřičko Helenko, mám se napít z kopyta?“ Nepij, bratříčku; budeš telátkem. Bratříček poslechl, šel dál. Slunce stojí vysoko, studně je daleko, vedro praží, pot se vyráží. Tu je koňské kopyto plné vody. „Sestřičko Helenko, mám se napít z kopyta?“ — Nepij, bratříčku; budeš hříbětem. Ivánek vzdychl a šel dál. Slunce stojí vysoko, studně je daleko, vedro praží, pot se vyráží. Tu je beraní kopyto plno vody. Bratříček je uviděl a neptaje se Helenky vypil do dna. Helenka volá Ivánka, ale místo Ivánka běží za ní bělounký beránek. Dovtípila se, zalila se slzami, sedla pod stoh, pláče, ale beránek podle ní po travěnce skáče. Jel mimo pán, zastavil se a táže se: „Proč pláčeš, krásná dívčinko?“ Pověděla mu své neštěstí. „Vdej se za mne; já tě vystrojím šatstvem i stříbrem, a beránka neopustím: kde budeš ty, tam bude také on.“ Helenka poslechla, oddali se a žili tak, že dobří lidé hledíce na ně se radovali a zlí jim záviděli.

Jednou nebyl muž doma, Helenka zůstala sama. Čarodějnice přivázala jí kámen na krk a hodila do vody; sama se přistrojila do jejích šatů a ubytovala se v panském domě. Nikdo ji nepoznal, sám muž se oklamal. Jenom beránek všecko věděl, on jediný se kormoutil, svěsil hlavu, nebral pokrmu, ráno i večer chodil okolo vody po břehu a křičel: bja, bja! Čarodějnice se o tom dověděla a bylo jí to nemilé; kázala rozložiti hranice vysoké, roztopiti kotly železné, nabrousiti nože ocelové a povídá: „Berana musíme zabiti!“ Poslala služebníka, aby ho chytil. Muž se diví: Jak měla žena beránka ráda, pořád abych ho napájel a krmil — a nyní ho káže zabiti! Beránek věděl, že nemá dlouho žíti, lehl na břehu a naříká:

Helenko, moje sestřičko!
Chystají se zabiti mě;
Dříví kladou na hranice,
Kotly topí litinové,
Nože brousí ocelové.

Helenka mu odpovídá:

Ach, bratříčku můj Ivánku!
Těžký kámen hrdlo svírá,
Tenká tráva ruce spíná,
Žlutý písek prsa tíží.

Služebník poslouchá: co je to za div? Šel a řekl to pánovi; počali oba hlídati. Beránek přišel a jal se opět volati Helenku a naříkati nad vodou:

Helenko, moje sestřičko!
Chystají se zabiti mě,
Dříví kladou na hranice,
Kotly topí litinové,
Nože brousí ocelové.

Helenka mu odpovídá:

Ach, bratříčku můj Ivánku!
Těžký kámen hrdlo svírá,
Tenká tráva ruce spíná,
Žlutý písek prsa tíží.

Lidé! kde jste kdo! zvolal pán; sem čeleď dvorní, spouštějte nevody, rozstírejte sítě hedbávné! Sebrala se dvorní čeleď, rozestřela sítě hedbávné a chytila Helenku. Vytáhli ji na břeh, uřezali kámen, pohrouzili ji, vymáchali v čisté vodě, ovinuli bílým plátnem, a ona byla ještě pěknější než dříve a objala svého muže. Beránek se stal opět bratrem Ivánkem a všichni žili jako prvé dobře, jenom čarodějnice dostala: rozložili hranici dříví a spálili ji.

Zaps. v Kurské gub.

---

1. V Erbenově Slovanské čítance (Výbor z prostonarodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. V Praze, 1863.) otištěn jest pod nápisem „Carevič kozlíček“ první variant pohádky. Tu je přeložen druhý variant. U Afanasjeva jsou všeho tři varianty.