Ruské národní pohádky/Poklad

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

V kterémsi carství žil stařec se stařenou ve veliké chudobě. Neminulo ani mnoho ani málo času — stařena umřela. Venku byla zima třeskntá, ostrý mráz. Stařec šel po sousedech a po známých, aby mu pomohli vykopati hrob; ale sousedé a známí, znajíce jeho velikou chudobu, odepřeli všichni. Stařec šel k popovi, a v dědině jejich byl pop lakotný, nesvědomitý. „Buď tak laskav, povídá, otče, pochovej mou stařenu.“ — A máš-li pak peníze, abys za pohřeb zaplatil? Zaplať, milý brachu, napřed! „Nebudu před tebou zapírati: nemám doma ani jediné kopějky! Poshov maličko, vydělám si — s lichvou ti zaplatím, spravedlivě zaplatím!“ Pop nechtěl starce ani vyslechnouti: „Když nemáš peněz, nechoď sem!“ co mám dělati? myslí si stařec; půjdu na hřbitov, vykopu nějak hrob a pochovám sám stařenu. Vzal sekeru a lopatu a šel na hřbitov; přišel a počal kopati hrob; odsekl svrchu zmrzlou zem sekerou, potom vzal lopatu, kopal, kopal a vykopal kotel, podíval se — je plný dukátů a blýští se jako oheň. Stařec se velice zradoval: „Chvála ti, Pane! budu míti na pohřeb a na mše.“ Nekopal dále hrobu, vzal kotel se zlatem a nesl domů. S penězi, však víme, šlo všecko jako po másle. Ihned se našli dobří lidé: vykopali hrob a udělali rakev; stařec poslal neteř koupit vína a jídel a různých zákusků — všecko jak se patří na pohřebě, sám vzal do ruky dukát a šel opět k popovi. Sotva byl ve dveřích a pop k němu: „Řekl jsem ti zřetelně, starý plesnivče, abys mně bez peněz nechodil a ty zase lezeš!“ — Nezlob se, otče, prosí ho stařec; tu je zlaťák — pochovej mou stařenu, nikdy nezapomenu na tvou milost. Pop vzal peníze a neví, jak by stařečka uvítal, kde posadil, jakými řečmi zalichotil: „Nu, stařečku, buď v naději, všecko se stane.“ Stařec se poklonil a šel domů a pop s popovou počali o něm rozmlouvati: „Vidíš starého čerta! povídají pořád, že prý je žebrák a on nám přivleče dukát; mnoho jsem na světě pochoval zámožných nebožtíků, ale tolik jsem od nikoho nedostal…“ Sebral se pop se vším duchovenstvem a pochoval stařenu jak se patří. Po pohřebě zve ho stařec k sobě na pohřební hody. Přišli do jizby, sedli za stůl, a kde se vzalo tu se vzalo — tu je vína, jídla a zákusek, všeho do Boha. Host sedí, jí a pije za tři. Hosté poobědvali a počali se rozcházeti po svých domech; zdvih se také pop. Stařec ho šel vyprovodit a jenom vyšli ven — pop vidí, že tu už nikoho není, i počal se starce vyptávati: „Poslouchej, milý příteli! čiň pokání, nenechávej na duši ani jediného hříchu — pověz mně všecko tak jako před samým Bohem: jak ses mohl tak brzo zmoci? Byls člověk potřebný, a nyní se podívejme! Kdes to vzal? Kaj se, milý příteli! čís duši zahubil, kohos obral?“ — Co to povídáš, otče! Přiznávám se ti pravdou pravdivou: nekradl jsem, neloupil, nezabil jsem nikoho; poklad mně sám do rukou přišel. I pověděl mu, jak všecko bylo. Když pop tyto řeči uslyšel, zachvěl se lakotou; vrátil se domů, nedělá nic — přemýšlí dnem i nocí: „Takový ledajaký chlap a dostal takovou sílu peněz! jak to navleču, abych mu kotel se zlatem vyfoukl?“ Mluvil o tom s popovou; počali se oba raditi. „Poslouchej, matko! vždyť máme kozla.“ — Máme. „Nu, dobře! až bude noc, spravíme to jak se patří.“ Večer přivlekl pop kozla do jizby, zabil ho a stáhl s něho kůži i s rohami i s bradou; oblekl na sebe kozlí kůži a povídá popové: „Vezmi, matko, jehlu s nití; přišij kůži dokola, aby se nějak nesvezla.“ Popová vzala tlustou jehlu a režnou nit a přišila naň kozlovu kůži. O půl noci šel pop přímo k chaloupce starcově, přistoupil k oknu a počal tlouci a šramotiti. Stařec uslyšel šramot, vyskočil a ptá se: „Kdo je to?“ — Čert!… „Naše místo je svaté!“ zvolal stařec a počal kříž dělati a modlitby říkati. „Poslouchej, starče! povídá pop; modli se, křižuj se, mně se nevymodlíš; dej sem raději kotel s penězi; jak ne, rozdělím se s tebou. Vidíš, já jsem se nad tvou bídou slitoval, ukázal jsem ti poklad — myslil jsem: vezmeš si něco na pohřeb, ale tys vzal všecko všudy.“ Stařec se podíval do okna — tam trčí kozlí rohy s bradou: to je sám zlý duch! „Čert vzal peníze, myslí si stařec; byl jsem bez nich, a budu bez nich zas!“ Přinesl kotel se zlatem, vynesl na ulici, hodil na zem a utíkal do jizby. Pop sebral kotel s penězi a přinesl domů. Vrátil se: „Nu, povídá, už jsou peníze v našich rukách! Na, matko, schovej je, a vezmi ostrý nůž, prořež nitky a sdělej se mne kozlí kůži, aby mě nikdo neviděl.“ Popová vzala nůž, počala řezati nitky po švu — ale tu se lije krev a pop křičí: „Matko, bolí, neřež! matko, bolí neřež!“ Počala párati na jiném místě — bylo zas tak! Kozlí kůže přirostla dokola k tělu. Ať dělali co dělali, ať přinesli, starci peníze nazpátek, všecko to nepomohlo nic; na popu zůstala kozlí kůže. Pán Bůh ho patrně potrestal za velikou lakotu.