Ruské národní pohádky/Jdi tam — nevím kam, přines to — nevím co

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

V jedné říši byl král svobodný — neženatý a měl celý zástup myslivců. Myslivci chodili na hon, stříleli ptáky letáky, zaopatřovali králův stůl zvěřinou. V tom zástupu sloužil střelec-smělec, jménem Fedot; trefoval do cíle na vlas, skoro nikdy se nechybil; za to ho král měl velmi rád a všecky jeho kamarády. Jednou vyšel na hon časně ráno; zašel do temného hustého lesa a vidí: sedí na stromě hrdlička. Fedot obrátil ručnici, namířil, vypálil — a zlomil ptákovi křídlo; spadl pták se stromu na syrou zemi. Myslivec jej zdvihl, chce mu utrhnouti hlavu a položiti do brašny. I promluvila k němu hrdlička: „Ach, střelče smělče! neutrhuj mojí bujné hlavičky, nesprovázej mne s bílého světa; raději mě vezmi živou, dones domů, posaď na okénko a dívej se: jak na mne přijde dřímota, v tu chvíli mě udeř hřbetem ruky — a dosáhneš velikého štěstí!“ Myslivec se velice podivil: Co je to? myslí si; na pohled pták a mluví lidským hlasem! To se mi ještě nikdy nepřihodilo…“ Zanesl ptáka domů, posadil na okénko a stojí a čeká. Minula chvíle — hrdlička položila svou hlavičku pod křidélko a zdřímla; myslivec zdvihl pravou ruku, udeřil ji hřbetem ruky lehounce — hrdlička padla na zem a udělala se dívkou a takovou krásnou, že nelze pomysliti ani vypraviti, leda v pohádce pověděti. Druhé podobné krasavice nebylo na celém světě. Mluví k dobrému mládci, královskému střelci: „Uměl jsi mě dostati, uměj se mnou i žíti; ty mně budeš souzeným mužem a já tobě bohodanou ženou!“ Zůstali na tom; Fedot se oženil, těší se s mladou ženou a na službu svou nezapomíná; každého jitra vezme svou ručnici, jde do lesa, nastřílí různé zvěře a zanese do královské kuchyně. Žena vidí, že se od toho lovu celý utrmácel i praví k němu: „Poslouchej, příteli! je mi tě líto; každý boží den se trmácíš, chodíš po lesích a po bahnech, vracíš se vždycky promoklý domů a nemáme z toho žádného užitku. Co to za řemeslo! Ja vím o jiném, to nebude bez výdělku. Opatř si sto rublů a ještě sto a já všecko spravím.“ Fedot šel ke kamarádům: u jednoho si vypůjčil rubl, u druhého dva a tak sebral zrovna dvě stě rublů. Přinesl je ženě. „Na, povídá žena, nakup za všecky tyto peníze rozmanitého hedbáví.“ Střelec koupil za dvě stě rozmanitého hedbáví. Žena je vzala a praví: „Nestarej se, pomodli se Bohu a lehni spat; jitro jest moudřejší večera.[1] Muž usnul a žena vyšla přede dveře, otevřela svou čarodějnou knihu — a v tom okamžiku stáli před ní dva neznámí jonáci: Co se líbí — rozkazuj! „Vezměte tuhle toto hedbáví a udělejte mně za jednu hodinu koberec, ale takový divotvorný, jakého na celém světě nikdy nebývalo; a na koberci aby bylo cele království vyšito i s městami i s dědinami, s řekami i s jezerami.“ Dali se do práce, a ne za hodinu, ale za deset minut udělali koberec — všem ku podivu; dali jej střelcově ženě a zmizeli, jakoby se propadli. Ráno dává žena koberec mužovi. „Na, povídá, zanes na trh a prodej kupcům, a dej pozor: Ceny neudávej, ale beř, co dají.“ Fedot vzal koberec, rozestřel, pověsil na ruku a šel po trhu. Uviděl ho jeden kupec, přiběhl a táže se: „Poslouchej, příteli! Máš na prodej, jak?“ — Mám. — „A co stojí?“ — Ty jsi kupec, udej cenu. Tu kupec přemýšlel, nemůže koberec oceniti Přiskočil druhý kupec, za ním třetí, čtvrtý… i sebral se jich zástup veliký, hledí na koberec, diví se, ale nemohou jej vyceniti. Tou dobou jel okolo kupeckých bud palácový komendant, uhlídal zástup i zachtělo se mu zvěděti, o čem kupci rozmlouvají. Vylezl z kolesky; přistoupil a praví: „Buďte zdrávi, kupci trhovci, zámořští hosté! o čem máte řeč?“ Tak a tak, nemůžeme vyceniti koberce. Komendant pohlédl na koberec a podivil se také. „Poslouchej, střelče! povídá; pověz mně pravdu pravdivou, kdes vzal takový vzácný koberec.“ — Má žena ho vyšívala. „Kolik ti za něj dám?“ — Já neznám sám ceny; žena mně kázala nesmlouvati, ale vzíti, co dají. „Nu, tu máš deset tisíc!“ Střelec vzal peníze a dal mu koberec. Tento komendant byl vždycky u krále, pil a jedl za jeho stolem. Jednou přišel ke králi na oběd a vzal s sebou koberec: „Nelíbí-li se vašemu veličenstvu podívati se, jakou vzácnou věc jsem dnes koupil.“ Král se podíval — a uviděl celé své carství jako na dlani; jak se podivil! „To je koberec! co jsem živ neviděl jsem takového umění. Nu, komendante, co chceš, ale koberec ti nedám.“ Ihned vyňal král pět a dvacet tisíc a dal mu z ruky do ruky a koberec pověsil v paláci. „To nic nedělá, myslí si komendant, zakáže si druhý ještě pěknější.“ Ihned zajel k střelcovi, vyhledal jeho chaloupku, vchází do světnice a jak mile uviděl střelcovu ženu, zapomněl ten okamžik na sebe a na svou záležitost; neví, proč přijel; před ním jest taková krasavice, že by s ní jak živ očí nespustil. Hledí na cizí ženu a v hlavě stíhá myšlenka myšlenku: „Kde je vídáno, kde slýcháno, aby obyčejný voják takovým pokladem vládl? třeba sloužím u samého krále a mám na sobě úřad generálský, ale takové krásy jsem nikde neviděl!“ Sotva se komendant vzpamatoval, odebral se nerad domů. Od té doby nebyl svůj: ve dne v noci myslí jenom na krásnou střelcovou; při jídle, při pití, vždycky se mu představuje. Král to zpozoroval a jal se ho vyptávati: Co se to s tebou stalo, že se rmoutíš?“ — Ach, vaše veličenstvo, viděl jsem u střelce ženu — takové krásy na celém světě není; pořád o ní myslím — nemohu si pomoci. Královi se zachtělo podívat se na ni, dal zapřáhnouti kolesku a jel do střelecké dědiny. Vchází do světnice, vidí — krása nevýpravná! Kdo se na ni podívá, ať stařec, at mladý, každý se do smrti zamiluje. Sevřela ho láska horoucí: „Co chodím, myslí si, svobodný neženatý? Měl bych si vzíti tuto krasavici; nač má býti střelcovon? Od narození je jí usouzeno, že bude královnou.“

Král se vrátil do paláce a praví komendantovi: „Poslouchej! uměls mně ukázati střelcovu ženu, krásu nevídanou; nyní uměj muže jejího sprovoditi. Já si ji chci sám vzíti… Nesprovodíš-li ho se světa, uvidíš, co bude; třeba jsi můj věrný sluha, ale budeš na šibenici!“ Komendant odešel, zarmoutil se více než prvé; neví jak si poradí. Jde pustými místy, uličkami, potkal babu jagu: „Stůj, královský sluho! já znám všecky tvé myšlenky; chceš, pomohu tvému trápení nevyhnutelnému?“ — Pomoz, babičko! co chceš, zaplatím. „Byl ti pověděn královský rozkaz, abys sprovodil Fedota střelce. Nebude to tak těžké: on je prostý, ale žena jeho je velice chytrá. Nu dáme jí takovou hádanku, že ji neuhodne. Vrať se ku králi a řekni: Za třikrát devátou zemí, v třikrát desátém carství jest ostrov; na tom ostrově chodí jelen zlatorohý. Nechť vezme král půl sta matrosů — nejhorších ochlastů a káže zhotoviti k výpravě starý shnilý koráb co už třicet let nebyl k potřebě; na tom korábě ať pošle Fedota střelce, aby mu přivezl zlatorohého jelena. Aby se doplavil k ostrovu, musí se plaviti zrovna tři léta a nazpátek s ostrova tři léta, dohromady šest let. Tu vypluje koráb na moře, pojede měsíc a utone: střelec i matrosi, všichni utonou.“ Komendant vyslechl tato slova, poděkoval babě jaze za poučení, odměnil se jí zlatem a skokem ku králi. „Vaše veličenstvo! povídá, tak a tak možná střelce zajisté sprovoditi.“ Král byl srozuměn a vydal hned rozkaz: aby zhotovili k výpravě starý shnilý koráb, naložili naň zásob na šest let a posadili naň padesát matrosů — největších a nejdaremnějších ochlastů. Rychlíci se rozběhli po všech krčmách, po hospodách, naverbovali takových matrosů, až strach se podívat: jeden má oči samá modřina, druhý má nos vyvrácený na bok. Jak oznámili královi, že je koráb hotov, zavolal k sobě v tom okamžiku střelce: „Nu, Fedote, ty jsi jonák, ty jsi první střelec v družině; vykonej mně službu, jeď za třikrát devět zemí, do třikrát desátého carství — tam je ostrov, na tom ostrově chodí jelen zlatorohý; chytni ho živého a přivez sem.“ Střelec se zamyslil; neví co mu odpověděti. „Mysli, nemysli, řekl král, ale jestli tak neuděláš, tuhle můj meč — tvá hlava preč!“ Fedot se otočil na levo do kola a šel z paláce ven; večer přichází domů velice zarmoucený, nechce slova promluviti. Žena se ho táže: „Proč se rmoutíš, milý? či tě potkalo nějaké neštěstí?“ Vypravoval jí všecko zúplna. „Tak ty se pro to rmoutíš? Nemáš proč. To je službička, ne služba. Pomodli se Bohu a lehni spat; jitro je moudřejší večera; všecko bude uděláno.“ Střelec lehl a usnul, a žena jeho otevřela čarodějnou knihu k a najednou stáli před ní dva známí jonáci: „Co je libo, čeho třeba? — Jděte za třikrát devátou zemi do třikrát desátého carství — na ostrov, chyťte jelena zlatorohého a přineste sem. „Slyšíme! do svítání bude všecko uděláno.“ Vichrem se přenesli na ten ostrov, chytili jelena zlatorohého, přinesli ho přímo k střelci na dvůr; za chvíli do svítání všecko popravili a schovali se, jako by se byli propadli. Střelcová krasavice probudila svého muže a povídá mu: „Jdi, podívej se — zlatorohý jelen prochází se po tvém dvoře. Vezmi ho s sebou na koráb, plav se pět dní napřed, šestého dne se vrať.“ Střelec posadil jelena do pevné zavřené klece a zavezl na koráb. „Co tu chceš?“ tážou se námořníci. — Různé náčiní a přípravy; cesta je dlouhá, je všeličeho potřeba! Přišel čas, aby koráb odrazil od přístavu, mnoho lidu přišlo plavce provázeti, přišel také sám král, rozloučil se s Fedotem a postavil ho nade všemi námořníky za staršího. Pátý den pluje koráb po moři, břehů dávno neviděli, Fedot střelec rozkázal vyvaliti na palubu bečku vína o čtyřiceti vědrech a praví námořníkům: „Pijte, bratři! co duše ráčí!“ Byli tomu rádi, sběhli se k bečce a počali si nalívati a tak se opili, že na místě u bečky popadali a usnuli pevným snem. Střelec se chopil hlavního vesla, obrátil koráb ku břehu a plavil se nazpátek; a aby to námořníci nezvěděli — od rána do večera je vínem napájí: jenom co z opilosti oči otevrou, už je nová bečka přichystána. Když jedenáctého dne připlul koráb do přístavu, vystrčil praporec a počal stříleti z děl. Král uslyšel střelbu a šel hned do přístavu — co to? Uviděl střelce, rozhněval se, obořil se na něho se vší prudkostí: „Jak jsi se opovážil vrátiti se před lhůtou ?“ — A kam jsem se měl poděti, vaše veličenstvo? Jiný hlupák plavil by se po mořích deset let a nesvedl by nic kloudného: a my místo šesti let jezdíme všeho všudy deset dní a spravíme svou věc; nelibo-li podívati se na jelena zlatorohého? Ihned snesli s korábu klec, vypustili zlatorohého jelena; král vidí, že má střelec pravdu, dovolil mu jíti domů, a námořníkům, kteří s ním jezdili, dal svobodu na celých šest let; nikdo jich nesmí do služby bráti, poněvadž už těchto šest let vysloužili. Nazejtří zavolal král komendanta, obořil se na něho a vyhrožoval: „Co ty, povídá, či si děláš se mnou žerty? Vidím, že ti na hlavě nic nezáleží. Hleď, abys našel příležitost, jak bychom Fedota střelce na zlou smrt vydali.“ — Vaše královské veličenstvo! dovolte, až se rozmyslím; snad se to podaří. Komendant šel pustými místy a uličkami, potká ho baba jaga: „Stůj, královský sluho! znám tvoje myšlenky; chceš, pomohu tvému hoři?“ — Pomoz, babičko! střelec se vrátil a přivezl jelena zlatorohébo. „Och, už jsem slyšela! on je prostý člověk, zahubiti ho nebylo by těžko — jako by si člověk šňupl — ale má velice chytrou ženu. Nu, dáme mu jinou hádanku, s kterou nebude tak snadno hotov. Jdi ku králi a řekni: ať pošle střelce tam — nevím kam, přines to — nevím co. Tuto úlohu na věky věkův nevykoná: buď se nevrátí anebo přijde s prázdnýma rukama.“ Komendant odměnil babu jagu zlatem a běžel ku králi; král ho vyslechl a kázal zavolati střelce. „Nu, Fedote! tys u mne, jonák, první střelec v družině. Vykonals mně jednu službu — přivedls jelena zlatorohého; vykonej také druhou: jdi tam — nevím kam, přines to — nevím co! Ale pamatuj si: jestli nepřineseš — tuhle můj meč, tvá hlava preč!“ Střelec se otočil dokola na levo a vyšel z paláce; přichází domů zarmoucený, zamyšlený. Táže se ho žena: „Co se rmoutíš, milý? či tě potkalo jaké neštěstí?“ — Ech, povídá, jedno soužení mám s krku a druhé přišlo; posílá mě král tam — nevím kam, káže přinésti to — nevím co. Skrze tvoji krásu všecky bědy nesu! — „Ano, to je služba nemalá! aby tam přišel, musí jíti devět let, a nazpátek devět — dohromady osmnáct let; a bude-li to co platno, ví Bůh!“ — Co je dělat, co si počít? „Modli se Bohu a lehni spat; jitro je moudřejší večera. Zítra zvíš všecko. Střelec lehl spat a žena jeho dočkala se noci, otevřela čarodějnou knihu — a v tom stáli před ní dva jonáci: Co je libo, čeho třeba ?“ — Nevíte-li jak to nastrojiti: jíti tam — nevím kam, přinésti to — nevím co. „Ne, to nevíme.“ Zavřela knihu a jonáci zmizeli s očí. Ráno budí střelcová muže: „Jdi ku králi, žádej zlatou pokladnici na cestu — vždyť máš putovati osmnáct let; až dostaneš peníze, přijď a rozluč se se mnou.“ Střelec pobyl u krále, dostal z důchodního úřadu celý míšek peněz, a přichází rozloučit se s ženou. Podává mu ručník a míč: „Když vyjdeš z města, hoď tento míč před sebou; kam se pokutálí — tam jdi za ním. Tu máš mou ruční práci: at jsi kde jsi, a jak se umyješ, utírej vždy líce tímto ručníkem.“ Rozloučil se střelec se svou ženou a kamarády, poklonil se na všecky čtyry strany a vyšel z města. Hodil míč před sebou; míč se kutálí a kutálí a on jde v patách za ním. Minul asi měsíc, král volá komendanta a praví k němu: „Střelec se vypravil, aby se osmnáct let po bílém světě potloukal, a podle všeho je patrno, že nezůstane na živě. Vždyť osmnáct let nejsou dvě neděle; a co se všecko na cestě nepřihodí! Peněz má mnoho — třeba ho přepadnou loupežníci, oloupí a na zlou smrt vydají. Zdá se, že bude nyní možná sáhnouti na jeho ženu. Vem mou kolesku, zajeď do střelcovy dědiny a přivez ji do paláce.“ Komendant jel do střelcovy dědiny, přijel ku střelcové krasavici, vešel do jizby a praví: „Buď zdráva, moudrá ženo! král kázal, abych tě zavezl do paláce.“ Střelcová přijíždí do paláce; král ji vítá s radostí, vede do vyzlacených komnat a mluví takové slovo: „Chce-li být královou? já tě za ženu pojmu.“ — Kde bylo vídáno, kde slýcháno: od živého muže bráti ženu! Buď si on kdo buď, třeba je prostý střelec, ale mně je — zákonným mužem. „Nepůjdeš-li po dobrém, půjdeš po zlém!“ Krasavice se usmála, udeřila sebou o podlahu, proměnila se v hrdličku a uletěla oknem.

Střelec prošel mnoho carství a zemí a míč se pořád kotoulí. Kde se řeka nahodí, tam se míč mostem přebrodí; kde se střelcovi zachce odpočinouti, tam se míč prachovou postelí rozestele. Bylo dlouho či krátko, brzo se pohádka povídá, nebrzo se dílo dělá — přišel střelec k velikému nádhernému paláci; míč se dokotoulel ku vratům a zmizel. Střelec si pomyslil: „Půjdu přímo!“ Přišel po schodech do pokojů; vítají ho tři panny nevýmluvné krásy: „Odkud a proč přicházíš, dobrý člověče?“ - Ach, krásné panny! nedaly jste si mně od daleké cesty odpočinouti, a počaly jste se vyptávati. Prvé jste mě mohly nakrmiti a napojiti a potom se vyptávati. Ony ihned prostřely na stůl, posadily ho, nakrmily, napojily a uložily spat. Střelec se vyspal, vstává s měkké postele; krásné panny nesou k němu umyvadlo a vyšívaný ručník: „Já mám, praví, svůj ručník, mám si čím líce utříti.“ Vyňal ručník a utíral se. Vyptávají se ho krásné panny: „Dobrý člověče! pověz, kdes dostal tento ručník?“ — Dala mně ho žena. „Tedy ty máš naši vlastní sestru!“ Zavolaly matku stařenku; jak zahlédla ručník, v tu chvíli se přiznala: „To je práce mé dcerky!“ Počala se hosta vyptávati, vyzvídati; pověděl jí, jak si vzal její dceru a jak ho car poslal tam — nevím kam, přinésti to — nevím co. „Ach, milý zeti! vzdyť jsem já o tomto divu ani neslyšela! Počkej, snad o něm vědí moji sluhové.“ Stařena vyšla na výstupek, zvolala zvučným hlasem — a najednou, kde se jenom vzali! sběhlo se všeliké zvěře, sletělo se všelikého ptactva. „Hej jste, zvířata lesní a ptáci povětrní! vy, zvířata, všude skáčete; vy, ptáci, všude lítáte: neslyšeli jste, jak přijíti tam — nevím kam, přinésti to — nevím co ?“ Všecka zvířata a všichni ptáci odpověděli jedním hlasem: „Ne, o tom jsme neslyšeli!“ Propustila je stařena na svá místa — po brlozích, po lesích, po hájích; vrátila se do světnice, vzala svou čarodějnou knihu, otevřela ji — a v tom stáli před ní dva velikáni: „Co je libo, čeho třeba ?“ — Toto, sluhové moji věrní! zaneste mne spolu se zetěm na ocean-moře široké a zastavte se zrovna uprostřed — nad samou propastí.“ Ihned vzali střelce a stařenu, nesli je jako bujní vichrové na ocean-moře široké a stanuli v prostředku — nad samou propastí: sami stojí jako sloupy a drží střelce a stařenu na rukou. Zvolala stařena hlučným hlasem — i připluli k ní všichni plazové a všechny ryby mořské: jak se hemží! moře siného pro ně neviděti! „Hej jste, plazové a ryby mořské! vy všude plavete, u všech ostrovův býváte: neslyšeli jste, jak přijíti tam — nevím kam, přinésti to — nevím co?“ Všichni plazové a všechny ryby odpověděli jedním hlasem: „Ne, o tom jsme nikdy neslýchali.“ Najednou protlačila se napřed stará kulhavá žába, která už třicet let na odpočinku žila, a povídá: „Kva kva! já vím kde najíti takový div. „Nu, milá, tebe potřebuju! řekla stařena, vzala žabku a kázala velikanům, aby ji i zetě zanesli domů. V okamžení octnuli se v paláci. Stařena vyptávala se žáby: „Jak a kterou cestou má jíti můj zeť?“ Žabka odpovídá: „To místo je na kraji světa — daleko, velmi daleko! Já bych ho sama provázela, ale jsem už velmi stará, sotva nohy vleču; tam bych za padesát let nedoskákala.“ Stařena přinesla velikou baňku, nalila do ní čerstvého mléka, posadila do ní žábu a dává ji zeti: „Tuto baňku, praví, nes na rukách a žabka nechať ti cestu ukazuje.“ Střelec vzal baňku s žabou, rozloučil se se stařenou a jejími dcerami a vydal se na cestu. On jde, a žába mu cestu ukazuje. Či blízko, či daleko, či dlouho, či krátko — přichází k ohnivé řece; za tou řekou stojí vysoká hora, v té hoře viděti dvéře. „Kva kva! povídá žába, vypusť mě z baňky; musíme se přes řeku přepraviti.“ Střelec ji vyndal z baňky a pustil na zem. „Nu, dobrý jonáče! posaď se na mne a neměj strachu; neboj se, neumačkáš mne!“ Střelec sedl na žábu a přitlačil ji k zemi; žába se počala nadouvati, dula se, dula se a udělala se takovou velikou, jako stoh sena. Střelec myslí pořád, aby jenom nespadl: „Jak spadnu, udeřím se do smrti!“ Žába se nadula a jak skočí — přeskočila přes ohnivou řeku a udělala se opět maličkou. „Nyní, dobrý jonáče, jdi do těchto dveří, a já na tebe tady počkám; přijdeš do jeskyně, tam se pěkně schovej. Za nějakou dobu přijdou tam dva starci; poslouchej, co budou mluviti a dělati, a potom, jak odejdou, mluv a dělej co oni!“ Střelec přistoupil k hoře, otevřel dvéře — v jeskyni bylo tma jako v pytli. Lezl po prstech a ohmatával rukama; nahmatal prázdnou truhlu, sedl do ní a zavřel se. Nedlouho potom přišli tam dva starci a mluví: „Ej, Šmat rozume, dej nám jísti.“ V tu chvíli — Bůh ví kde se vzaly — zapálily se lustry, zabřinkaly talířky a mísy, a na stole se ukázaly různá vína a jídla. Starci se napili, najedli a vypravují: „Ej, Šmat rozume! pokliď všecko.“ Najednou všecko zmizelo — stůl, vína, jídla, lustry všecky shasly. Střelec slyší, že dva starci odešli, vylezl z truhly a zvolal: Ej, Šmat rozume! — „Co je libo?“ Dej mně jísti! Znova tu byly rozsvícené lustry, pokrytý stůl a všelijaké nápoje a jídla. Střelec sedl za stůl a povídá: „Ej, Šmat rozume! posaď se, bratře, ke mně; budeme spolu jísti a píti, samému je mně dlouhá chvíle.“ Odpovídá neviditelný hlas: Ach, dobrý člověče! odkud tě Bůh přinesl? Je tomu skoro třicet let, co sloužím věrně dvěma starcům a za všecek ten čas mne ani jednou k sobě neposadili. Střelec hledí a diví se: nikoho nevidí, a jídla s talířku jako by někdo metlou vymetal a láhve s vínem samy vstávají, samy se do skleniček nalívají, hle — už jsou prázdny! Střelec se najedl, napil a povídá: „Poslouchej, Šmat rozume! chceš mně sloužiti? budeš se u mne dobře míti.“ — Co bych nechtěl! mně se tu dávno zmrzelo, a ty, jak vidím, jsi dobrý člověk.“ „Nu, pokliď všecko a pojď se mnou!“ Střelec vyšel z jeskyně, ohlédl se nazpátek — tam není nikoho… „Šmat rozume, jsi tady?“ — Jsem! neboj se, já tě neopustím. „Dobře!“ řekl střelec a sedl na žábu; žába se nadula a přeskočila přes ohnivou řeku; posadil ji do baňky a vydal se na zpáteční cestu. Přišel k tchyni a kázal svému novému sluhovi pěkně pohostiti stařenu a její dcerky. Šmat rozum je tak častoval, že se div stařena do tance nedala a žabce, za její věrnou službu, přikázala dávati denně po třech baňkách mléka. Střelec se rozžehnal s tchyní a šel domů. Šel, šel a tuze se unavil; schvátily se jeho nohy rychlé, spustily se jeho ruce bílé. „Ach, praví, Šmat rozume! kdybys věděl, jak jsem unaven; mám nohy zrovna schvácené.“ — Cos mně to dávno neřekl? já bych tě rychle na místo donesl. Ihned uchvátil střelce bujný vichr a nesl ho povětřím tak rychle, že mu čapka s hlavy spadla. „Ej, Šmat rozume! postůj na chvilku, spadla mi čapka.“ — Je pozdě, pane, právě jsem na to myslil; tvoje čapka je nyní pět tisíc vrst pozadu. Města a dědiny, řeky a lesy jenom se před očima míhají… Tu letí střelec nad hlubokým mořem a Šmat rozum mu ohlašuje: „Chceš — a já udělám na tomto moři zlatou besídku? Odpočneme si a dobudeme štěstí.“ — Učiň tak! řekl střelec a počal se spouštěti na moře. Kde se před minutou jenom vlny vypínaly — tam se ukázal ostrůvek, na ostrůvku zlatá besídka. Šmat rozum povídá střelcovi: „Sedni do besídky, odpočívej, na moře hlídej; poplují mimo tři kupecké koráby a přistanou k ostrovu: zavolej kupce, pohosti počastuj a vyměň mne za tři vzácnosti, co kupci s sebou vezou. Svým časem vrátím se k tobě nazpátek!“ Střelec se dívá — od západní strany plovou tři koráby; lodníci spatřili ostrov a zlatou besídku: „Co je to za div! povídají, kolikkrát jsme se tudy plavili, a nebylo tu ničeho kromě vody, a tu máš! najednou je tu zlatá besídka. Přistaňme, bratři, ku břehu, podíváme se a potěšíme se.“ V tom zastavili plavbu a spustili kotvy; tři kupci hospodáři sedli na lehkou lodičku a jeli na ostrov: „Pozdrav Bůh, dobrý člověče!“ — Pozdrav, kupci cizozemští! račte sem ke mně, pobavte se, poveselte se, odpočiňte si: tato besídka je schválně pro pocestné vystavena. Kupci vstoupili do besídky a sedli na lavici. „Ej, Šmat rozume! zvolal střelec, dej nám jísti a píti.“ Objevil se stůl, na stole jsou vína a jídla; čeho duše ráčí, všecko je v okamžení tu! Kupci se diví: „Vyměňme si něco, povídají; ty nám dej svého sluhu a vezmi si zaň od nás jakou chceš vzácnost.“ — A jaké máte vzácnosti? „Podívej se — uvidíš!“ Jeden kupec vyňal z kapsy malou skřínku, jak ji otevřel — ihned se po celém ostrově překrásná zahrada rozestřela s kvítkami i stezkami; jak skřínku zavřel — byla také zahrada ta tam. Druhý kupec vyňal zpod kabátu sekeru s počal tesati: ťuk a ťuk — povstal koráb; ťuk a ťuk — ještě jeden koráb! Stokrát klepnul — sto korábů udělal, s plachtami, s děly a s námořníky: koráby plují, z děl pálí, žádají od kupců rozkazy… Natěšil se, schoval sekeru — a koráby zmizely, jako by se propadly. Třetí kupec vyňal roh, zatrouhil do jednoho konce — tu stálo vojsko: pěchota a jízda s puškami, s děly, s prapory; ode všech plukův posílají ke kupci reporty a on jim dává rozkazy: vojska jdou, hudba hrá, prapory poletují… kupec se natěšil, vzal trubku, zatroubil z druhého konce, — všecko zmizelo. „Máte pěkné věci, ale pro mne se nehodí! řekl střelec; vojska a koráby náleží carovi, já jsem obyčejný voják. Chcete-li se mnou handlovati, dejte mně za jednoho sluhu nevidomka všecky tři vzácnosti.“ — Nebude to mnoho? — „Nu, jak myslíte; ale jinak nedám!“ Kupci si pomyslili: „Nač je nám tato zahrada, tyto pluky a válečné koráby? Raději je vyměníme, aspoň se bez starosti nasytíme a napijeme.“ Dali své vzácnosti střelcovi a povidají: „Ej, Šmat-rozume! my tě bereme s sebou; budeš-li nam sloužiti věrně a pravdivě?“ — Proč bych nesloužil? mně je jedno, u koho bydlím. Kupci se vrátili na své koráby a počali všecky lodníky napájeti, častovati: „Nuže, Šmat rozume, hýbej se!“ Opili se všichni a usnuli tvrdým spánkem. A střelec sedí v zlaté besídce, zamyslil se a povídá: „Ech, škoda, kde pak je nyní můj věrný sluha Šmat rozum?“ — „Tu jsem, pane!“ Střelec se zaradoval: „Není-li čas, abychom šli domů?“ Jenom to dořekl, když ho uchvátil bujný vichr a nesl povětřím. Kupci se probudili i zachtělo se jim pití po opičce: „Ej, Šmat rozume, dej nám, ať zapijeme opici.“ Nikdo se neozývá, nikdo neposluhuje. Ať křičeli sebe více, at rozkazovali sebe více — nikde nic! „Nu, pánové, napálil nás ten chlap. Nyní ho čert najde! ostrov je pryč i zlatá besídka.“ Kupci bědovali, potom zdvihli plachty a plavili se kam bylo třeba. — Rychle přiletěl střelec do svého mocnářství, spustil se vedle siného moře na pusté místo. „Ej, Šmat rozume! nelze tu vystavěti palác?“ — Proč by ne? hned bude hotov. Už tu stál palác a takový nádherný, že nelze ani pověděti: byl dvakrát tak krásný jako královský. Střelec otevřel skřínku a okolo paláce byla zahrada, s vzácnými stromy a květinami. Střelec sedí u otevřeného okna a těší se svou zahradou — najednou vletěla oknem hrdlička, udeřila sebou o zem a proměnila se v jeho mladou ženu. Objali se, pozdravili se, počali se jeden druhého vyptávati, jeden druhému vypravovati. Žena povídá střelci: „Od té doby, cos odešel z domu, létala jsem pořád po lesích a po hájích osiřelou hrdličkou.“ Nazejtří ráno vyšel král na balkon, pohledl na moře a vidí — na samém břehu stojí nový palác a okolo paláce zelená zahrada. „Jaký nevědomec opovážil se stavěti na mé zemi, nezeptav se mne?“ Běželi rychlíci, vyzvěděli a ohlašují, že ten palác je od střelce vystaven, a že on v paláci bydlí sám se ženou. Král se rozhněval ještě více, kázal sebrati vojsko a jíti na pomoří, zahradu do kořen vyvrátiti, palác na drobné kousky roztlouci a střelce a ženu jeho vydati na lítou smrt. Střelec spatřil, že naň jde silné vojsko královské, vzal honem sekeru, ťuk a ťuk, stojí tu koráb! ťuknul stokrát — udělal sto korábů. Potom vzal roh, zatroubil jednou — přivalila se pěchota, zatroubil podruhé — přivalila se jízda. Běží k němu náčelníci z pluků, z korábů a čekají na rozkazy. Střelec rozkázal, aby počali bitvu; v tom zahrála hudba, udeřili v bubny, pluky se hnuly: pěchota poráží královské vojáky, jízda je stíhá a zajímá, a na korábech bouchají do města z děl až vlasy vstávají. Král vidí, že jeho vojsko utíká, běží sám, aby je zastavil — ale kde! Neminulo půl hodiny, když jeho samého zabili. Když bylo po bitvě, sebral se lid a počal střelce prositi, aby vzal do svých rukou celé mocnářství. On byl srozuměn a stal se králem a žena jeho královnou.

  1. Rusky: utro večera mudreněje; česky: Kdo ráno vstává, tomu Bůh dává (požehnává), ranní (rané) ptáče dále skáče (doskáče); německy: Morgenstunde hat Gold im Munde anebo zde připadněji: Ueber Nacht kommt guter Rat.