Ruské národní pohádky/Křivoručka

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zakletá královna	Křivoručka	Nevěda

Údaje o textu
Titulek:	Křivoručka
Autor:	trad., zapsal A. N. Afanasjev
Krátký popis:	ruská pohádka
Původní titulek:	Косоручка
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu, s. 126—128 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD traditional
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Kosoručka
Index stran

31. Křivoručka.^[1]

Byl jeden kupec a měl syna a dceru. Přišel čas, že měl umříti; prosí syna, aby svou sestru miloval, opatroval a jí ublížiti nedal. Najednou otec umřel; syn vyjel za několik dní na hon, a měl zlou ženu, ta vzala a vypustila koně ven. Muž přijíždí domů, ona mu žaluje: „Ty miluješ sestru, mazlíš se s ní a ona ti vypustila koně!“ — Vzal ho pes! koně dostanu, ale druhé sestry nedostanu. Po několika dnech jel muž opět na lov; žena jeho vypustila z klece sokola. Jenom se vrátil domů, už mu žaluje: „Ty své sestře všecko promíjíš, a ona vypustila sokola z klece!“ — Sklovala ho sova! Sokola dostanu, ale druhé sestry nikdy. Po třetí odešel muž kamsi po své práci; žena vzala svého jediného syna, běžela na pastvu a hodila ho koním pod nohy. Muž se vrátil a ona opět žaluje: „Vidíš, jaká je tvá sestra! Za všecku tvou lásku hodila našeho syna koním pod nohy, aby ho rozdupaly!“ On se strašně rozhněval, vzal sestru a zavezl do hustého lesa. Žila tam dlouho či krátko, sedrala všecky šaty a posadila se do dutého stromu. Některého času honil v tom lese královský syn; psi vyslídili krásnou pannu, obstoupili strom dokola a štěkají. „Patrně vyslídili zvěř,“ myslí si královic a štve psy. „Neubližuj mně, mladý jinochu! ozvala se kupecká dcera; já jsem člověk, nejsem zvíře.“ — Vylez z doupěte, povídá jí královic. „Nemohu, jsem nahá a bosá.“ Hned slezl s koně a hodil jí svůj plášť; oděla se a vyšla. Tu vidí královic dokonalou krasavici, vzal ji s sebou, přivedl domů, ubytoval ve zvláštním pokoji, a už nikam nejezdil — pořád seděl doma. Vyptává se ho otec: „Milý můj synu! co se s tebou stalo? dříves honíval týden a déle a nyní sedáš pořád doma.“ — Pane můj tatínku a paní maminko! Provinil jsem se před vámi: našel jsem v lese takovou krasavici, že nelze ani pomysliti ani vymluviti. Kdybyste mně jenom dali požehnání, nepřál bych si jiné manželky. „Dobře, ukaž nám ji. I přivádí svou souzenou; král a královna přivolili k jeho prosbě a dali je oddati. Královic žil se svou ženou nějaký čas, tu musil jeti na vojnu. Prosil otce svého: „Co by koli má žena porodila, dejte mi věděti rychlým poslem.“ Královna porodila syna — po loket ruce v zlatě, po kolena nohy v stříbře, na čele měsíc, naprotiv ohnivému srdci červené slunce. Ihned napsali list o novorozeném synu a poslal ku královici rychlého posla. Přihodilo se mu jeti mimo to město, kde kupecký syn přebýval; zdvihla se bouře, posel šel do toho domu, odkud byla jejich královna vyvezena. Hospodyně vytopila mu lázeň, aby se vypařil, a zatím přepsala list: „Tvá žena porodila kozla s bradou.“ — a zapečetila. Posel přijíždí ku královici, podává list; ten jej přečetl a odepisuje otci: „Co Bůh dal — schovejte až přijdu.“ Na zpáteční cestě zašel posel do téhož domu. Hospodyň ho poslala do lázně jako prvé, a přepsala list, aby uťali královně ruce po loket, přivázali jí dítě k prsům a zavezli do temného lesa. Tak se také stalo. Královna chodila po lese, spatřila studánku a upustila do ní svého syna. Počala slzavě prositi Boha, aby jí dal ruce, by vytáhla dítě. Náhle se stal div — měla ruce. Vytáhla syna a šla po světě. Pochodila mnoho či málo, přichází v žebráckých hadrech domů a prosí u bratra za nocleh. Švakrová ji nepoznala. Sedla do kouta a zakrývá pořád synu svému ruce a nohy. Té doby přijel tam královic, počal s jejím bratrem, kupeckým synem jísti, píti, veseliti se. Bratr povídá: „Kdo by nás vyrazil — z koše do koše ořechy přesýpal?“ Chlapec se hlásí: „Pusť mě, maminko, já vás vyrazím.“ Ona ho nechce pustit. Bratr uslyšel, že mu nechce dovoliti, i praví: „Pojď, pojď, sirotečku, přesyp ořechy.“ Chlapec vzal ořechy a počal říkati: „Dva ořechy do koše, dva z koše. Byl bratr a sestra; bratr měl zlou ženu, zahubila sestru klevetami. Dva ořechy do koše, dva z koše. Bratr zavezl sestru do hustého lesa; natrpěla se hladu a zimy, šaty se obnosily. Dva ořechy do koše, dva z koše. Přijel na hon do hustého lesa královský syn; spatřil mou maminku, zamiloval se do ní. Dva ořechy do koše, dva z koše. Pojal ji za ženu, ona mě porodila — po loket ruce v zlatě, po kolena nohy v stříbře, na čele měsíc, naproti ohnivého srdce červené slunečko. Dva ořechy do koše, dva z koše.“ Přesypávaje tak ořechy z koše do koše pověděl všecko, co s ním bylo a potom povídá: „Buďte zdrávi, tatínku a strýčku!“ Strýc vzal svou ženu a utratil ji, potom jeli všichni k starému králi. Král s královnou se velmi zaradovali spatřivše svou snachu s vnukem. A královic s královnou počali žíti a dobře se míti.

---

1. První variant této pohádky čte se pod názvem Kosoručka u Erbena (Slov. čítanka). Kromě našeho variantu má Afanasjev ještě třetí kratší.