Ruské národní pohádky/Nevěda

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Počíná se pohádka od sivky, od hnědky, od věští ryzky. Na moři na oceáně, na ostrově na Bujaně stojí vůl pečený, vzadu česnek tlučený; z jednoho boku řež, z druhého máčej a jez. Byl jednou kupec a měl syna. Když počal syn podrůstati a v krámě kupčiti — umřela tomu kupci první žena, i vzal si druhou. Minulo několik měsíců, kupec se počal vypravovati do cizích zemí, naložil na koráb zboží a přikazuje synu, aby si pěkně hleděl domu a vedl obchod jak se patří. Prosí kupecký syn: „Tatínku, než pojedeš, hledej moje štěstí. — Synu můj milý! odpovídá stařec, kde, pak ho najdu? „Moje štěstí najdeš brzo. Jak zítra ráno vstaneš, vyjdi za vrata a co potkáš první, to kup a dej mně.“ — Dobře, synku! Nazejtří vstal otec ráno, vyšel za vrata a vidí: sedlák táhne prašivé, mizerné hříbě psům k snědení. Kupec počal smlouvati a smluvil je za rubl stříbra, přivedl hříbě na dvůr a postavil v maštali.

Kupecký syn se ptá: „Co, tatínku, našels mé štěstí?“ — Našel, ale velmi špatné! „Tedy mělo tak býti; co mně Pán Bůh nadělil, na tom přestanu.“ Otec odešel se zbožím do cizích zemí, a syn sedal v krámě a zabýval se obchodem. A měl takový zvyk: jde-li do krámu anebo vrací-li se domů, vždycky zajde napřed k svému hříběti. Tu zanevřela macecha na svého pastorka, hledala hadačku, jak by se ho zbavila; našla starou čarodějnici, která jí dala jedu a kázala jej položiti pod práh v tu dobu, když bude mět pastorek domů přijíti. Vraceje se z krámu zašel kupecký syn do maštale a hle — jeho hříbě stojí v slzách po kotníky; udeřil ho po kyčli a táže se: „Co pláčeš, můj dobrý koni, a neřekneš mně nic?“ Hříbě odpovídá: „Ach, Ivane, kupecký synu, můj milý hospodáři! Jak nemám plakati! macecha tě chce zahubiti. Máš psa; jak přijdeš k domu, pusť ho před sebou — uvidíš co bude.“ Kupecký syn poslechl; pes jenom přes práh překročil, byl roztrhán na drobné kousky. Ivan kupecký syn nedal na sobě znáti, že ví o úkladech jejích; nazejtří se vypravuje do krámu, a ona k čarodějnici. Stařena jí připravila jiného jedu a kázala ho dáti do nápoje. Jda večer domů zašel kupecký syn do maštale — hříbě stojí opět po kotníky v slzách; udeřil ho po kyčli a táže se: „Co pláčeš, můj dobrý koni a mně neřekneš nic?“ — Jak nemám plakati, jak netruchliti? Cítím veliké neštěstí, macecha tě chce dokonce utratiti. Hleď, jak přijdeš do pokoje a sedneš za stůl, podá ti macecha nápoj ve sklínce — nepij ho, ale vylij oknem ven; uvidíš, co se tam stane. Ivan kupecky syn učinil tak: jenom vylil nápoj oknem, počala se země trhati! Ani tu neřekl maceše slova. Třetího dne se vypravuje do krámu a macecha opět k čarodějnici; stařena jí dala čarodějnou košili.

Večer, jda z krámu, zašel kupecký syn k hříběti a vidí — dobrý jeho kůň stojí po kotníky v slzách; udeřil ho po kyčli a řekl: „Co pláčeš, dobrý koni a mně neřekneš nic?“ — Jak nemám plakati? macecha tě chce dokonce usmrtiti. Poslouchej, co ti povím: jak půjdeš domů, pošle tě macecha do lážně a po chlapci ti pošle košili; neoblékej na sebe košile, ale obleč ji chlapci: co bude, uvidíš sám! Kupecký syn přichází do pokoje, macecha vyšla a povídá mu: „Nechceš se trochu vypařit? Lázeň je hotova.“ — Dobře, povídá Ivan, a šel do lázně; za chvilku nese chlapec košili. Jak ji kupecký syn chlapcovi oblekl, v tom okamžiku zavřel chlapec oči a padl na dlážku mrtvý; a jak s něho košili svlekl a hodil do pece, chlapec se vzkřísil a pec se na drobné kousky rozpadla. Macecha vidí, že nemůže nic spraviti i běží opět k staré čarodějnici, prosí ji, jak by zahubila pastorka. Stařena odpovídá: „Pokud bude jeho kůň živ, nespravíme nic. — Ty se dělej nemocnou, a jak přijde tvůj muž, řekni mu: zdálo se mně, že musíme zabíti naše hříbě, vzíti z něho žluč, tou žlučí se namažu a bude po nemoci.“ Přišel čas, že se vrátil kupec, syn se sebral a šel mu naproti. „Bůh tě pozdrav, synku! povídá otec, je všecko doma zdrávo?“ — Všecko je dobře, jenom maminka je nemocna. Kupec složil zboží, přichází domů — žena leží v posteli, vzdychá: „Tenkrát se uzdravím, až vyplníš můj sen.“ Kupec hned přivolil, volá svého syna: „Synku, zabiju tvého koně; matka je nemocná, musím ji vyléčit.“ Ivan kupecký syn hořce zaplakal: „Ach, tatínku, ty mně chceš vzíti poslední štěstí.“ Řekl a šel do maštale. Hříbě ho uvidělo a promluvilo: „Milý můj hospodáři! vysvobodil jsem tě od tří smrtí; ty mě zbav aspoň jedné, popros svého otce — abys se na mně naposledy projel v širém poli s dobrými tovaryši.“ Syn prosí otce, aby se ho nechal naposledy projeti na svém koni; otec dovolil. Ivan kupecký syn sedl na koně, jel do širého pole, pobavil se se svými přátely tovaryši; a potom napsal otci takovou cedulku: „Léči macechu karabáčem o dvanácti ocasích; jinak ji nevyléčíš.“ Tuto cedulku poslal po jednom kamarádu a jel do cizích krajin. Kupec přečetl psaníčko i počal léčiti svou ženu karabáčem o dvanácti ocasích a baba se brzo pozdravila.

Jede kupecký syn širým polem, vidí — tu se prohání rohatý skot. Povídá mu dobrý kůň: „Ivane kupecký synu! pusť mě proskočiti se; vytrhni mně z ocasu tři vlasy; až mne budeš potřebovati — spal jenom jeden vlas a já budu hned před tebou jak list před travou. A ty, dobry jonáku, jdi k pastuchům, kup jednoho býka a zabij ho; přistroj se do býčí kůže, na hlavu si navleč měchýř a kde bys byl, nač by se tě kde ptali — odpovídej na všecko: nevím!“ Ivan kupecký syn pustil koně proskočiti se, přistrojil se do býčí kůže, na hlavu navlekl měchýř, a šel k moři. Po siném moři běží koráb; lodníci uviděli potvoru — není to zvíře, není člověk, na hlavě má měchýř, dokola srsť, připluli ku břehu na lehké loďce a počali se ho vyptávati, vyzvídati. Ivan kupecký syn dává jednu odpověď: „Nevím.“ — Když je tak, buď Nevědou. Lodníci ho sebrali, přivezli s sebou na koráb a plavili se do svého království. Dlouho či krátko — připluli k stolnému městu, šli ku králi s dary a pověděli mu o Nevědovi. Král kázal postaviti tu potvoru před svoje oči světlé. Přivezli Nevědu do paláce, sběhlo se lidu nevídané množství podívat se na něho. Král se ho počal vyptávati: „Co jsi za člověka?“ — Nevím. „Z které země?“ — Nevím. „Čího rodu, plemene?“ Nevím. Král plivnul a poslal Nevědu do zahrady: nechť prý tam namísto hastroše ptáky s jabloní plaší! — a kázal ho živiti ze své královské kuchyně.

Ten král měl tři dcery: starší byly krásné, nejmladší ještě krásnější. Za nedlouho počal si mladší královnu mouřenínský královic namlouvati, píše královi a tak vyhrožuje: „Nedáš-li ji po dobrém, vezmu si ji po zlém!“ Královi to nebylo po chuti i odpovídá mouřenínskému královici: „Počni vojnu; staň se vůle Boží!“ Královic sebral sílu nesmírnou a obstoupil celé mocnářství. Nevěda shodil se sebe kůži, sňal měchýř, vyšel do širého pole, zapálil žíni a křiknul hlučným hlasem, bohatýrským hvizdem. Tu stojí před ním jeho zázračný kůň — kůň uhání, země duní: „Hej jsi dobrý jonák! co mně chceš tak brzo?“ — Je čas na vojnu! Nevěda sedl na svého dobrého koně a kůň se ho ptá: „Jak tě mám vysoko nésti — do, půl stromu nebo nad lesem stojícím?“ — Nes mě nad lesem stojícím. Kůň se zdvihl od země a letěl na nepřátelské vojsko. Nevěda udeřil na nepřátele, jednomu vyrazil meč bojový, druhému strhl zlatou přilbu a dal sobě na hlavu, pokryl se skraboškou a počal bíti sílu mouřenínskou: kam se obrátí, tam lítají hlavy — zrovna jako kdyby seno sekl! Král a královny dívají se z městské zdi a diví se: „Co je to za hrdinu? odkud se vzal? či pomáhá nám sám Jiří Chrabrý?“ ale to nikomu nepřišlo na mysl, že je to ten Nevěda, který plaší v zahradě vrány. Nevěda pobil mnoho vojsk, ne tolik pobil, kolik koněm sdupal; na živě nechal jenom samého mouřenínského královice a deset mužů k průvodu na zpáteční cestu. Po té veliké bitvě přijel k městské zdi a pravil: „Vaše královské veličenstvo! líbí-li se vám moje služba?“ Král mu děkoval, k sobě zval; ale Nevěda neposlechl: odejel do širého pole, pustil svého dobrého koně, vrátil se domů, navlekl měchýř a kůži a počal jak dříve po zahradě choditi, vrány strašiti.

Neminulo ani mnoho ani málo času, opět píše královi mouřenínský královic: „Nedáš-li mně nejmladší dceru, vypálím všecko mocnářství a ji vezmu do zajetí.“ Královi se to nezdálo; odepsal, že ho očekává s vojskem. Mouřenínský královic sebral vojsko větší než prvé, obstoupil mocnářství se všech stran, tři mohutné bohatýry napřed postavil. Dověděl se o tom Nevěda, shodil se sebe kůži, sňal měchýř, zavolal svého dobrého koně a jel do bitvy. Vyjel proti němu jeden bohatýr; sjeli se, pozdravili se, udeřili se kopími. Bohatýr udeřil Nevědu tak prudce, že se sotva v jednom střemenu udržel; ale potom se sebral, rozjel se, sťal bohatýru hlavu, uchvátil ji za vlasy a vyhodil vzhůru: „Tak poletí všecky hlavy!“ Vyjel druhý bohatýr, stalo se mu podobně. Vyjel třetí; Nevěda se s ním bil celou hodinu: bohatýr mu rozsekl ruku do krve, ale Nevěda mu uťal hlavu a vyhodil ji vzhůru; tu se všecko vojsko mouřenínskě zachvělo a utíkalo kam kdo. V tu dobu stál král s královnami na městské zdi; nejmladší královna spatřila, že udatnému hrdinovi krev z ruky teče, sňala s krku svého šáteček a sama ránu zavázala; a král ho pozval k sobě. „Přijdu, odpověděl Nevěda, jenom ne nyní.“ Odejel do širého pole, pustil koně, nastrojil se do kůže, na hlavu navlekl měchýř a počal po zahradě choditi, vrány strašiti.

Neminulo ani mnoho ani málo času — provdal král dvě královny za slavné carovice a vystrojil veliké veselí. Hosté vyšli do zahrady projíti se, spatřili Nevědu a ptají se: „Co je to za potvoru?“ Král odpovídá: „To je Nevěda, bydlí u mne místo hastroše — odhání ptáky od jabloní.“ Ale nejmladší královna pohlédla Nevědovi na ruku, zpozorovala svůj šáteček, zarděla se a neříkala slova. Od té doby počala do zahrady často choditi, na Nevědu se dívati, na hody a kvasy ani nepomyslila. „Kde chodíš pořád, dcerko?“ táže se jí otec, — Ach, tatínku, kolik let u vás jsem, kolikkrát jsem se po zahradě procházela, ale nikdy jsem neviděla takového roztomilého ptáčka, jakého jsem nyní viděla. Potom počala otce prositi, aby jí požehnal a Nevědu za muže dal; ať otec sebe více domlouvá, ona pořád na svém: „Jestli mně zaň neprovdáš — zůstanu do smrti nevdaná, nepůjdu za nikoho.“ Otec přivolil a oddal je. Potom píše mu mouřenínský královic potřetí, prosí o ruku nejmladší dcery, „a jak nebude tak, spálím celé mocnářství a ji vezmu násilím.“ Král odpovídá: „Má dcera je již provdaná; chceš-li, přijeď — uvidíš sám.“ Mouřenínský královic přijel; vida, že takovy netvor dostal takovou krásnou královnu, usmyslil, že Nevědu zabije a vyzval ho na smrtný boj. Nevěda shodil se sebe kůži, sdělal s hlavy měchýř, zavolal svého dobrého koně a vyjel takovým jonákem, že nelze ani v pohádce pověděti, ani pěrem vypsati. I srazili se v širém poli; boj netrval dlouho: Ivan kupecký syn zabil mouřenínského prince. Tu teprve zvěděl král, že Nevěda není potvora, ale silnomohutný a krásný bohatýr a udělal ho svým nástupcem. Ivan kupecký syn počal se svou královnou žíti a dobře se míti. Otce svého vzal k sobě, a macechu dal utratiti.